Modrý Pavouček

Včera jsem se vrátil domů unavený z práce a když jsem se pak potmě vrátil ještě z běhání, byl jsem tak unavený, že listování ve starých knihách bylo jediné, co jsem ještě před usnutím zvládl. Znovuobjevil jsem jednu pasáž z knihy Lodě hvězdy polárníci od Zdeňka Kropáče, která se mi kdysi hrozně líbila. To byla noc. A bylo moře. Jen hvězdy nějak nebyly… Někde ze Singapuru vyplouvala obrovská Himalaya s nákladem bohatých turistů na cestu kolem světa, holandská Sumbava vezla ze Saigonu do sychravé Evropy kopru a rýži, americká cisternová Marrietta z New Yorku se plížila kolem břehů Sinajského poloostrova a československé Kladno možná čekalo v Port Saidu na zařazení do konvoje před Suezským kanálem. A všude blikaly majáky, zelené a červené oči mořských bójí, v portlouiských zahradách řádili o překot cvrčci, v Šanghaji se táhla ze břehu na paluby lodí vůně večerního jídla, v Alžíru čekal lodivod na ohlášenou City of Glasgow… Potom, že romantika zemřela!

Těsně před víkendem jsem do rukou dostal knihu Simona Singha “Kniha kódů a šifer”. Přečetl jsem narychlo pár stránek a hned jsem začal organizovat víkend tak, abych nikam nemusel a měl čas na čtení. A pak začalo pršet. Knihu jsem přečetl, jak se říká, jedním dechem. Nejen že jsem konečně úplně pochopil německou Enigmu, ale nečekaně jsem porozuměl i postupům, které vedly ve válce k prolomení jejího kódu. Vždycky jsem na to jen nechápavě zíral … . Když jsem šel v něděli do Špáru, objevil jsem v regálu pastelky Progresso. Myslel jsem, že se už dávno nevyrábějí. Voní i vypadají pořád stejně. Nad papírem jsem pak večer chvilku vzpomínal na Fatru a na dávné doby, kdy jsem jako malý špunt čmáral Progressama po dědových výukových materiálech civilní obrany.

Vydal jsem se po stopách jednoho neuznaného Brněnského génia. Na místě jsem pak zjistil, že sleduju stopy (doslova) dalšího velkého muže. Ale popořadě. Loňské Márovo strašidelné PFko ve mě zanechalo hluboký dojem. Márův nepříkladný přístup k negativnímu vnímání světa je geniální. Vyplatí se sledovat kudy se pohybuje, protože na takových místech se dají fotit krásné depresivní fotky. Nechal jsem se tedy inspirovat jeho PFkem a vyrazil jsem v neděli na Mladějovskou železničku. Opuštěný důl v Hřebeči mě jen utvrdil v tom, že Mára je opravdu výjimečný člověk. Jet na rekreaci zrovna sem a ještě k tomu se Zdenkou …

Nadšení po návratu z Fatry mi dnes ráno zkazila zpráva o úmrtí spisovatele Alexandra Isajeviče Solženicyna. Svět opustil člověk, který na mě zapůsobil více než kdokoliv jiný. Kdyby v každém z nás byl jen jediný drobek z jeho myšlení, svět by vypadal úplně jinak. Škoda, že i takoví lidé musejí umírat. Většina si asi bude jméno Solženicyn spojovat s jeho nejznámějším dílem - Souostroví Gulag. Za přečtení ale rozhodně stojí i další jeho knihy. Není to ani měsíc, co jsem dočetl jeho dvojdílnou autobiografii a obě knihy jsem si rovnou zařadil mezi to nej co jsem kdy četl.

aneb letní putování s Glumem, malířkou a lesní vílou Den nultý Temnou nocí (bez čelovek by to prej nešlo) vyrážíme z Ružomberoka směr Malino Brdo. Před druhou dorážíme a ke spánku se ukládáme přímo na zápraží skiservisu. Den první Ráno se houpeme, slacklinujeme, skáčeme do sítí a všelijak oddalujeme odchod z civilizace. A pak už ťapkáme po hřebeni. Na Smrekovici děláme obědovou zastávku. Podrobně zkoumáme starou vojenskou sněhovou frézu a odchod tentokrát oddalujeme bouldrováním po prohnilé venkovní umělé stěně. S hromy a blesky v patách utíkáme k Rakytovu. Původní plán dojít až k Čiernemu kameni bere s prvními kapkami za své.

