Modrý Pavouček

V sobotu jsme dobyli Yettiho v Himaláji (dík Pidi) a odpoledne Starostu. Dvě dominanty za jeden den, tomu říkám výprava. V neděli jsem vyrazil na průzkum pohraničí a polských Gor Stolowych. Bylo to dobré. Dík všem, hlavně odvážným tahačům, bez kterých je dobývání adršpašských věží nemyslitelné. Fotky od Kámy

Dočkal jsem se. Konečně jsem absolvoval výpravu po staré zaniklé železničce jinak než pěšky. Nedaleko rakouských termálních lázní v Laa, ve kterých probíhalo slavnostní ukončení našeho WiMAXového projektu, je možné projet se na cyklodresíně asi 15km pěknou krajinkou mezi poli, vinicema a malýma vesničkama. My jsme z krajiny moc neviděli, protože jsme celou akci pojali jako velkou výzvu a už od prvního šlápnutí do pedálů se nemilosrdně závodilo.

V pátek mě už klasicky znechutily domluvy na víkend. Odpoledne jsem vyrazil do Rakoveckých údolí - momentálně mé nejoblíbenější části krasu. Nějak jsem podcenil délku namyšlené trasy a rychlost stmívání … a tak jsem si dal kolem osmé celé Mariánské údolí po tmě. Moc pěkné - chvilkama to bylo spíše po paměti než podle toho co jsem viděl. Plán na neděli mi zhatil nějkej “šikula” se stříbrnou oktávkou. Zaparkovat své auto na poloprázdné ulici napůl v zákazu a s totální blokádou auta za sebou může opravdu jen “velmi ohleduplný řidič”. Místo plánovaného lezení jsem odpoledne vyrazil na průzkumnou výpravu do Březiny - vojenského újezdu nad Vyškovem. Poctivě jsem předem nastudoval všechny zákazy, povolené cesty, výjimky, nařízení, postihy, plánky a mapky … a vydal se přímo do zakázané zóny ve středu vojenského prostoru. Tolik cedulí s různými zákazy jsem ještě nikdy nikde neviěl. Liduprázdná krajina. Když jsem projížděl středem jakéhosi obrovského tankodromu kolem překážek, semaforů a betonových věží, začal jsem si říkat, že už to není úplně v pořádku, Ferdinandsko - starý opuštěný zámeček ve sředu oblasti, můj hlavní cíl, jsem ale navštívil. Cyklobůh stál zřejmě při mě - nikdo mě nechytil.

Včera jsme s Lubošem Povidlákem chvilku vzpomínali na staré časy, kdy jsem prej ještě fotil optimistické, neumělecké a barevné dokumentární obrázky. Časy se mění. Čím dál více mě přitahují obrázky tvořené odstíny jedné barvy.

Po dlouhé době výhradně lezecká akce. Tento rok to lezení pěkně flákám .. to jsou samé kopce, pražce, kompozice a pak to takhle dopadá. Ale bylo fajn. Dík všem. Fotky od Kámy

Všichni jistě znají mojí slabost pro ztrácení dokladů, klíčů a mobilů. Minulý týden se mi povedlo někde mezi Klajdovkou a Rakoveckým údolím vytratit mobil i s klíčema od privátku - dobrodružství v krásné a opuštěné části Krasu se rázem změnilo v potupný návrat do Brna s nejistou vyhlídkou nočního shánění náhradních klíčů. Včera jsem se vydal “sundat pytel”. Celou plánovanou trasu jsem projel a nic neztratil - z Obřan kolem Reslova památníku na kopec, dolů do Mariánského údolí, pak nahoru až k Bukovince a zase dolů do Rakoveckého údolí. Přes Jedovnice a Vilémovice do Suchého žlebu. Zpátky pak přes Skalní mlýn, Blansko, Adamov a Bílovice do Brna. Rakovecká údolí jsou nádherná, těším už se na podzim, oranžové sluníčko a rezavé listí. Blíží se to!

V pátek odpoledne bylo jasné, že už nikdo nikam lézt nepojede. Márova pozvánka na Zdenčin obrovský statek v Újezdě se nedala odmítnout. Balím a balím a balím, klasika, čím kratší a pohodovější akce, tím více věcí. Celou sobotu jsme se pak proháněli cestama, cestičkama, polema i nepolema Třebíčského přírodního parku. Sem se ještě vrátím Máro (a nejednou a s foťákem). Neděle patřila nezatopené části Wilsonky.

Včera jsem se vrátil domů unavený z práce a když jsem se pak potmě vrátil ještě z běhání, byl jsem tak unavený, že listování ve starých knihách bylo jediné, co jsem ještě před usnutím zvládl. Znovuobjevil jsem jednu pasáž z knihy Lodě hvězdy polárníci od Zdeňka Kropáče, která se mi kdysi hrozně líbila. To byla noc. A bylo moře. Jen hvězdy nějak nebyly… Někde ze Singapuru vyplouvala obrovská Himalaya s nákladem bohatých turistů na cestu kolem světa, holandská Sumbava vezla ze Saigonu do sychravé Evropy kopru a rýži, americká cisternová Marrietta z New Yorku se plížila kolem břehů Sinajského poloostrova a československé Kladno možná čekalo v Port Saidu na zařazení do konvoje před Suezským kanálem. A všude blikaly majáky, zelené a červené oči mořských bójí, v portlouiských zahradách řádili o překot cvrčci, v Šanghaji se táhla ze břehu na paluby lodí vůně večerního jídla, v Alžíru čekal lodivod na ohlášenou City of Glasgow… Potom, že romantika zemřela!

Těsně před víkendem jsem do rukou dostal knihu Simona Singha “Kniha kódů a šifer”. Přečetl jsem narychlo pár stránek a hned jsem začal organizovat víkend tak, abych nikam nemusel a měl čas na čtení. A pak začalo pršet. Knihu jsem přečetl, jak se říká, jedním dechem. Nejen že jsem konečně úplně pochopil německou Enigmu, ale nečekaně jsem porozuměl i postupům, které vedly ve válce k prolomení jejího kódu. Vždycky jsem na to jen nechápavě zíral … . Když jsem šel v něděli do Špáru, objevil jsem v regálu pastelky Progresso. Myslel jsem, že se už dávno nevyrábějí. Voní i vypadají pořád stejně. Nad papírem jsem pak večer chvilku vzpomínal na Fatru a na dávné doby, kdy jsem jako malý špunt čmáral Progressama po dědových výukových materiálech civilní obrany.

Vydal jsem se po stopách jednoho neuznaného Brněnského génia. Na místě jsem pak zjistil, že sleduju stopy (doslova) dalšího velkého muže. Ale popořadě. Loňské Márovo strašidelné PFko ve mě zanechalo hluboký dojem. Márův nepříkladný přístup k negativnímu vnímání světa je geniální. Vyplatí se sledovat kudy se pohybuje, protože na takových místech se dají fotit krásné depresivní fotky. Nechal jsem se tedy inspirovat jeho PFkem a vyrazil jsem v neděli na Mladějovskou železničku. Opuštěný důl v Hřebeči mě jen utvrdil v tom, že Mára je opravdu výjimečný člověk. Jet na rekreaci zrovna sem a ještě k tomu se Zdenkou …