Modrý Pavouček

Když Alexandr Makedonský Diogenovi nabídl jakoukoli službu - filosof užaslému králi sdělil, že si přeje, aby mu ustoupil ze slunce. Budoucí dobyvatel většiny světa prý pravil, že kdyby nebyl Alexandrem, stal by se Diogenem. Tolik ke jmenovci Jankova nového korábu silnic. V pátek odpoledne vyrážíme směr Namche Praha pro mojí novou čelovku (v Brně neměli modré), pak do Rokytnice. Celý víkend sice pršelo, ale za to bylo málo sněhu , mlha jak z rákosníčka a nepopsatelné výhledy. Ponurost v celé své kráse. Pro Špeka jsem pořídil několik fotografií. Cestou zpět do Brna jsme zkontrolovali Ádr (pořád ještě stojí) a objevili (aspoň já) Broumovky a Hvězdu. Dík Jankovi za pozvání, průvodcování, exkurzi do SingingRocku, Honzovi za ubytování a všem ostatním za vše ostatní.

Po několika letech jsem se podíval do Velkého kotle. Nedávno tady zahučeli tři hošani s lavnikou - nevím co je na tom pravdy, ale když prý uviděli nad sebou odtrh, tak po tom skákali, až to s nimi ruplo. Každopádně lyžování na mých lyžích za moc nestálo a lidí tam bylo taky víc než dost.

Jedno všední černobílé nedělní dopoledne v Brně.

Silvestra jsme strávili s Gabi, našima a Peggynou u nás na chalupě v Beskydech. Ve volných chvílích jsem se věnoval testování všech možných typů lyží, které jsem vylovil z prachu a zapomnění.

Byla to taková podivná akce - pětset kiláků v autě po zmrzlých silnicích hrozné, noční výstup na Vysokou holi, hodina a půl focení v mrazu, inverzní mraky, výhled na Beskydy, Fatru a Tatry, ztracená čelovka, snídaně na Ovčárně, třikrát Sviní důl. Ale stálo to za to.

Borek je stará čtvrť Třince, ve které se stále bydlí. Některé chaloupky už mají údajně kolem sta let. Na místním stadiónu se každoročně koná festival Noc plná hvězd. Mírně depresívní nálada této čtvrti spolu s kulisou přilehlých železáren je pro takový festival ideálním místem.

Na štědrý den jsem se vzbudil brzy. Velmi brzy. V šest ráno už jsem byl na Lysé a čekal na východ slunce, který se nakonec nekonal. Škoda. Legrační ale bylo, že kolem sedmé se z různých stran vynořilo asi dvacet podivných tvorů se stativy a foťáky a když nebylo vše takové jaké by mělo, zase vše sbalili a zmizeli tak jako se objevili.

Po třech týdnech se vrátila zima a s ní oddílová akce Divoký důl. V sobotu se lezlo a v neděli šla většina na skialpy - doliny pod Vysokou holí patřily opět jenom nám, a že nás tam tentokrát bylo …

Vylézt Macochu ze dna na její horní okraj je na první pohled věc nepřestavitelná a nemožná. A přesto vede nahoru několik cest a většina z nich dokonce vede obrovskou převislou klenbou. Lidé, kteří se každý rok do Macochy na několik dní sjedou je jen pár a vzhledem ke stylu, jakým se v Macoše leze, jich asi nikdy moc nebude. Tento rok jsem se vydal jen fotit - na svůj průstup stěnou Macochy si budu muset ještě chvilku počkat. Obdivuji všechny, kterým se to podařilo. Jsem rád, že se Jankovi, Čeňasovi a Pavlovi povedl první přelez zatím nepojmenované cesty od Ricarda s Waiserem. Dost mě štve, že jsem se k nim nedostal blíže a nemám je na fotkách. A gratuluji taky všem ostatním, kteří to celé absolvovali a přežili.

Nedávno jsme šli s Gabi na Špilberk podívat se na Brno z vyhlídky u kanónů. Bylo zamčeno. Mříže brány kreslily po zemi krásné pruhy. A tak jsem se dnes potmě vydal na ty pruhy s foťákem. Pořídil jsem duchařskou fotku, ale opravdu netuším jak. Mezi spoustou krásně ostrých fotek byla jedna hodně zvláštně rozmazaná. Že by opravdu duchové? Ještě, že jsem jim zrovna nestál v cestě - to by mě určitě smetli jako toho chlapíka, přes kterého v Krotitelích duchů projel duchařský vlak.