Před pár lety jsem se začal podrobněji zabývat jednou z nejsmutnějších událostí minulého století - Holocaustem. Na mysli mám tragický osud několika milionů lidí, většinou Židů, za poslední světové války. Vždy jsem věděl, že byly koncentrační tábory, věděl jsem o nedaleké Osvětimi, o odsunech a ghettech. Chtěl jsem ale vědět více. Začal jsem postupně shánět knihy, filmy, fotky, články, pročítat webovské stránky, ptát se na názory ostatních. Postupně se tak přede mnou odkrývala celá skutečnost - mnohem hroznější než jsem si zpočátku vůbec dokázal představit. Minulé léto jsem se podíval do Osvětimi. V Březince jsem v úmorném vedru strávil celý den, během kterého se mi propojovaly stovky příběhů z minulosti s realitou místa. Letos na jaře jsem vybral několik posledních knih k přečtení, abych pak pro sebe téma holocaustu uzavřel (jestli se to tak dá nazvat). Trápilo mě to čím dál více. Skutečnosti, data, osoby a příběhy se pomalu začínaly opakovat, někdy i mírně vyvracet a nové informace už moc nepřibývaly. Poslední kniha Jicchaka Arada o hrůzných táborech akce Reinhart, kterou jsem dočetl minulý měsíc, tak završila mé smutné studium.

Celé páteční dopoledne se snažím dovolat Pidimu do Ádru. Nebere to a nebere. Beztak už zase někde leze, nezmar jeden. A tak házím do auta foťák, noťas a hurá na Ostrý. Prosedět víkend u počítače tady v Brně je hrozné, ale na chatě je to úplně jiná. Místo troubení aut poslouchám les.

První Ráno jsem před Intersparem našel na zemi flashku. Krásnou, lesklou , stříbrnou, kovovou, gigovou flashku. Koukám kolem. Nikde nikdo. Tak jsem si ji vzal. Říkal jsem si, že taková maličkost už dnes stojí pár korun a nemá cenu podnikat nějaké větší pátrací akce k nalezení majitele. Pak mě napadlo, že zrovna na takových maličkostech se ukáže, jaký člověk je. Vrátím ji. Připojil jsem ji k počítači a strávil jsem asi dvě hodiny přebíráním různých dat. Objevil jsem životopis jistého pana K. Zavolal jsem mu a dohodli jsme schůzku. A pak jsem celý den čekal a přemýšlel - jak to jen zařídit, abych viděl spokojeného člověka, který se shledal se svoji ztracenou věcí, ale vyhnul se přehnaným projevům díků nebo případné odměně. K večeru se chlapík ukázal. Poděkoval a hned ho zajímalo, jestli jsem jsi z flashky stáhl hambaté obrázky (nestáhl, ale viděl). Podal mi stovku a já že nechci a on že jo a já že ne a on že jo a já že si fakt nic nevezmu a on že musím, couvám pomalu ke vchodovým dveřím, ať prý nedělám drahoty a vemu si to, s já zase svoji - že nechcu, že se rádo stalo a raději nashledanou, přivírám dveře, škvírou ve dveřích mi podává padesátikorunu, ať si vezmu aspoň to. Inu, obchodní zástupce. Že už by se dnes opravdu dalo vše přepočítat na peníze?

Tatry. Konečně. V pátek ráno se s Davidem prodíráme houfy turistů mezi Štrbským a Popradským plesem. Ve Zlomiskách jsme téměř sami - doprovází nás mlha, zima a zamračená obloha. Naše lezecké plány berou za své na prvním štandu z Puškáše. Prší. Díky dešti jsme si pak ale pěkně zalezli v přechodu do Kohútiku a dolů k chatě pod Rysy. Až dolů na Popradské nepotkáváme žádného turistu. Paráda. Dole potkáváme Viktora z Rysů. Konečně jsem dostal jeho nosičskej film. Druhý den ležíme celé dopoledne ve spacácích na verandě chaty. Prší. Ve dvanáct přichází největší slejvák. Naděje berou za své. Hurá na skalky. Po koupeli na Šútově přijíždíme večer na Predhorie. Opět balíme batohy, lezení, věci na spaní, jídlo a ťapkáme nahoru na Sokolie. To je výška, pane Knotek … Spíme na úžasném místě s výhledem na Strážovské vrchy a část Malé Fatry. Celou neděli lezeme a lezeme. Je to sice vysoko nad údolím, ale cesty jsou pěkné, douhé a dobře odjištěné. Stálo by to zajet sem ještě jednou. Když už toho máme dost, přichází jako na zavolanou kamarád déšť a po nekonečném sestupu jsme zpět u auta.

Jestli se mi před pár lety zdálo, že Nickel Creek, mladičká bluegrassová kapela, je něco úžasného, pak s objevem kapely Crooked Still se tento pocit znovu vynořil a ještě umocnil. Nejde mi do hlavy jak může pár náctiletých tvořit tak originální a krásnou hudbu. Jejich první dvě alba (Shaken by a Low Sound, Hop High) jsem přeposlouchal snad stokrát a nečekám, že mě to jen tak přejde. Dnes jsem se dostal k jejich nejnovějšímu albu Still Crooked. Zase mě dostali(y). Krásný zpěv, čelo, banjo, housle, i ten booklet je jako obrázek z mých fantazií … všem doporučuji.