Modrý Pavouček

Brzy ráno nad Kamennou kolonií.

V sobotu jsme až do západu slunka lezli na Palicích. Lidi pomalu odcházeli a na poslední cesty jsme tam už byli sami. Spali jsme ve Svratce a protože už se mi stýskalo po lyžích, tak jsme v neděli ráno vyrazili k Jesenickým nádržím. Teplo a sluníčko, krátký rukáv, tak jsem si to představoval. Jen co jsme se přes Saša peak dohrabali na Máj, přišla bouřka a začalo lít jak z konve. Povzbuzováni blesky a hromy jsme úplně promočení dojeli k autu.

Odpoledne ve Sloupu a večer na valné hromadě

V sobotu ráno bylo léto. Jeli jsme na Baby a celý den se lezlo jen v krátkých rukávech. Motejlův komín mě trochu potrápil, ale jinak parádní lezení ve sluncem vyhřáté skále. V neděli ráno pěkně nebylo. Zima, černé nebe, vytrvalý děšť. Vyrazili jsme s Márou na Tišnovsko. Z ranče U bizona jsme prošli údolí Libochovky (které jsem před pár týdny nechtěně minul na kole) a přes Žďárec jsme přešli do údolí Loučky. Od vesničky Stryje s krásnou kapličkou jsme se vydali cestou necestou přes kopce, zarostlé rokle, pole a údolí směrem k Říkonínu. Když jsme kvůli zkrácení cesty přelézali přes vagóny nákladního vlaku, připadali jsme si jako hobos. Díky rozvodněným říčkám jsme si i pěkně zabouldrovali - takový přechod po hliněné římse deset metrů nad vodou dokáže cestu velmi zpříjemnit (a protáhnout). Pršet nepřestalo ani na chvíli. Goretex opravdu (ne)funguje :-))). Dobrá akce.

Pár hodně starých fotek (vzhledem k délce mého života). Kdysi jsme měli gáza - auto, kterým jsme jezdili na chalupu na Ostrý. Pak se rozpadl.

Takhle nějak vypadaly mé první výpravy do hor - zalezlý pěkně ve spacáčku a s osobním nosičem. Fotky jsou z dubna roku 1978, kdy mi ještě nebyly ani dva roky.

Sedím doma zavřený s nějakým bacilem a přitom bych tak rád ven, aspoň na kole do práce, nebo se jen projít kolem řeky. A tak s tužkou v ruce vzpomínám, třeba na jeden sad v Bílých Karpatech … a nebo na starý polorozpadlý mlýn v údolí Libochovky.

Jsme s Market nemocní. Celý ten slunečný teplý jarní víkend nikam nejedeme. A tak koukáme z oken, učíme se Španělsky, čteme, uklízíme a děláme na webech (nový design lokálky už je téměř dodělaný). V neděli odpoledne jsem to už nevydržel a na hodinku jsem vyrazil na lajnu - moje první akce Anthropos v tomto roce. A šlo to.

K páté hodině přeletěl Albatros Černé hory, porostlé borovicemi a cedry, a zamířil k území nazvanému oprávněně Zlý kraj Nebrasky. Je to seskupení žulových pahorků a kusů hor, jakoby spadlých na zem a nárazem rozbitých na kousky. Z dálky vypadaly tyto útvary nesmírně fantasticky. Tu a tam ležely v obrovské změti skal zbytky starých měst s pevnůstkami a hradů s věžemi a cimbuřími. Ve skutečnosti je Zlý kraj jen obrovským hřbitovem, plným vybělených kostí tlustokožců i ještěrů.

V pátek jsem si do báglu sbalil pár věcí (skialpy, běžky, notebook, foťák a objektivy, jídlo …) a vyrazil s rodinkou na chatu. Nahoře teď máme tak metr a půl sněhu. V sobotu jsem po několika letech zkusil sjezd krásným průsekem z vrcholu Ostrého. Podmínky dokonalé - sluníčko, modré nebe, krátký rukáv, prašan po kolena. Dal jsem si to hned třikrát - kdo ví, kdy to zase půjde. Škoda, že jsem byl na tu nádheru celej den sám. Na chatu jsem dorazil unavený, ale spokojený. Skialpy v Beskydech jsou pro mě zážitkem nad zážitky. Vysnil jsem si to jako malý a teď se mi to pěkně plní. Pozdě večer jsme jeli se ségrou a Peggy potmě na běžkách na pivo do turistické chaty. Prostě se to celé povedlo a už se zase těším na nějaké ty kopečky.