Modrý Pavouček

Zdá se, že slackline není žádnou převratnou novinkou posledních let. Jak vidno na obrázku, vzbuzovala obdiv davů již na počátku devatenáctého století.

Dnes místo všech slov jen obrázky a dík všem co tam byli. K prohlížení doporučuju pustit si něco z auta - Hendrixe, Nirvanu, New Grass Revival nebo Billa Monroea.

Čtvrtek patří již tradičně lidem z oddílu a nočnímu Brnu. Na digitál jsem v poslední době trošku zanevřel a vzal jsem ho dnes s sebou. To aby mu nebylo líto.

Následující příběh není můj, ale tak se mi zalíbíl, že jsem si ho musel schovat: Onehdy přijel do Prahy parník Sachsenwald, z Drážďan, na návštěvu. Nedělá to často, prakticky nikdy, ale tehdy přijel. Krásný, hezky opravený a citlivě upravený a hlavně - topí se v něm uhlím, čili při plavbě nádherně a mocně kouří, to už žádný český parňas neumí! Od ochotné posádky jsem vyzvěděl, že druhý den jedou na Slapy (podotýkám, že německy neumím a oni česky už vůbec ne) a to jsem si nemohl nechat ujít. V rachotě jsem si udělal něco volna a jal jsem se parník stíhat. Nevím, jestli to znáte - loď si to šine řekou a pozorovatel (fotograf) popojíždí kolem řeky zběsile automobilem. Vypadá to tak: Šílený přejezd, úprk k řece na domněle výtečné místo (kompozice, sluníčko…), hledání vhodnějšího místa, výběr ještě mizernějšího místa (loď na obzoru), přejezd lodi za hlaholu cestujících (po třetí štaci si vás pamatují i ti nejnametenější) a stálého plýtvání filmem, vylití vody z bot, úprk k autu, šílený přejezd atd. Mám takhle slušně proběhané okolí různých splavných řek a nevěřili byste, jak jsou ty parní bestie rychlé

Na podzim mám Beskydy nejraději. Tentokrát jsem se toulal (tahal) po lesích i s Pentaconem.

První fotky patří místům, která mám rád.

Ode dneška je pro mě vše jinak. K nahlédnutí dávám mé úplně první obrázky focené stařičkým středoformátovým Pentaconem. Mám velkou radost z toho, že jsem sám zvládl celý postup od expozice až po negativ - a hned napoprvé. Negativ jsem zatím jen promítl na zeď a přefotil digitálem, ale černobílé zvětšeniny už jsou na dosah. Nad mým digitálním nádobíčkem se začínají stahovat chmury.

Takhle nějak si představuju ten náš-váš oddíl. Díky všem za dokonale vydařenej vejkend. A zvláštní dík posílám Árnymu a Pikačovi - to za to všechno.

Dnešní noc patřila vodovkám, banju a vzpomínkám na léta, která jsem žil jen bluegrassem. Je zvláštní jak dokonale se ve mě zvuk pětistrunného banja a bluegrassových instrumentálek propojil s divokou zamlženou krajinou. _Zdálo se mně, zdálo, hej, na nedělu ráno, že byla muzika a u ní chlapců málo. Na ní chlapců málo a dívek na tisíce, třema řade stále, samé klebetnice. Třema řade stále a klebete vázale, na jedno panenko všecke jich skládale._

Když jsem kdysi přišel do Brna, objevil jsem malý kostelík u hradu Veveří. Magické místo. Byl jsem tehdy přesvědčený o tom, že když člověk kostelík obejde po zahradní zdi, bude mít celý rok štěstí.