Modrý Pavouček

Vydali jsme se s Market, Márou, Kámou, Pidim, Dášou a Honzou na nedělní vejlet po Třebíčských cyklostezkách. Fotil snad úplně každej. Počasí vyšlo skoro tak, jak jsme si ho s Márou v tajných fantaziích představovali - zima, vítr, mlha, déšť nebo sněžení, mraky, tma, křížky a stromy bez listí. Ještě se vrátíme! http://marod.rajce.idnes.cz/08_12_07_Trebicsko_Banda/ - Márovy fotky http://pidi.rajce.idnes.cz/2008-12-07_Studenec/ - Pidiho fotky

První hákování po návratu. Mára se konečně dočkal přelezu svého dlouho opěvovaného Beraního rohu V/A2 ve spojení s Malým beranem na Rorejsech. Byli jsme tři a lezli jsme to na tři délky. Hákuje se jen ta horní. Cestou zpátky jsme se koukli do Macochy … blíží se to. http://carya.rajce.idnes.cz/na_rorejsech/ - Fotky od Kámy

Několik fotek bedny. Časem přihodím ještě pár dokumentačních fotek z přefocování na digitál. První sada sklíček převedených do počítačových obrázků. Koukal jsem na to jako na zázrak. Před mýma očima se z negativů po různých úpravách rodily obrázky staré téměř osmdesát let. Sada fotek z mých rodných Beskyd. Na posledních čtyřech fotkách je chata na Ostrém, která stojí dodnes a i po mnoha rekonstrukcích si zachovává své hlavní rysy.

[caption id=“attachment_1626” align=“aligncenter” width=“380”] Pozdrav ze zasněžených Beskyd zasílají malířka Markéta, já alias Franta, plyšovej Méďa z benzinky a bílej tuleň Jarmil.[/caption]

A jsem zpátky, je tady tak krásně …

Už je mi zase líp a tak jsem se v sobotu dopoledne poflakoval po naší čtvrti pojmenované San Mateo. Do centra San Francisca je to asi 20 kiláků a díky neexistující síti veřejné dopravy je tady člověk bez auta tak trošku jako ve vězení. Všude je plno krásných moderních budov a nepočítaně rodinných domků podobných si jako vejce vejci. Musím přiznat, že tady mám i po třech týdnech velké problémy s orientací - vše tady totiž vypadá stejně a snahu rozeznat od sebe jednotlivé křižovatky při jízdě autem jsem už dávno vzdal.

Dnes, v neděli, jsem se rozhodl pro poslední denní výpravu do města. Naplánoval jsem si trasu po západním pobřeží. Zbytek naší Evropské posádky měl v plánu ochutnávky vín někde v údolích na severu nad městem. Část cesty jsme měli společnou a tak jsem se odvezl autem ke Golden Gate parku, tam jsem se vysadil a předal řízení panu Hugovi a jeho společníkům :-). Cesta k parku se díky navigátorovi Hugovi malinko protáhla a musel jsem si vyslechnout nesmyslné a stresující varování o problematickém vstupu do parku. Oddechl jsem si, když jsem zůstal stát na chodníku úplně sám a viděl vzdalující se kufr našeho auta. Skoro třicet nad nulou, modré nebe, vůně oceánu a volnost, paráda.

Všechny velké plány - Josáče, města duchů, prérie, údolí smrti a další, se odkládají na neurčito. Důvodů je hned několik: sníh v Sierra Nevadě, velké vzdálenosti autem těžko zvládnutelné za víkend, ale hlavně banda bacilů co ve mně řádí. Většinu času trávím v posteli nebo u počítače a ven si moc netroufám. Krátce přestavím pár svých věrných papírových společníků. Je zvláštní, že ke knihám, které pro mě hodně znamenají se často dostávám úplně nelogickýma a náhodnýma cestama. Martínka, spolubydlícího z privátu, jsem často vídával začteného do nějaké staré červené knihy. Půjčil jsem si ji jen ze zvědavosti. Dlouho mi pak ležela u postele aniž jsem tušil jaký poklad se mi to tam v prachu povaluje - T.G.Masaryk, Světová revoulce.

Z Ďábelské hory jsem si musel přinést nějakého pekelného bacila. Je pravda, že to spíš bude nedoléčené nachlazení přivezené Čech, ale zní to pěkně. Většinu času teď trávím v posteli s Revolucí (knihou) od T. G. Masaryka, daleko od “kejbl kárů” taženejch lanama, kopcovatejch uliček a šumění moře. Před náma je poslední víkend, na který jsme chystali road trip - to u nás nemáme - sednout do auta a celý víkend projezdit autem po, slovy Philla, very big big country.

Dnes jsme se vypravili na Mt. Diablo, což je hora asi hodinu cesty směrem do vnitrozemí. Chtěl jsem přežít a tak jsem se hned po snídani tlačil za volant. Neznám věru větší ohrožení své existence než Huga za volantem. Nastartoval jsem a už je tady první hláška - máme málo paliva, musíme na benzinku. Koukám na budík. Máme něco přes půl nádrže. Kladu odpor. Marně. Mám se hádat? Počítám do deseti. Dobře. Vydáváme se opačným směrem než je Mt. Diablo. Hned na první křižovatce mě Hugo nutí udělat U-turn - tak se tady říká otočení se na křižovatce do protisměru. Nesmí to být ovšem zakázané - jsou na to zvláštní značky, které u nás nemáme. Samozřejmě, že na té křižovatce zákaz je. Říkám, že tu to nejde. Ale jo. prej jde. Ukazuju na značku. Já se tady vždy otácím, říká Hugo. Já pojedu o jednu křižovatku dál, říkám já. Ne, otoč se tady. Ne, jedu dál říkám já, chcu jezdit podle předpisů. Hugo na to: já se tady vždycky otáčím a nikdy se nic nestalo. Ufff, začínám počítat do deseti abych ho nezabil. Otoč to, otoč to na moji zodpovědnost, hustí do mě Hugo. Ufff, tak to už je fakt moc, počítám do dvadceti. Na další křižovatce už se U-turn může udělat a tak se tam otáčím. Ztráta času oproti Hugově variantě asi deset sekund. Vůbec už mě pak nemůže rozhodit to, že mi Hugo na dálnici co pár minut říká, ve kterém pruhu bych měl jet, byť pro to nemá žádné logické vysvětlení. Jen letem vnímám Hugovo přiznání k pokutě, kterou platil ve Vídni těsně před odletem. Prohlídl jsem i fintu, kdy Hugo tvrdil, že tachometr v autě není dobře zkalibrovaný a že můžu jet klidně rychleji. Když jsem se ho zeptal, jak by tohle vysvětloval americkému policajtovi, tak se jen potutelně usmíval. Je to nebezpečný člověk - neumí řídit a ignoruje předpisy. Vlastně se divím, že ještě žije - přičítám to ohleduplnosti místních řidičů. A tak celý den počítám a počítám a zkouším všechny možné postupy na to, jak se udržovat klidný, abych světu neulehčil od toho našeho podivínského Vídeňáka. Dal jsem si závazek - nikdy víc s Hugem v autě.