Modrý Pavouček

Celé páteční dopoledne se snažím dovolat Pidimu do Ádru. Nebere to a nebere. Beztak už zase někde leze, nezmar jeden. A tak házím do auta foťák, noťas a hurá na Ostrý. Prosedět víkend u počítače tady v Brně je hrozné, ale na chatě je to úplně jiná. Místo troubení aut poslouchám les.

První Ráno jsem před Intersparem našel na zemi flashku. Krásnou, lesklou , stříbrnou, kovovou, gigovou flashku. Koukám kolem. Nikde nikdo. Tak jsem si ji vzal. Říkal jsem si, že taková maličkost už dnes stojí pár korun a nemá cenu podnikat nějaké větší pátrací akce k nalezení majitele. Pak mě napadlo, že zrovna na takových maličkostech se ukáže, jaký člověk je. Vrátím ji. Připojil jsem ji k počítači a strávil jsem asi dvě hodiny přebíráním různých dat. Objevil jsem životopis jistého pana K. Zavolal jsem mu a dohodli jsme schůzku. A pak jsem celý den čekal a přemýšlel - jak to jen zařídit, abych viděl spokojeného člověka, který se shledal se svoji ztracenou věcí, ale vyhnul se přehnaným projevům díků nebo případné odměně. K večeru se chlapík ukázal. Poděkoval a hned ho zajímalo, jestli jsem jsi z flashky stáhl hambaté obrázky (nestáhl, ale viděl). Podal mi stovku a já že nechci a on že jo a já že ne a on že jo a já že si fakt nic nevezmu a on že musím, couvám pomalu ke vchodovým dveřím, ať prý nedělám drahoty a vemu si to, s já zase svoji - že nechcu, že se rádo stalo a raději nashledanou, přivírám dveře, škvírou ve dveřích mi podává padesátikorunu, ať si vezmu aspoň to. Inu, obchodní zástupce. Že už by se dnes opravdu dalo vše přepočítat na peníze?

Tatry. Konečně. V pátek ráno se s Davidem prodíráme houfy turistů mezi Štrbským a Popradským plesem. Ve Zlomiskách jsme téměř sami - doprovází nás mlha, zima a zamračená obloha. Naše lezecké plány berou za své na prvním štandu z Puškáše. Prší. Díky dešti jsme si pak ale pěkně zalezli v přechodu do Kohútiku a dolů k chatě pod Rysy. Až dolů na Popradské nepotkáváme žádného turistu. Paráda. Dole potkáváme Viktora z Rysů. Konečně jsem dostal jeho nosičskej film. Druhý den ležíme celé dopoledne ve spacácích na verandě chaty. Prší. Ve dvanáct přichází největší slejvák. Naděje berou za své. Hurá na skalky. Po koupeli na Šútově přijíždíme večer na Predhorie. Opět balíme batohy, lezení, věci na spaní, jídlo a ťapkáme nahoru na Sokolie. To je výška, pane Knotek … Spíme na úžasném místě s výhledem na Strážovské vrchy a část Malé Fatry. Celou neděli lezeme a lezeme. Je to sice vysoko nad údolím, ale cesty jsou pěkné, douhé a dobře odjištěné. Stálo by to zajet sem ještě jednou. Když už toho máme dost, přichází jako na zavolanou kamarád déšť a po nekonečném sestupu jsme zpět u auta.

Jestli se mi před pár lety zdálo, že Nickel Creek, mladičká bluegrassová kapela, je něco úžasného, pak s objevem kapely Crooked Still se tento pocit znovu vynořil a ještě umocnil. Nejde mi do hlavy jak může pár náctiletých tvořit tak originální a krásnou hudbu. Jejich první dvě alba (Shaken by a Low Sound, Hop High) jsem přeposlouchal snad stokrát a nečekám, že mě to jen tak přejde. Dnes jsem se dostal k jejich nejnovějšímu albu Still Crooked. Zase mě dostali(y). Krásný zpěv, čelo, banjo, housle, i ten booklet je jako obrázek z mých fantazií … všem doporučuji.

Zelené světlo, těžké lezení, vesnička, ve které dávají lišky dobrou noc. Tak bych viděl Holštejn a okolí. Na rozlezení jsem vzlínal dlouhým koutem a ve vedlejší cestě lítal malý Adam. Je to zvláštní vidět ho naživo, tolik lidí o něm v posledních letech básní a přetřásá jeho přelezy.

Kde jsou ty časy, kdy jsem mohl chodit do práce pěšky. Co se teď asi každý den děje kolem Malé Ameriky? Stojí tam ještě? A ještě jedno malé ohlédnutí zpět - do Francie z doby dobytí Bastily v r. 1789: slovo „révolution“ byl tehdy téměř neznámý pojem, encyklpedisté jím označovali oběh planet kolem slunce, a dá se předpokládat, že útočníci význam tohoto slova neznali. Obecný lid pařížského předměstí Svatého Antonína se jenom rozzuřil, když se roznesla zpráva, že kanóny na Bastile jsou v pohotovosti. Dnes se ví, že první vystřelil jakýsi švec, který se jmenoval Simon. Byl v tak podnapilém stavu, že po výstřelu upadl a dalšího boje se nezúčastnil. ( Karel Košťál, blisty)

Tento rok se mi vůbec nedaří jezdit do Tater. Je to už pátý víkend po sobě co jsem chtěl jet. Potřebuju se projít Zlomiskama, podívat se na Zlobivou, Ganek, Končistou, cítit voňavou žulu, posedět na nějakém vrcholku. Dost mě to mrzí. Kde jsou ty časy, kdy jsme s Alexem do hor vyráželi za každého počasí. V pátek jsme měli v práci napilno a čmáral jsem po všem co mi přišlo pod ruku. Když už někam nemůžu na živo, snažím se tam aspoň na chvilku dostat hlavou.

S Martinem a dvěma místňáky jsme lezli pár cest na Babách. Jsem rád, že jsem si s Járou vylezl pěknou převislou cestu, na kterou nemá zrovna pěkné vzpomínky. Před pár lety se tam s ním urval nýt a vyšlo to bohužel až na zem. Ale měl tehdy štěstí v neštěstí. K večeru šla osádka auta na místní rychloochutnávku vín a tak jsem vyrazil podívat se na Mohelnskou step. Dost dobré. Nebýt vesmírné kulisy Dukovan v pozadí, připadal bych si jak někde na Slovenských poloninách.

Zase jsem jednou odolal volání dálek abych dobrovolně podlehl vábení hromady knih, které mám přichystané u postele k přečtení. Téměř celý víkend jsem tak proležel v posteli. Myšlenkama jsem ale poletoval po daleké Francii s Vincentem van Goghem, jeho obrázky a prvními impressionisty. Moc pěkná kniha to je - Irvning Stone - Žízeň po životě. Aby se neřeklo, tak v sobotu odpoledne jsme se s Tomem Hrníčkářem klouzali po Hřebenáči ve Sloupu.

V pátek večer jsem po nekonečné cestě dorazil domů do Třince a hned že se pojede na Ostrý. V sobotu dopoledne dorazila Giťule s Ricardem a pak už se jen jedlo slacklinovalo, pilo a spalo.