Modrý Pavouček

V sobotu večer jsme s Martinem narychlo vyrazili do Billy, koupili nějaké to vínko, cukr, skořici a za další dvě hodinky už šlapeme noční tmou na Tetřeví horu. Spíme na střeše bunkříku, popíjíme vařící svařák a baštíme hermelín. Pohoda. Jak já jsem zase vymrznul. Nechápu proč furt všude tahám ten starý tenoučký spacák co už snad ani spacák není. Ale ranní inverze nad Starým městem stála za to. A v 10 už jsme zase zpátky v Brně.

Na pozvání Povidláka jsme se s Orlíkem rozhodli dojet za ním a jeho kumpány (Jitka, Pípáci) do Tater. Volám Tomíkovi v pátek odpoledne a hlásí mi z Tater sluníčko, vedro, volné bivaky někde nad nimi a taky auto - to že se prý, po domluvě s hlídačem sanatoria Vyšné Hágy, dá nechat v areálu léčebny. Přebaluju tedy celý batoh - nechávám doma všechno vaření a polovinu oblečení. V půlnoci jsme v léčebně, marně hledáme Tomovo auto (parkuje na Popradském plese). Marně hledáme moji helmu (zůstala doma). Marně hledáme hvězdy (začíná pršet). Marně hledáme cestičku Batizovskou dolinou pod Kostolík (prodíráme se sutí). Marně hledáme nějaké volné bivaky (usínáme za deště pod širákem vedle cestičky). Druhý den ráno svítí sluníčko. Vyrážíme nalehko - bez oblečení a pro jistotu hodně pití s sebou. Kuttove platne mají být lehké krásné lezení. Na radu Toma nalézáme do stěny o 20m vlevo než jsme podle průvodce plánovali - no, rozhodně to nebylo čtverkové lezení (ať žijí varianty - vše jednou oplatíme). Bez helmy se bojím každého náznaku padajících kamenů. Najednou hrozný randál, kamenná lavinka. Naštěstí někde vlevo nebo vpravo (jak se později dozvídáme, pod Pípákem se na štandu v jedné ze sousedních cest urvala celá skalnatá police, ale kromě seklého lana z toho vyšli dobře). Dolízáme nahoru v mlze a fučí vítr. V krátkých rukávech není moc co řešit a slaňujeme celou stěnou dolů. Náladu značně zlepšuje podvečerní sólo výstup na Kostolík (příště si raději vemem lano, že Orlíku :-) ). Po úžasném úplňku přichází ledová noc. Ráno - mlha, vítr, zima, všechno oblečení na sobě, zima. Jdem dolů. Když jsme až dole na Štrbském, tak je nahoře samozřejmě jako naschvál nebe bez jediného mráčku. Tímto Tomíkovi děkuji za pozvání, akce opravdu stála za to, a až mě zase někam naláká ….

Vrch Prašivá neměl kdysi široko daleko dobrou pověst. Údajně tady na tato místa v dávných dobách vyváželi na saních a na vozech lidi nečisté, nemocné a zemřelé na mor a jiné nakažlivé choroby. Nechali je tam pak i s povozy nebo saněmi a o jejich další osud se prý postarala lesní zvěř. Tak se tu po lesích údajně válelo plno lidských kostí. V neděli jsem se po několika týdnech vrátil na Kysuckou železničku. Opuštěné koleje mizející někde v horách mi nedaly spát. Prošel jsem tentokrát celou trasu ze skanzenu až do stanice Tanečník na druhé straně hřebene. Chtěl bych se někdy svézt vláčkem po celé délce trasy, musí to být zážitek. Chtěl jsem více fotit ve skanzenu, ale bouřka a průtrž mračen mě z hor vyhnali rychleji, než jsem chtěl. Vrátím se.

Po dlouhé době jsem vyrazil na služebku úplně sám. Takové volnosti je třeba náležitě využít a tak jsem místo letadla letěl svým autem. Do Bocholtu to bylo něco přes tisíc kiláků a ke konci už jsem dálnici nemohl ani vidět. Chtěl jsem vidět moře. Celé dva dny, co jsem v Bocholtu pracoval jsem přemýšlel kudy k Atlantiku. Do Amsteradamu to bylo kousek, ale nakonec jsem vyrazil směr Emden a Norden na severu Německa. Krásný přístav, ale to moře, to je něco …. několik hodin až do přílivu, který přišel se západem slunce jsem proseděl na jeho břehu.

Zase jsme si jednou zablbli s lany a karabinami. Tentokrát jsme všechny lanové překážky postavili bez “velkého Lukina”. Cestou zpátky jsme si udělali malou vyjížďku přes horské vesničky. Objevili jsme krásný kopec - Křížový vrch nad vesničkou Ruda.

A další odpoledne ve Sloupu

Sedíme takhle s Martinem v sobotu ráno u snídaně a najednou je tady nápad jet se někam podívat. Lovím z paměti tip na Jesenické skalky, ke kterým mi dal Alex kdysi průvodčíky. Sedáme do auta a jedem. Berem věci na spaní, kdyby se nám tam chtělo zůstat. Cíl je nejasný - podle průvodce je tam skála na každém kopečku :-). První zastávka je v Bohdíkově, kde se po poradě s místními domorodci dostáváme k opuštěnému lomu. Vypadá to nádherně. Hned lezeme cestu Idaho 5+. Ta stála za to, všem doporučujeme. S ostatními cestami už je to horší. Láká nás průstup policí ve středu hlavní plotny, ale jak se k ní dostat …. tak jsme trošku zabojovali v nějaké osmě a police pak nestála za nic. Ještě jsme si dali polovinu nějaké šestky a ostatní cesty už nás moc nelákaly - na kolmých plotnách jsou někde našroubované chyty, jinde zase vysekané díry. Jištění ale vypadá celkem udržovaně.

Mé nekonečné pokusy v cestách za hřištěm. Vylezu to někdy?

S rodinkou jsme se zajeli podívat na Sůlov. A když už jsme tam byli, tak se i trošku lezlo.

Brzy ráno jsem vyrazil z Brna, akorát tak, abych na vrcholu Kralického Sněžníku stihl východ slunce. Povedlo se.