Modrý Pavouček

Z Jeseníků jsem přijel dříve než jsem čekal a tak hurá do Krasu. Bylo to super.

Ve čtvrtek jsem šel tradičně Pod věž na pivo a domluvit se na víkend. Došel ale akorát můj kámoš Nobody. Vymysleli jsme plán a šli domů. V pátek v noci sedíme v autě u přehrady v Jeseníkách a diskutujeme. Jít, nejít, přespat v autě, jet zpátky domů, není to celé nesmysl? Oba jsme navíc zapoměli čelovky - když už noční výprava, tak bez světla. Vyrážíme za tmy proti silnému větru po ledové silnici směr hlavní hřeben. Kolem půlnoci míjíme strašidelný hrad Zámčisko a začínáme stoupat hřebenem mezi Sviním a Medvědím dolem. Pěkná dřina tahat věci na spaní. S narůstající výškou sílí vítr a začíná pršet. V hustém smrkovém lese už fakt není vidět. Nobody chce jít zpátky. Stojíme, hádáme se. Jdeme napůl poslepu dál a pomalu nabíráme výšku. Už poznávám skalky, od kterých jezdíme dolů do Sviního dolu. Z větru se udělala vichřice a přišla černá mlha. Znova se hádáme, jestli to celé není blbost. Teď už to chcu otočit i já. Co když náš cíl, chatku důkladně schovanou ve vrcholových pláních pod Vysokou Holí, vůbec nenajdeme? Vynořuje se vzpomínka na to jak jsme minulou zimu v pláních na hřebeni kroužili dokola v domění, že jdeme rovně a došlo nám to až při třetím kole. A to bylo ve dne. Co krok to myšlenka na návrat. Další půl hodiny v tom nečase a přicházíme přímo k chatce. Uff. Za další půl hoďky je odkopaný vchod a sypeme se dovnitř. A našla se i svíčka a zápalky. Světlo. Pohoda. Vichřice řádí. Jen čekáme, kdy s celou chatkou poletíme dolů do Medvědího dolu. Před usnutím ještě pročítám úvodní kapitoly z Nového zákona, jediné knize z místní knihovny a tiše děkuji někomu, kdo dohlíží na všechny ty zbloudilé duše, které se po nocích toulají na lyžích temnými lesy Jesenickými.

Původně jsme chtěli s Arnym na Vtáčnik, ale po předpovědi počasi jsme zase jednou vyměkli . Shodli jsme se, a vzájemně se o tom několikrát ujistili, že v mínus desíti by to určitě nebylo to co od lezecké akce očekáváme. Na sobotní dopoledne hlásila předpověď pro celou republiku sluníčko. Změnili jsme plán. Výlet na Baby. Vzali jsme Máru s Peťou ze Schyzorgu a bylo … do Oslavan jsme se prodírali sněhovou chumelenicí, jakou nepamatuju za poslední tři zimy. Nakonec ale bylo pěkně a lezlo se (jak) o život. Sundal jsem pytel z “Vaškovy”. Domů jsem se vrátil bez mobilu.

Jankův Diogén opět vzlétl. Tentokrát se přistávalo na Vysočině pod Čtyřma palicema na Vysočině. Dál jsme museli pěšky. A pak už bylo jen modré nebe, sluníčko, kamoši a cesta za cestou - Rakteta, Stratosféra, všechny Korsické cesty, Kejrum, Zajoch a další a další. Palice tentokrát patřily jenom nám. Arny, Frantis, Janek s Kámou, Deni, Zdenka s Márou a Aidou, Špek s Ivou, Tomík a Jitka s malým Špekounkem.

Po nekonečném domlouvání akce “Víkendová Vysočina” vyrážíme s Arnym jen ve dvou směr Drátník. Vzduch i skála byly promrzlé, ale zato foukal silný vítr a tak se nám lezlo dobře. Přelezli jsme všechny klasiky a já se jako obvykle zamotal v Sokolí spáře.

Víkend jsem chtěl strávit v klidu v Brně a na skalkách v Krase. V pátek pozdě večer zavolal Pidi a v sobotu ráno už ťapeme na lyžích k zasněženým stráním Jesenických dolů. Sviní tentokrát nezklamal. Pět sjezdů během necelých čtyřech hodin a pak mi došly Jouly. Nemám s sebou nic k jídlu a došel čajík. Jsem rád, že zima ještě neřekla své poslední slovo.

Tentokrát pro mě Tatry znamenaly opravdu hodně. Něco takového jsem potřeboval jak sůl. Chvilku potrvá než mi to všechno dojde. Dík Janku. Novú, pravdivejšiu podobu nadobúdajú tvary skutočnosti pozorované s najvyšších vrcholov v novom, jasnejšom svetle javí sa nám podstata vecí tohoto sveta videná z perspektívy ticha a samoty. Zostať navždy na vrchole praje si naša najvnútornejšia myšlienka nemusieť nikdy sostúpiť pod uzavretú clonu prízemných oblakov neklesnúť, keď nemožeme už vyššie stúpať Rovnako márne ako odveká túžba nesmrteľnosti. Něco napsal i Janek.

Dnes byl slunečný den. Cestou do práce jsem si říkal, že by to chtělo něco … no, a pak se ozval David a ve dvě už sedíme v autě a míříme do Krasu. Do setmění jsme stihli pět cest. Dost bylo stěny. Večer jsem procházel svůj archív poznámek, útržků a fragmentů, které si opisuji z knih nebo různě z webu. Jeden jen tak pro radost: OJEBÁVÁNÍ V HORÁCH Co si myslíte o tomdle: lezete v horách mnohadélkovou cestu a o dva tři metry uhnete z linie cesty. Zdá se vám todle jako ojeb? maťa Re: OJEBÁVÁNÍ V HORÁCH pokud myslis klasicke dlouhe cety, tak tam casto par metru tam ci sem nehraje roli. :-) Pokud nahodou ano, a uhnes nekam, tak to neni ojeb cesty, ale vetsinou tebe, neb ta cesta vede tim jednoduzsim a pokud z ni uhnes tak jsi bud v problemech a nebo rovnou v riti. Dag

Když Alexandr Makedonský Diogenovi nabídl jakoukoli službu - filosof užaslému králi sdělil, že si přeje, aby mu ustoupil ze slunce. Budoucí dobyvatel většiny světa prý pravil, že kdyby nebyl Alexandrem, stal by se Diogenem. Tolik ke jmenovci Jankova nového korábu silnic. V pátek odpoledne vyrážíme směr Namche Praha pro mojí novou čelovku (v Brně neměli modré), pak do Rokytnice. Celý víkend sice pršelo, ale za to bylo málo sněhu , mlha jak z rákosníčka a nepopsatelné výhledy. Ponurost v celé své kráse. Pro Špeka jsem pořídil několik fotografií. Cestou zpět do Brna jsme zkontrolovali Ádr (pořád ještě stojí) a objevili (aspoň já) Broumovky a Hvězdu. Dík Jankovi za pozvání, průvodcování, exkurzi do SingingRocku, Honzovi za ubytování a všem ostatním za vše ostatní.