Modrý Pavouček

Následující příběh není můj, ale tak se mi zalíbíl, že jsem si ho musel schovat: Onehdy přijel do Prahy parník Sachsenwald, z Drážďan, na návštěvu. Nedělá to často, prakticky nikdy, ale tehdy přijel. Krásný, hezky opravený a citlivě upravený a hlavně - topí se v něm uhlím, čili při plavbě nádherně a mocně kouří, to už žádný český parňas neumí! Od ochotné posádky jsem vyzvěděl, že druhý den jedou na Slapy (podotýkám, že německy neumím a oni česky už vůbec ne) a to jsem si nemohl nechat ujít. V rachotě jsem si udělal něco volna a jal jsem se parník stíhat. Nevím, jestli to znáte - loď si to šine řekou a pozorovatel (fotograf) popojíždí kolem řeky zběsile automobilem. Vypadá to tak: Šílený přejezd, úprk k řece na domněle výtečné místo (kompozice, sluníčko…), hledání vhodnějšího místa, výběr ještě mizernějšího místa (loď na obzoru), přejezd lodi za hlaholu cestujících (po třetí štaci si vás pamatují i ti nejnametenější) a stálého plýtvání filmem, vylití vody z bot, úprk k autu, šílený přejezd atd. Mám takhle slušně proběhané okolí různých splavných řek a nevěřili byste, jak jsou ty parní bestie rychlé

Na podzim mám Beskydy nejraději. Tentokrát jsem se toulal (tahal) po lesích i s Pentaconem.

První fotky patří místům, která mám rád.

Ode dneška je pro mě vše jinak. K nahlédnutí dávám mé úplně první obrázky focené stařičkým středoformátovým Pentaconem. Mám velkou radost z toho, že jsem sám zvládl celý postup od expozice až po negativ - a hned napoprvé. Negativ jsem zatím jen promítl na zeď a přefotil digitálem, ale černobílé zvětšeniny už jsou na dosah. Nad mým digitálním nádobíčkem se začínají stahovat chmury.

Takhle nějak si představuju ten náš-váš oddíl. Díky všem za dokonale vydařenej vejkend. A zvláštní dík posílám Árnymu a Pikačovi - to za to všechno.

Dnešní noc patřila vodovkám, banju a vzpomínkám na léta, která jsem žil jen bluegrassem. Je zvláštní jak dokonale se ve mě zvuk pětistrunného banja a bluegrassových instrumentálek propojil s divokou zamlženou krajinou. _Zdálo se mně, zdálo, hej, na nedělu ráno, že byla muzika a u ní chlapců málo. Na ní chlapců málo a dívek na tisíce, třema řade stále, samé klebetnice. Třema řade stále a klebete vázale, na jedno panenko všecke jich skládale._

Když jsem kdysi přišel do Brna, objevil jsem malý kostelík u hradu Veveří. Magické místo. Byl jsem tehdy přesvědčený o tom, že když člověk kostelík obejde po zahradní zdi, bude mít celý rok štěstí.

V sobotu jsme dobyli Yettiho v Himaláji (dík Pidi) a odpoledne Starostu. Dvě dominanty za jeden den, tomu říkám výprava. V neděli jsem vyrazil na průzkum pohraničí a polských Gor Stolowych. Bylo to dobré. Dík všem, hlavně odvážným tahačům, bez kterých je dobývání adršpašských věží nemyslitelné. Fotky od Kámy

Dočkal jsem se. Konečně jsem absolvoval výpravu po staré zaniklé železničce jinak než pěšky. Nedaleko rakouských termálních lázní v Laa, ve kterých probíhalo slavnostní ukončení našeho WiMAXového projektu, je možné projet se na cyklodresíně asi 15km pěknou krajinkou mezi poli, vinicema a malýma vesničkama. My jsme z krajiny moc neviděli, protože jsme celou akci pojali jako velkou výzvu a už od prvního šlápnutí do pedálů se nemilosrdně závodilo.

V pátek mě už klasicky znechutily domluvy na víkend. Odpoledne jsem vyrazil do Rakoveckých údolí - momentálně mé nejoblíbenější části krasu. Nějak jsem podcenil délku namyšlené trasy a rychlost stmívání … a tak jsem si dal kolem osmé celé Mariánské údolí po tmě. Moc pěkné - chvilkama to bylo spíše po paměti než podle toho co jsem viděl. Plán na neděli mi zhatil nějkej “šikula” se stříbrnou oktávkou. Zaparkovat své auto na poloprázdné ulici napůl v zákazu a s totální blokádou auta za sebou může opravdu jen “velmi ohleduplný řidič”. Místo plánovaného lezení jsem odpoledne vyrazil na průzkumnou výpravu do Březiny - vojenského újezdu nad Vyškovem. Poctivě jsem předem nastudoval všechny zákazy, povolené cesty, výjimky, nařízení, postihy, plánky a mapky … a vydal se přímo do zakázané zóny ve středu vojenského prostoru. Tolik cedulí s různými zákazy jsem ještě nikdy nikde neviěl. Liduprázdná krajina. Když jsem projížděl středem jakéhosi obrovského tankodromu kolem překážek, semaforů a betonových věží, začal jsem si říkat, že už to není úplně v pořádku, Ferdinandsko - starý opuštěný zámeček ve sředu oblasti, můj hlavní cíl, jsem ale navštívil. Cyklobůh stál zřejmě při mě - nikdo mě nechytil.