Modrý Pavouček

V pátek odpoledne bylo jasné, že už nikdo nikam lézt nepojede. Márova pozvánka na Zdenčin obrovský statek v Újezdě se nedala odmítnout. Balím a balím a balím, klasika, čím kratší a pohodovější akce, tím více věcí. Celou sobotu jsme se pak proháněli cestama, cestičkama, polema i nepolema Třebíčského přírodního parku. Sem se ještě vrátím Máro (a nejednou a s foťákem). Neděle patřila nezatopené části Wilsonky.

Včera jsem se vrátil domů unavený z práce a když jsem se pak potmě vrátil ještě z běhání, byl jsem tak unavený, že listování ve starých knihách bylo jediné, co jsem ještě před usnutím zvládl. Znovuobjevil jsem jednu pasáž z knihy Lodě hvězdy polárníci od Zdeňka Kropáče, která se mi kdysi hrozně líbila. To byla noc. A bylo moře. Jen hvězdy nějak nebyly… Někde ze Singapuru vyplouvala obrovská Himalaya s nákladem bohatých turistů na cestu kolem světa, holandská Sumbava vezla ze Saigonu do sychravé Evropy kopru a rýži, americká cisternová Marrietta z New Yorku se plížila kolem břehů Sinajského poloostrova a československé Kladno možná čekalo v Port Saidu na zařazení do konvoje před Suezským kanálem.

Těsně před víkendem jsem do rukou dostal knihu Simona Singha “Kniha kódů a šifer”. Přečetl jsem narychlo pár stránek a hned jsem začal organizovat víkend tak, abych nikam nemusel a měl čas na čtení. A pak začalo pršet. Knihu jsem přečetl, jak se říká, jedním dechem. Nejen že jsem konečně úplně pochopil německou Enigmu, ale nečekaně jsem porozuměl i postupům, které vedly ve válce k prolomení jejího kódu. Vždycky jsem na to jen nechápavě zíral … .

Vydal jsem se po stopách jednoho neuznaného Brněnského génia. Na místě jsem pak zjistil, že sleduju stopy (doslova) dalšího velkého muže. Ale popořadě. Loňské Márovo strašidelné PFko ve mě zanechalo hluboký dojem. Márův nepříkladný přístup k negativnímu vnímání světa je geniální. Vyplatí se sledovat kudy se pohybuje, protože na takových místech se dají fotit krásné depresivní fotky. Nechal jsem se tedy inspirovat jeho PFkem a vyrazil jsem v neděli na Mladějovskou železničku.

Nadšení po návratu z Fatry mi dnes ráno zkazila zpráva o úmrtí spisovatele Alexandra Isajeviče Solženicyna. Svět opustil člověk, který na mě zapůsobil více než kdokoliv jiný. Kdyby v každém z nás byl jen jediný drobek z jeho myšlení, svět by vypadal úplně jinak. Škoda, že i takoví lidé musejí umírat. Většina si asi bude jméno Solženicyn spojovat s jeho nejznámějším dílem - Souostroví Gulag. Za přečtení ale rozhodně stojí i další jeho knihy.

aneb letní putování s Glumem, malířkou a lesní vílou Den nultý Temnou nocí (bez čelovek by to prej nešlo) vyrážíme z Ružomberoka směr Malino Brdo. Před druhou dorážíme a ke spánku se ukládáme přímo na zápraží skiservisu. Den první Ráno se houpeme, slacklinujeme, skáčeme do sítí a všelijak oddalujeme odchod z civilizace. A pak už ťapkáme po hřebeni. Na Smrekovici děláme obědovou zastávku. Podrobně zkoumáme starou vojenskou sněhovou frézu a odchod tentokrát oddalujeme bouldrováním po prohnilé venkovní umělé stěně.

Před pár lety jsem se začal podrobněji zabývat jednou z nejsmutnějších událostí minulého století - Holocaustem. Na mysli mám tragický osud několika milionů lidí, většinou Židů, za poslední světové války. Vždy jsem věděl, že byly koncentrační tábory, věděl jsem o nedaleké Osvětimi, o odsunech a ghettech. Chtěl jsem ale vědět více. Začal jsem postupně shánět knihy, filmy, fotky, články, pročítat webovské stránky, ptát se na názory ostatních. Postupně se tak přede mnou odkrývala celá skutečnost - mnohem hroznější než jsem si zpočátku vůbec dokázal představit.

Celé páteční dopoledne se snažím dovolat Pidimu do Ádru. Nebere to a nebere. Beztak už zase někde leze, nezmar jeden. A tak házím do auta foťák, noťas a hurá na Ostrý. Prosedět víkend u počítače tady v Brně je hrozné, ale na chatě je to úplně jiná. Místo troubení aut poslouchám les.

První Ráno jsem před Intersparem našel na zemi flashku. Krásnou, lesklou , stříbrnou, kovovou, gigovou flashku. Koukám kolem. Nikde nikdo. Tak jsem si ji vzal. Říkal jsem si, že taková maličkost už dnes stojí pár korun a nemá cenu podnikat nějaké větší pátrací akce k nalezení majitele. Pak mě napadlo, že zrovna na takových maličkostech se ukáže, jaký člověk je. Vrátím ji. Připojil jsem ji k počítači a strávil jsem asi dvě hodiny přebíráním různých dat.

Tatry. Konečně. V pátek ráno se s Davidem prodíráme houfy turistů mezi Štrbským a Popradským plesem. Ve Zlomiskách jsme téměř sami - doprovází nás mlha, zima a zamračená obloha. Naše lezecké plány berou za své na prvním štandu z Puškáše. Prší. Díky dešti jsme si pak ale pěkně zalezli v přechodu do Kohútiku a dolů k chatě pod Rysy. Až dolů na Popradské nepotkáváme žádného turistu. Paráda. Dole potkáváme Viktora z Rysů.