Modrý Pavouček

Už dlouho jsem nebyl na žádném židovském hřbitově. Čím je takový hřbitov zarostlejší, opuštěnější a propletenější s divokou přírodou, tím více se mi líbí. Ty kolem Brna už znám, ale jeden nikdy netuší kde narazí na oprýskanou zeď a za ní na pár starých náhrobků… Víte o takovém místě? A takhle pěkně o hřbitovech píše Jan Moravec: Leč venkovské židovské hřbitovy také rád vyhledávám - pro jejich genius loci, který jejich obecná zanedbanost a zarostlost spíš podporuje a zvýrazňuje. Jednoduchost náhrobků vyjadřuje naši rovnost ve smrti. Bujná a neupravovaná vegetace zase naši identifikaci s ostatním stvořením a odevzdání do rukou Stvořitele. Bez zbytečné (a sub specie aeternitatis směšné) zdobnosti a chval na pochovaného. Žádné barvotiskové vykreslování vzkříšení, soudu, ráje, nebe či pekla… Jen prosté ujištění, že Ten, od něhož jsme život přijali, Ten bude mít také poslední slovo. Nic víc, nic míň. Toto poselství, vděčné a vyrovnané přijetí vlastní smrti i vlastního života (což jsou neoddělitelné dvě strany téže mince), nám zřetelně tlumočí židovské hřbitovy.

Report z několikadenní výpravy za jarními firny. Roháče Před chvilkou jsem dočetl Jankův článek o Haute Route: tak pane řidiči, dopravní kontrola … stojíme v jednu v noci na Šůtově a je mi jasné, že to není jenom kontrola. Na té dlouhé rovince z kopce předjíždí přece odjakživa každý už od dob co vyvrásnily Tatry. Prý riskantní předjíždění kolony přes plnou čáru při sto čtyřiceti … nakonec se to naštěstí obešlo bez odebrání papírů, ale z čerstvě vybraných 120 euro nám zbylo jen 40. Aspoň že tak. Ráno šlapeme Žiarskou dolinou, která je teď o něco placatější a okolí chaty je krásně odlesněné. I přes tradiční strach z ochranářů si dáváme krásný dlouhý žlab ze Smreku.

Mám tady několik fotek z posledních měsíců, které jsem dělal na “papírák”, jak tady teď říkáme středoformátovému Pentaconu. Vše co z něj leze je zvláštní. Pročetl jsem už milióny článků, recenzí, porovnání, rad a postřehů různých fotografů z celého světa. Většina se shoduje na tom, že digitály nechávají vše ostatní za sebou - vše jsou hned schopni vysvětlit a porovnáním dokázat. Sám mám taky pocit, že se dá v různých “Photoshopech” udělat s obrázkem téměř vše. A pak jednoho dne vyvolám další svitek, přefotím pár čtverců do počítače a všechno je jinak - jen pořád nemůžu přijít na to, v čem je ten pes zakopaný … ve velkém formátu políčka? v neznámé křivce pro převod do odstínů šedi? A taková černobílá fotka na velkém papíře … A proto mu místo hanlivého “papíráku” přezdívám “kouzelná krabička”. Vzhledem k jeho váze někdy i “skříňka”.

Poté co náš nejmenovanej mistr kvalitář celou akci vymyslel, zorganizoval, domluvil a těsně před odjezdem opustil jsme se na něj s Davidem vy….kašlali a jeli jsme sami. Pod zříceninou hradu Lukova jsme lezli dokud bylo po čem a to doslova - došly cesty i bříška prstů. A tady jeste par fotek od Davida

Celé velikonoce jsme byli s našima na chatě na Ostrém. Čtyři dny jsme jedli, lyžovali, pomlázkovali, trekovali, četli, kreslili a malovali, spali a chodili do turistické chaty na pivo :-). Konečně trošku času na kreslení.

Brzy ráno nad Kamennou kolonií.

V sobotu jsme až do západu slunka lezli na Palicích. Lidi pomalu odcházeli a na poslední cesty jsme tam už byli sami. Spali jsme ve Svratce a protože už se mi stýskalo po lyžích, tak jsme v neděli ráno vyrazili k Jesenickým nádržím. Teplo a sluníčko, krátký rukáv, tak jsem si to představoval. Jen co jsme se přes Saša peak dohrabali na Máj, přišla bouřka a začalo lít jak z konve. Povzbuzováni blesky a hromy jsme úplně promočení dojeli k autu.

Odpoledne ve Sloupu a večer na valné hromadě

V sobotu ráno bylo léto. Jeli jsme na Baby a celý den se lezlo jen v krátkých rukávech. Motejlův komín mě trochu potrápil, ale jinak parádní lezení ve sluncem vyhřáté skále. V neděli ráno pěkně nebylo. Zima, černé nebe, vytrvalý děšť. Vyrazili jsme s Márou na Tišnovsko. Z ranče U bizona jsme prošli údolí Libochovky (které jsem před pár týdny nechtěně minul na kole) a přes Žďárec jsme přešli do údolí Loučky. Od vesničky Stryje s krásnou kapličkou jsme se vydali cestou necestou přes kopce, zarostlé rokle, pole a údolí směrem k Říkonínu. Když jsme kvůli zkrácení cesty přelézali přes vagóny nákladního vlaku, připadali jsme si jako hobos. Díky rozvodněným říčkám jsme si i pěkně zabouldrovali - takový přechod po hliněné římse deset metrů nad vodou dokáže cestu velmi zpříjemnit (a protáhnout). Pršet nepřestalo ani na chvíli. Goretex opravdu (ne)funguje :-))). Dobrá akce.