Modrý Pavouček

Byla to taková podivná akce - pětset kiláků v autě po zmrzlých silnicích hrozné, noční výstup na Vysokou holi, hodina a půl focení v mrazu, inverzní mraky, výhled na Beskydy, Fatru a Tatry, ztracená čelovka, snídaně na Ovčárně, třikrát Sviní důl. Ale stálo to za to.

Borek je stará čtvrť Třince, ve které se stále bydlí. Některé chaloupky už mají údajně kolem sta let. Na místním stadiónu se každoročně koná festival Noc plná hvězd. Mírně depresívní nálada této čtvrti spolu s kulisou přilehlých železáren je pro takový festival ideálním místem.

Na štědrý den jsem se vzbudil brzy. Velmi brzy. V šest ráno už jsem byl na Lysé a čekal na východ slunce, který se nakonec nekonal. Škoda. Legrační ale bylo, že kolem sedmé se z různých stran vynořilo asi dvacet podivných tvorů se stativy a foťáky a když nebylo vše takové jaké by mělo, zase vše sbalili a zmizeli tak jako se objevili.

Po třech týdnech se vrátila zima a s ní oddílová akce Divoký důl. V sobotu se lezlo a v neděli šla většina na skialpy - doliny pod Vysokou holí patřily opět jenom nám, a že nás tam tentokrát bylo …

Vylézt Macochu ze dna na její horní okraj je na první pohled věc nepřestavitelná a nemožná. A přesto vede nahoru několik cest a většina z nich dokonce vede obrovskou převislou klenbou. Lidé, kteří se každý rok do Macochy na několik dní sjedou je jen pár a vzhledem ke stylu, jakým se v Macoše leze, jich asi nikdy moc nebude. Tento rok jsem se vydal jen fotit - na svůj průstup stěnou Macochy si budu muset ještě chvilku počkat.

Nedávno jsme šli s Gabi na Špilberk podívat se na Brno z vyhlídky u kanónů. Bylo zamčeno. Mříže brány kreslily po zemi krásné pruhy. A tak jsem se dnes potmě vydal na ty pruhy s foťákem. Pořídil jsem duchařskou fotku, ale opravdu netuším jak. Mezi spoustou krásně ostrých fotek byla jedna hodně zvláštně rozmazaná. Že by opravdu duchové? Ještě, že jsem jim zrovna nestál v cestě - to by mě určitě smetli jako toho chlapíka, přes kterého v Krotitelích duchů projel duchařský vlak.

V sobotu jsem Tomovi s Pidim z lana a s foťákem asistoval při prvním (alespoň doufáme) přelezu Jankovy cesty Malá Macocha. Cesta vznikla minulý víkend na Býčí skále jako prodloužení cesty Pornovztahy. Spodní část cesty je krásná. O druhé délce raději pomlčím, neb jsem vše pouze sledoval z lana. Přísluší jiným, aby soudili. Každopádně z toho co jsem v té druhé délce viděl cítím studený pot na zádech ještě teď.

V sobotu ráno jsme se v dešti a bahně sešli v hojném počtu pod Býčí skálou. Takové to zdrvé jádro, které se nebojí vlků ani tmy. Tomík se Zobčou nacvičovali podivné cviky v mačkách a s motykama nad vchodem do jeskyně. Gabi s Jitkou vyrazily na prochajdu a my s Tomáškem Vidláků jsme se pokoušeli o přehákování Zrdcadla. První délka patřila Tomovi a děkuji mu tímto za natlučení všech skobek, založení smyček a vůbec - přelezl to pěkně a zase jsme to jednou oba přežili.

Polské Dolní Slezsko se může na první i druhý pohled jevit jako škaredá a špinavá část zeměkoule. Sám zatím přesně nevím co mě tam láká. První seznámení proběhlo spíše z auta. Chumelilo a pršelo tak, že nebylo vidět na deset kroků. A když už jsem našel některá zajímavá místa, bál jsem se pro změnu nechat auto bez dozoru. O bloudění po Polských silnicích ani nemluvím. Ten správný čas ještě přijde.

Do poslední chvíle jsem Tomáškovi nevěřil, že by se už dalo. Co? No přece vyrazit na skialpy do Jeseníků. A najednou šlapeme stopu po kolena ve sněhu a člověku to pořád nedochází. Je to tady. První skialpy. Účastníci zájezdu: Ricardo a Giťule, Zbyňa a Maťa bez rukavic, všichni čtyři Povidláci, Jituš s Arnoštkem, Milouš star, Pidiondra v oranžovém, David bez foťáku, Igorek bez jumaru, několik kamzíků, snad jsem na nikoho nezapomněl.