Modrý Pavouček

Čtyři dny kolování a běhání po kopcích. Ve čtvrtek jsem utíkal po hřebenu na Slavíč a zpátky - asi deset kiláků, jedna přestávka, padesát minut. Potrénujeme ve Wilsonově lese a uvidíme příště.

Od Arnyho dostala Market k přečtení knihu Miloše Urbana Lord Mord. Když jsem zjistil, že se děj odehrává v uličkách staré Prahy, přečetl jsem knihu jedním dechem. Od klukovských let, kdy jsem posvátně pročítal Foglarovy knihy o Stínadlech a záhadných Vontech, mám velkou slabost pro temné uličky, staré kostely, opuštěné hřbitovy, dvory, brány a průchody. Jaká škoda, že se ztrácejí. Po přečtení knihy mě zajímalo, do jaké míry je obsah smyšlený. Pro ty kdo knihu četli: asanace se v Praze opravdu konala a bylo to skoro přesně tak jak je popsáno v knize. Našel jsem odkaz, pod kterým najdete úryvky a fotky z knihy, která na toto téma vyšla. Pražská asanace

V neděli ráno jsem se na kole vydal na první letošní velkou výpravu. Projel jsem celý, nad mapou namyšlený, okruh: Brno, V. Bitýška, Tišnov, Hluboké dvory, Milonice, Blansko, Adamov, Brno. Nejhezčí část trasy byla po loukách na svazích Stanoviska a pak průjezd vesničkami Hluboké hory a Újezd u Černé hory. Všude krásně opuštěná krajina, lesy, louky a zarostlé cesty, na kterých někdy celé hodiny nepotkáte člověka. [gallery link=“file”]

V sobotu jsem se po dlouhé době dostal do katedrály na Petrově. Strávili jsme tam jenom chvilku, ale stihl jsem zaregistrovat obrovské obrazy po stěnách a taky tichý a nekonečný prostor všude kolem. V neděli jsme se pro změnu podívali na Veveří a poprvé byla otevřená horní brána od kapličky. Ještě nikdy jsme nebyl na vnitřních nádvořích. Je škoda, že zrovna hrad zavírali a nestihli jsme prošmejdit všechna zákoutí, průchody a brány. I tak jsem si s sebou odnesl v hlavně několik obrazů. Všechny tyto relativně blízké věci teď vnímám mnohem intenzívněji než dříve. Je zajímavé sledovat cesty, kterýma se má duše ubírá když ji nikam netlačím a nechávám se jen vést.

Přišel deštivý víkend a s ním příležitost podívat se v klidu do města a okolí. Z Třince dojeli naši a tak jsme prošli všechna pěkná místa a objevili i několik nových.

Zpola omámen výpary terpentýnu jsem v pondělí domaloval svůj první obrázek opravdovýma olejovýma barvama. Trvalo mi to několik dní a vystřídal jsem za tu dobu snad všechny nálady jakých jsem schopen. Ještě že mě Market utěšovala a pomáhala ze slepých uliček (díky moc) - nejednou bylo vše téměř roztrháno na tisíc kousků. Káma asi pozná, že předlohou byla její konvička, pravda, na obrázku je hodně zredukovaná, za což se omlouvám. Ne že by se mi ty žluto-modré rybky na vroubkovaném povrchu nelíbily, ale po pár tazích štětcem mi bylo jasné, že rybky i vroubky budou muset počkat.

V srpnu roku 1944 zahájila ve Varšavě polská Zemská armáda obrovské ozbrojené povstání proti německý okupantům. Po přibližně 63 dnech těžkých hrdinských bojů, oproti plánovaným 4-5, povstání skončilo kapitulací zbylých povstalců. Trosky, které po bojích z města zbybly srovnali němci se zemí. Během povstání přišlo o život přes dvěstě tisíc civilistů. Je to jen několik desítek let. Po válce se o povstání nesmělo moc mluvit a o Zemské armádě už vůbec ne. Jakoby všechno to válečné strádání bylo v Polsku oproti nám ještě několikrát umocněno. Nedávno jsem dočetl knihu Boj o Varšavu od Normana Daviese a minulý týden jsem se konečně dostal ke starému černobílému filmu Kanál od Andrzeje Wajdy.

Po letech cestování po světě se mým ideálem stala klášterní cela. Holé stěny, dveře, okno, lůžko, pár knih, papír, tužka. Okno vede na klášterní dvůr. Roste tu jediný strom. Pak je tu ještě trávník a keře dřišťálu. Nic víc k vidění. Není slyšet žádné zvuky zvenčí. Občas sem zabloudí pták. Někdy prší. V zimě je všechno bílé. Ráno ohlašuje malý zvon čas motlidby. Ta je výzvou k soustředění. Připomíná, jak je důležité. Připomíná také pokoru, vědomí hranic: nemůžeme obsáhnout všechno. Nemůžeme dojít do cíle. Můžeme se mu jen přiblížit. I to už je hodně, sice to není všechno, ale opravdu - hodně. Pak odcházíme do refektáře na snídani. Během jídla se nemluví. Potom zpátky do cel. Každý do své. Je slyšet zvuky zamykaných dveří. Teď mám až do oběda klid. Mohu zasednout za stůl a psát.

Tentokrát jsem se na chatu do Beskyd těšil jako nikdy dříve. Ticho a klid už jsem po těch pár akčních prodloužených víkendech opravdu potřeboval. Kolem chalupy teď všechno kvete, sníh téměř roztál a přestalo mrznout. Poprvé jsem tento rok projel mé oblíbené horské cyklotrasy: obě cesty z Ostrého na Javorový a v sobotu s Market po červené hřebenovce na Bílý Kříž. Mám radost, že starý hotel Sůlov, který byl jednou dobou v troskách, vstal z mrtvých a žije. A samotný bílý kříž je teď taky úplně nový. Když jsme zrovna nespal nebo neležel s nosem v knihách, hrál jsem si s foťákem a starou plesnivou celtou. Nafotil jsem několik starých věcí, které patří k naší chalupě a k lidem, kteří tam byli, jsou a budou.

Dlouho plánovaná výprava za opuštěnou krajinou Veporských vrchů začala ve čtvrtek odpoledne. Pozdě večer parkujeme auto v Breznu a na minutu přesně chytáme poslední autobus do Pohronské podhory - podhorské vesničky, ve které těsně před půlnocí začínáme naši pouť. Spíme u křížku vysoko nad vesnicí. Ráno nás probouzejí dřevorubci a horští zemědělci. Dáváme se do řeči se starým pánem, který čiperně pobíhá po svém horském políčku a s lítostí nám líčí kde všude byly dříve louky (než je komunisti nechali zarůst lesem). Obědváme na nejvyšším vrcholu naší trasy - na Klenovském vaporu (1338 m.n.m). Večer táboříme na vrcholku Dlhý grúň. S Arnym jsem se vydal dolů do vesnice pro vodu. První člověk u první chalupy. Máme vodu a několik rad: “Co není zamčené nebo zabetonované, to lidi rozkradou”, “Dávejte si pozor na medvědy”, “Za vodu nám neděkujte, ta je tady pro všechny”. Místo medvěda se v noci objevila liška. Prošla pomalu kolem nás a hořícího ohně, vylekala nás, a pak si v klidu zmizela v lese.