Modrý Pavouček

Zelené světlo, těžké lezení, vesnička, ve které dávají lišky dobrou noc. Tak bych viděl Holštejn a okolí. Na rozlezení jsem vzlínal dlouhým koutem a ve vedlejší cestě lítal malý Adam. Je to zvláštní vidět ho naživo, tolik lidí o něm v posledních letech básní a přetřásá jeho přelezy.

Kde jsou ty časy, kdy jsem mohl chodit do práce pěšky. Co se teď asi každý den děje kolem Malé Ameriky? Stojí tam ještě? A ještě jedno malé ohlédnutí zpět - do Francie z doby dobytí Bastily v r. 1789: slovo „révolution“ byl tehdy téměř neznámý pojem, encyklpedisté jím označovali oběh planet kolem slunce, a dá se předpokládat, že útočníci význam tohoto slova neznali. Obecný lid pařížského předměstí Svatého Antonína se jenom rozzuřil, když se roznesla zpráva, že kanóny na Bastile jsou v pohotovosti. Dnes se ví, že první vystřelil jakýsi švec, který se jmenoval Simon. Byl v tak podnapilém stavu, že po výstřelu upadl a dalšího boje se nezúčastnil. ( Karel Košťál, blisty)

Tento rok se mi vůbec nedaří jezdit do Tater. Je to už pátý víkend po sobě co jsem chtěl jet. Potřebuju se projít Zlomiskama, podívat se na Zlobivou, Ganek, Končistou, cítit voňavou žulu, posedět na nějakém vrcholku. Dost mě to mrzí. Kde jsou ty časy, kdy jsme s Alexem do hor vyráželi za každého počasí. V pátek jsme měli v práci napilno a čmáral jsem po všem co mi přišlo pod ruku. Když už někam nemůžu na živo, snažím se tam aspoň na chvilku dostat hlavou.

S Martinem a dvěma místňáky jsme lezli pár cest na Babách. Jsem rád, že jsem si s Járou vylezl pěknou převislou cestu, na kterou nemá zrovna pěkné vzpomínky. Před pár lety se tam s ním urval nýt a vyšlo to bohužel až na zem. Ale měl tehdy štěstí v neštěstí. K večeru šla osádka auta na místní rychloochutnávku vín a tak jsem vyrazil podívat se na Mohelnskou step. Dost dobré. Nebýt vesmírné kulisy Dukovan v pozadí, připadal bych si jak někde na Slovenských poloninách.

Zase jsem jednou odolal volání dálek abych dobrovolně podlehl vábení hromady knih, které mám přichystané u postele k přečtení. Téměř celý víkend jsem tak proležel v posteli. Myšlenkama jsem ale poletoval po daleké Francii s Vincentem van Goghem, jeho obrázky a prvními impressionisty. Moc pěkná kniha to je - Irvning Stone - Žízeň po životě. Aby se neřeklo, tak v sobotu odpoledne jsme se s Tomem Hrníčkářem klouzali po Hřebenáči ve Sloupu.

V pátek večer jsem po nekonečné cestě dorazil domů do Třince a hned že se pojede na Ostrý. V sobotu dopoledne dorazila Giťule s Ricardem a pak už se jen jedlo slacklinovalo, pilo a spalo.

V sobotu se lezlo, zkoušelo, slacklinovalo, jezdilo na kole a večer družilo v Jezdeckém klubu. Když jsem v neděli v poledne vylezl z postele, měl jsem náladu akorát tak na projížďku autem. Do Brna jsem se vracel přes ztracené vesničky po vedlejších cestách přes Jirmanov, Bystřici pod Perštejnem a Lomnici.

Nová oblast někde u Znojma, o které jsme slýchávali od Vlka i jiných krasových skálolezců si už dlouho říkala o průzkumnou výpravu. Tak jsme tam konečně byli - já a jádro schyzorgu (Mára a Bukva). A já už tam asi nikdy nepojedu. Cesty dole u potoka se nám moc nelíbily a průvodčík z netu taky nic moc (skoro nic jsme podle něj nenašli). Jistou nadějí skýtají ještě skály nahoře na kopci, ale ty jsme zatím jen okoukli cestou k autu. I tak si ale z této lezecké akce odvážím pár pěkných zážitků, byť nelezeckých - návštěva krásné restaurace v bývalé sýpce, konzumace hrozně dobrých utopenců v hospůdce u Čerta a nekonečně klikatá cesta s navigátorem Márou (poté co mě navedl k asi padesáté objížďce už jen rezignovaně prohlásil - vjeď do toho zákazu, já to když tak vysvětlím a zaplatím).

Když jsem kdysi, velkou náhodou, objevil web Abandoned places, nepřišel mi nijak zvlášť zajímavý ani výjimečný. No co, někdo se poflakuje po rozvalinách a skládkách a cvaká tam jednou fotku za druhou - takové byly první pocity. Ale už tehdy mě něco muselo zaujmout, protože jsem se na web stále vracel. Začal jsem pročítat všechny doprovodné texty, podrobněji prohlížet jednotlivé fotky. Nálada opuštěných míst a dokonalých černobílých fotek mě úplně okouzlila. Asi tak jako film Kouř, který se všem taky nezalíbí hned po prvním zhlédnutí. Vše chce svůj čas. Když pak Henk van Rensbergen, autor webu, vydal knihu, bylo jasné, že ji dříve nebo později budu mít.

Na naší beskydské chalupě probíhala o víkendu malá oslava na počest Janči a Lecha. Sešly se dvě rodinky a bylo dobře. Vydal jsem se domů vlakem a po pár letech jsem si tak připomněl koleje mezi Brnem a Třincem. Vůbec nic se nezměnilo. Špinavé vagóny, málo míst, přecpaná kupé i uličky a neskutečné teplo. Trošku mě překvapily dva krásně zrenovované vagóny, ve kterých kvůli zablokovaným oknům nevydržel snad vůbec nikdo. A překvapilo i vysoké jízdné, které v konečném součtu dává téměř stejnou částku, jako když jedu sám autem. I když hromadné dopravě straním, české dráhy zatím raději nebrat.