Modrý Pavouček

Dlouho jsem se těšil na těch pár dnů, které strávím s pár kámošema a lokálkovskými nováčky na Slovensku. Plánované čtyři dny se sice smrskly na tři, ale stálo to za to. Večer oheň, něco na pití, spaní pod hvězdami, fajn banda úplně nových lidí. Nevím co přesně se pak stalo v neděli na skalkách u Buchlova … ale určitě budu držet všechny palce, aby to dobře skončilo.

Výprava do neznámé lezecké oblasti. Vylezli jsme plno pěkných cest - Poslední Vandr, Českou cestu, Dej si dolejt a další. Večer jsme dělali oheň a opíkali buřty, konečně jsem se dočkal. Jo, a Mára vlezl do Vltavy, hrdniský čin, voda jak led, oblast je totiž asi 4km pod přehradou. Mára, Já, Kiki

K zápisu z naší kroniky na čtvrtém obrázku bych dodal, že jsme v neděli projeli kus deštivého severozápadního Slovenska a celé odpoledne jsme téměř sami lezli na Čertovkách. Vylezl jsem Jarní hranu, tradá.

Naplánoval jsem si odpočinkový víkend na Vysočce. Celé se to ale nějak zvrhlo a v sobotu se lezlo jak o život. Patnáct cest už vydá na pěkný výstup některou z Tatranských stěn. [caption id=“attachment_2187” align=“aligncenter” width=“300”] Skřítek z Vysočiny[/caption]

Úkol zněl jasně - ulyžovat se k smrti. Z Brna jsme s Davidem vyrazili v šest ráno. Když jsme po sedmé večer zaparkovali lyže u auta, měli jsme za sebou dvakrát Sviní důl, Velký kotel a asi šestnáctkrát tu dlouhou sjezdovku od Petráků pod Ovčárnu. Vyspat jsme se zajeli pod Kraličák. Druhý den nám trošku došel dech i pěkné počasí, ale i tak jsme objevili krásný dlouhý prudký sjezd do Medvědího dolu. Na viděnou na sněhu (ještě teď na jaře).

Do Jeseníků se vrátil sníh a to je dobře. Ve Sviním dole se bude lyžovat ještě v květnu.

Po dlouhé době jsem se ukázal doma. Celé velikonoce jsem byl s našima na chalupě. Počasí sice nic moc, sněhu málo, ale zato jádla bylo hodně a taky se pěkně spalo a četlo. :-)

Nadešel den D - pátek 14. března. Celé dopoledne v práci jsem myšlenkama na Vysočině. Márova čtyřiadvacetihodinovka. Zvládnem to? U oběda venku prší a prší i celou cestu na Vysočinu. Na Blatinách se tentokrát sešla velmi podivná společnost. Místo obvyklého odchodu směrem ke Koskům do hospody se balí baťohy a taktizuje nad mapou. V devět mizí deset skupinek ve tmě. Před sebou deset lezeckých cest v deseti Vysočinských skalních oblastech a bezmála padesát kiláků cestou necestou.

Na to, že hlásili na celý víkend teplo a déšť, že jsem zapomněl rukavice, cepíny, náhradní pásy a nové pásy se nám podařilo nanýtovat naopak, se víkend celkem vydařil. V sobotu se šlo v bílé tmě do Dračího sedla a uskutečnil se pokus o dobytí Lúčného, ale … no, naštěstí s námi nic nespadlo. Tečka. Večer pak začalo pršet a skoro jsem záviděl těm, kteří odjížděli domů. Ale jak už to tak bývá, vše se nám mělo vrátit. V neděli jdeme na Rysy. Sluníčko se střídá s mlhou a je teplo jak v létě. Nikde nikdo. Prázdná dolina. Nobody. Sedíme před Viktorovou chatou a je tady zase ta bílá tma, ve které se člověk úplně ztratí, natož aby ještě lyžoval. Ale naštěstí jdeme dál. Pár metrů nad chatou se vynořujeme z moře a je to. Kdo nezná, těžko pochopí. Nepamatuji, že bych se kdy začátkem března opaloval v krátkém rukávu na vrcholu Rysů. Sjezd pod Váhu je úžasný. Zastavujeme u Viktora, který se mezitím objevil na chatě. Sedíme před vchodem, povídáme, sluníčko, pivo, nikde ani živáčka. Nikomu se nechce dolů.

Večer bylo ve městě tak pěkné světlo, že jsem neodolal a se západem slunce jsem vyrazil ven - s foťákem jsem se fláklal kolem kolejí a Ameriky.