Modrý Pavouček

Zase jsem jednou odolal volání dálek abych dobrovolně podlehl vábení hromady knih, které mám přichystané u postele k přečtení. Téměř celý víkend jsem tak proležel v posteli. Myšlenkama jsem ale poletoval po daleké Francii s Vincentem van Goghem, jeho obrázky a prvními impressionisty. Moc pěkná kniha to je - Irvning Stone - Žízeň po životě. Aby se neřeklo, tak v sobotu odpoledne jsme se s Tomem Hrníčkářem klouzali po Hřebenáči ve Sloupu.

V pátek večer jsem po nekonečné cestě dorazil domů do Třince a hned že se pojede na Ostrý. V sobotu dopoledne dorazila Giťule s Ricardem a pak už se jen jedlo slacklinovalo, pilo a spalo.

V sobotu se lezlo, zkoušelo, slacklinovalo, jezdilo na kole a večer družilo v Jezdeckém klubu. Když jsem v neděli v poledne vylezl z postele, měl jsem náladu akorát tak na projížďku autem. Do Brna jsem se vracel přes ztracené vesničky po vedlejších cestách přes Jirmanov, Bystřici pod Perštejnem a Lomnici.

Nová oblast někde u Znojma, o které jsme slýchávali od Vlka i jiných krasových skálolezců si už dlouho říkala o průzkumnou výpravu. Tak jsme tam konečně byli - já a jádro schyzorgu (Mára a Bukva). A já už tam asi nikdy nepojedu. Cesty dole u potoka se nám moc nelíbily a průvodčík z netu taky nic moc (skoro nic jsme podle něj nenašli). Jistou nadějí skýtají ještě skály nahoře na kopci, ale ty jsme zatím jen okoukli cestou k autu. I tak si ale z této lezecké akce odvážím pár pěkných zážitků, byť nelezeckých - návštěva krásné restaurace v bývalé sýpce, konzumace hrozně dobrých utopenců v hospůdce u Čerta a nekonečně klikatá cesta s navigátorem Márou (poté co mě navedl k asi padesáté objížďce už jen rezignovaně prohlásil - vjeď do toho zákazu, já to když tak vysvětlím a zaplatím).

Když jsem kdysi, velkou náhodou, objevil web Abandoned places, nepřišel mi nijak zvlášť zajímavý ani výjimečný. No co, někdo se poflakuje po rozvalinách a skládkách a cvaká tam jednou fotku za druhou - takové byly první pocity. Ale už tehdy mě něco muselo zaujmout, protože jsem se na web stále vracel. Začal jsem pročítat všechny doprovodné texty, podrobněji prohlížet jednotlivé fotky. Nálada opuštěných míst a dokonalých černobílých fotek mě úplně okouzlila. Asi tak jako film Kouř, který se všem taky nezalíbí hned po prvním zhlédnutí. Vše chce svůj čas. Když pak Henk van Rensbergen, autor webu, vydal knihu, bylo jasné, že ji dříve nebo později budu mít.

Na naší beskydské chalupě probíhala o víkendu malá oslava na počest Janči a Lecha. Sešly se dvě rodinky a bylo dobře. Vydal jsem se domů vlakem a po pár letech jsem si tak připomněl koleje mezi Brnem a Třincem. Vůbec nic se nezměnilo. Špinavé vagóny, málo míst, přecpaná kupé i uličky a neskutečné teplo. Trošku mě překvapily dva krásně zrenovované vagóny, ve kterých kvůli zablokovaným oknům nevydržel snad vůbec nikdo. A překvapilo i vysoké jízdné, které v konečném součtu dává téměř stejnou částku, jako když jedu sám autem. I když hromadné dopravě straním, české dráhy zatím raději nebrat.

Po zrušení plánovaných tatranských skialpů jsem se po dlouhé době rozhodl strávit víkend v Brně. Ve čtvrtek v hospodě Mára navrhl vylézt Alpskou cestu na Masív Koně v Suchém žlebu a náhradní plán byl jasný. Dva roky zpátky jsem pod cestou stál a říkal jsem si, že to musím vylézt - krásná dlouhá logická linie - tak mi to tehdy připadalo. Mára měl asi podobné pocity, protože plán na sobotu zněl: vyběhneme Alpskou na koně a pak si pojedeme zalézt do Sloupu.

Blíží se den, kdy se já a všichni mí pracovní kolegové sbalíme, odejdeme před víkendem z práce a v pondělí přijdeme do úplně nové budovy u hřbitova. Nemám rád stěhování, a už vůbec ne z míst, která mám rád. Užívám si teď jedny z posledních bezstarostných vycházek Malou Amerikou. Do nové budovy to bude o poznání dál a pěšky už to půjde jen stěží. Budu muset vymyslet novou trasu, na které se i nadále objedu bez auta a městské dopravy.

Předpovídají bouřky a přívalové deště. Nedokážu odolat pozvání Máry na výpravu do krajin neznámých - Rychlebských hor. Opuštěná krajina Sudet namíchaná s Márovými schýzami a nedobrou předpovědí počasí je jasnou zárukou na akci pro výjimečně silné povahy. A nemýlil jsem se. V sobotu odpoledne si Máru našla bouřková mračna a už se nás nepustila. To bychom ještě skousli, pár kapek a blesků nás jen tak nerozhází. Ale ta noc … Opuštěné místo zvané Čertovy kazatelny dělalo čest svému jménu. I přes to, že Mára večer odháněl pekelné síly od našeho přístřešku, nebylo to nic platné. V půlnoci nás k smrti vyděsil jakýsi osamělý noční chodec, který doslova proběhl místem, kde jsme spali. Když už jsme mysleli, že se nám vše jenom zdálo a znovu jsme usnuli, objevil se dvě hodiny po půlnoci podruhé a potřetí. Beze světla a bez zastavení zmizel v temném deštivém lese stejně tak rychle jak se objevil. Do teď nechápeme co to bylo - do nejbližší vesnice to bylo dobré čtyři kilometry a navíc hluboko dolů - do údolí. Po dvou letech jsem znovu viděl úžasnou tančírnu v ústí Račího údolí. Kéž by se tak o ni místní trošičku více starali. Ale ledy se už zřejmě pohnuly.

Vydali jsme se na jarní firny do Roháčů. Konečně se povedl sjezd obrovským kotlem (severním?) Barance. Koukal jsem na něj celé roky a zdál se mi vždy hrozně prudký, navíc ty řeči o tom, že se skalní prahy někdy slaňují …. no, a máme to za sebou. Náááádhera, úžasný dlouhý sjezd, stejně jako sousední jarní žlab. Ochranářům jsme se celou dobu úspěšně vyhýbali a medvěd se zase naštěstí vyhnul nám. Úplně jarní až letní počasí se ale rozhodně nekonalo a tak jsme se cestou domů zajeli zahřát do Davidem více než rok opěvovaných spár na Vtáčniku.