Modrý Pavouček

Další podzimní víkend v Beskydech. Tentokrát na naší chalupě na Ostrém. Pršelo, mlžilo, sněžilo, podzim jak má být.

Na nejhezčí horu v Beskydech - na Kněhyni, je zákaz vstupu. Další ze zákazů, který nikdy nebudu dodržovat. Na Kněhyni se chodí odjakživa. Parchanti to jsou.

Přšla zima, déšť a na horách i sníh, Nikdo na víkend nikam nejel a tak jsem se vydal na malý výlet po židovských památkách. Nejdříve jsem na ranní radu Martina vyrazil do Třebíče navštívit židovskou část města. Křivolaké uličky s dlažbou z říčních valounů, domky prorostlé mezi sebou, miniaturní dvory, nízké vchody, průchody, náměstíčko jako dlaň – židovská čtvrť je jako zmenšený svět. Připadal jsem si tam jako v opravdových Stínadlech. Jde o jedinou kompletně dochovanou židovskou čtvrtí v Evropě a jedinou židovskou památkou Unesco mimo území Izraele. Jednou dobou zde žilo více než 1200 obyvatel, kteří měli svou radnici, chudobinec, špitál, školu, dvě synagogy a všude bylo spoustu obchůdků a dílen. Z Třebíče jsem vyrazil ječtě dál na západ a podíval se do Jemnice a Police.

Po dvou letech jsem se konečně podíval na Roháče a taky do mé oblíbené Prosecké doliny v Chočských vrších. A taky na Strečno, na starý hrad, ze kterého je úžasný rozhled (pokud se člověk nebojí :-))))

Podle všeho se Stoupovi s Jankem po nějakých dvaceti letech povedlo první opakování cesty Aleluja na Rorejsech. Trošku jsem se kolem nich motal s foťákem. Když jsem viděl co lezou, byl jsem moc rád, že visím na své statice uvázané nahoře o strom … ale přežili to. Aleluja, VI/A0!, J. Beneš, P. Vlček 1979

Týden jsme se s kolegy z práce proháněli na jachtě mezi ostrovy poblíž Šibeniku.

V pátek večer bylo v Brně krásné světlo - podzim, moje nejoblíbenější období, je tady. V sobotu ráno jsem cestou z Brna znovu zavítal do kraje havířů. Tentokrát jsem se poctivě připravil, vše předem nastudoval v mapách, a jel najisto. Malému bloudění jsem se sice zase nevyhnul , ale Mexiko a opuštěný hřbitov jsem našel. Zvláštní místo, jen co je pravda. Člověk se tam může ocitnout doslova jednou nohou v hrobě. Vše je zarostlé a některé náhrobní desky jsou posunuté nebo popraskané. Brodím se tak hustou vysokou trávou, v ruce foťák, koukám všude jen ne pod nohy, a najednou krok do prázdna….

Tak jsme s Tomáškem vyrazili za odpoledním lezením. I přes to, že neustále zdržoval (např. musel mě zavést domů pro věci, které jsem neměl s sebou nebo mě musel vést až do Líšně vyzvednout auto, …), dorazili jsme do Krasu před pátou. Oba jsme doma zapomněli maglajz a po dešti bylo trošku vlhko. To nás ale nemohlo rozhodit a pro lezení jsme schválně vybrali nejoklouzanější cesty na Hřebenáč. A šlo to celkem pěkně. Slyšíš Zobčo?

Na Olši byla velká voda. Aby ne, však pršelo téměř celé tři dny, které jsem v Třinci strávil. Původně jsem chtěl jít na chatu a v klidu tam pracovat, ale v takovém počasí jsem to vzdal. V sobotu jsem se rozhodl vydat po stopách jednoho z mých oblíbených fotografů - Radovana Schmuckera. Jeho lovištěm je Kravinsko - kraj dolů, zatopených propadlin, kolejí, kališť, zarostlých a opuštěných ruin … Od začátku jsem tušil, že orientace v takové krajině nebude jednoduchá. Vyrazil jsem jen s turistickou mapou Ostravska. Po pravdě - byl jsem chvilkama doslova ztracen. První zastávka byla u opuštěného kostela v Loukách - ten jsem našel hned. První překročení zákazu - do celé oblasti je vstup zakázán. Kraj je protkán cestami a kališti, vesničky často navazují jedna na druhou a chvilkama jsem opravdu netušil, kde zrovna jsem. Díky bohu za auto, jinak tam někde bloudím ještě teď. Často narazíte na tabulky se zákazem vstupu - např. zákaz koupání - technologická kapalina. Pohyb volnou krajinou taky není úplně jednoduchý. Když jsem na jednom místě objevil přejezd přes trať, po levé ruce měl obrovské kaliště a nedaleko viděl důlní věž dolu Darkov, zastavil jsem a věřil, že podle tak výnamných orientačních bodů musím podle mapy zjistit, kde jsem. Marná snaha. Přejezdů přes trať je v tomto kraji opravdu nepočítaně a zrovna tenhle včetně kolejí v mapě prostě nebyl. Taky jsem si vybral jeden opuštěný kříž - že ho najdu. Přebrodil jsem hromady odpadků, sledoval jsem neznatelné lesní cestičky a na očekávaném místě byl jen hustý, těžko prostupný les. To už jsem toho měl dost a vydal jsem se nejkratší cestou k autu - už mě ani neznekliňovalo, že jsem vycházel ze zóny, do které je zákaz vstupu s nebezpečím utonutí.

V sobotu večer jsme s Martinem narychlo vyrazili do Billy, koupili nějaké to vínko, cukr, skořici a za další dvě hodinky už šlapeme noční tmou na Tetřeví horu. Spíme na střeše bunkříku, popíjíme vařící svařák a baštíme hermelín. Pohoda. Jak já jsem zase vymrznul. Nechápu proč furt všude tahám ten starý tenoučký spacák co už snad ani spacák není. Ale ranní inverze nad Starým městem stála za to. A v 10 už jsme zase zpátky v Brně.