Modrý Pavouček

Pár hodně starých fotek (vzhledem k délce mého života). Kdysi jsme měli gáza - auto, kterým jsme jezdili na chalupu na Ostrý. Pak se rozpadl.

Takhle nějak vypadaly mé první výpravy do hor - zalezlý pěkně ve spacáčku a s osobním nosičem. Fotky jsou z dubna roku 1978, kdy mi ještě nebyly ani dva roky.

Sedím doma zavřený s nějakým bacilem a přitom bych tak rád ven, aspoň na kole do práce, nebo se jen projít kolem řeky. A tak s tužkou v ruce vzpomínám, třeba na jeden sad v Bílých Karpatech … a nebo na starý polorozpadlý mlýn v údolí Libochovky.

Jsme s Market nemocní. Celý ten slunečný teplý jarní víkend nikam nejedeme. A tak koukáme z oken, učíme se Španělsky, čteme, uklízíme a děláme na webech (nový design lokálky už je téměř dodělaný). V neděli odpoledne jsem to už nevydržel a na hodinku jsem vyrazil na lajnu - moje první akce Anthropos v tomto roce. A šlo to.

K páté hodině přeletěl Albatros Černé hory, porostlé borovicemi a cedry, a zamířil k území nazvanému oprávněně Zlý kraj Nebrasky. Je to seskupení žulových pahorků a kusů hor, jakoby spadlých na zem a nárazem rozbitých na kousky. Z dálky vypadaly tyto útvary nesmírně fantasticky. Tu a tam ležely v obrovské změti skal zbytky starých měst s pevnůstkami a hradů s věžemi a cimbuřími. Ve skutečnosti je Zlý kraj jen obrovským hřbitovem, plným vybělených kostí tlustokožců i ještěrů.

V pátek jsem si do báglu sbalil pár věcí (skialpy, běžky, notebook, foťák a objektivy, jídlo …) a vyrazil s rodinkou na chatu. Nahoře teď máme tak metr a půl sněhu. V sobotu jsem po několika letech zkusil sjezd krásným průsekem z vrcholu Ostrého. Podmínky dokonalé - sluníčko, modré nebe, krátký rukáv, prašan po kolena. Dal jsem si to hned třikrát - kdo ví, kdy to zase půjde. Škoda, že jsem byl na tu nádheru celej den sám. Na chatu jsem dorazil unavený, ale spokojený. Skialpy v Beskydech jsou pro mě zážitkem nad zážitky. Vysnil jsem si to jako malý a teď se mi to pěkně plní. Pozdě večer jsme jeli se ségrou a Peggy potmě na běžkách na pivo do turistické chaty. Prostě se to celé povedlo a už se zase těším na nějaké ty kopečky.

Na Veslařské stojí krásný opuštěný dům. Vím o něm už dlouho, ale teď, když kolem něj každý den projíždím, mě začíná v hlavně tlačit jedna z těch mých podivných úchylek. Jak to tam asi vypadá? Jaké věci tam zůstaly? Co je v tom proskleném balkóně? Šlo by se tam nějak dostat? V pátek jsem celý dům obešel. Hledal jsem skulinku. Lehké to nebude, ale nemožné to není. Ne že bych se přímo bál, alééé, nechce se někdo přidat?

Vzali jsme s Market mé rodiče na místa, která máme rádi. V sobotu zasněžený a zamlžený Drátník, v neděli slunečný Kras.

Do práce už pár týdnů jezdím na kole a užívám si to v dešti i ve sněhu. K tomu jsem začal po dlouhé době trošku běhat. Po pěti letech se vracím na pěšinky v lese pana Wilsona. Běhám potmě a nepotkávám tam nikoho. Často si předem vyberu nějaké téma, které pak během výběhu v hlavě rozebírám a řeším. Myšlenky se ale při té dřině zpomalují a někdy úplně zastavují, takže stejně většinou nic kloudného nevymyslím. Včera jsem vybíhal s tématem nedořešeného problému z práce, ale pod černou klenbou stromů, vysoko nad mořem prosvítajících světel a zvuků se téma změnilo na malování a focení. Když jsem se vrátil, vzal jsem foťák, svůj oblíbený ruský Helios a …

V šest ráno házím do báglu pár krámů a v devět už s Jankem šlapeme stopu údolím Divoké Desné. Jako v pohádkovém snu míjíme hrad Zámčisko a z vrcholu Saša peaku obhlížíme naše sněhové království. Nikde nikdo, sluníčko, modré nebe, metr nového sněhu. Dneska je to všechno naše. První prašanový sjezd dolů k posedu. Za dvacet minut jsme zpátky na Sašovi. Šlapeme stopu na Máj, přímo ke kontrole z Rallye. V poledne si užíváme sjezd Velkým kotlem a ještě jeden hned nato. Nikde ani stopa.