Modrý Pavouček

Dnes jsme se vypravili na Mt. Diablo, což je hora asi hodinu cesty směrem do vnitrozemí. Chtěl jsem přežít a tak jsem se hned po snídani tlačil za volant. Neznám věru větší ohrožení své existence než Huga za volantem. Nastartoval jsem a už je tady první hláška - máme málo paliva, musíme na benzinku. Koukám na budík. Máme něco přes půl nádrže. Kladu odpor. Marně. Mám se hádat? Počítám do deseti.

Je pátek a venku je krásně. Obědváme venku u vodotrysků pod modrým nebem. Sluníčko do nás pere jak v nejparnějším létě. Navrhuju výpravu k oceánu. Hugo se trošku cuká a asi by raději až do noci něco kutil v práci. Ale jsme ve většině a kolem páté už se brouzdáme po břehu Tichého oceánu. Hned při prvním pohledu se mi v podvědomí spustila smyčka s refrénem Kameloťácké písníčky … Jak velká voda, přišla i chvíle loučení, kdo z nás by to věděl, že se v moře promění….

Celou sobotu jsem proležel v posteli. Pršelo od rána až do večera a ještě i celou noc. Ráno jsme vyrazili do města a abych dohnal proflákanou sobotu, naplánoval jsem si velký okružní trek. Prošel jsem si znovu Castro district a po Market street jsem se dostal mezi obrovské mrakodrapy. Vždy jsem chtěl vědět co je mezi nimi, jak to vypadá na zemi. Nic moc. Všude plno bezdomovců, lidí málo. Jeden amík mě zastavil a hustil do mě co všechno musím vidět a vůbec nedbal na to, že se na něco ptám.

V pátek byl Halloween, předvečer dne všech svatých. Radili jsme se v práci s místňákama kam jít a všichni se jednohlasně shodli na Castro district - čtvrti zasvěcené gayům. Několikrát nám bylo řečeno “Your eyes will be really wide open”, aniž by bylo upřesněno co nás čeká. Každopádně, pro projekt jsme potřeba, takže nic až tak nebezpečného to zřejmě být nemělo. Oslavy byly šílené. Všude davy lidí v kostýmech, několikrát projela obrovská kolona cyklistů, taky v převlecích, nad ulicema stály ve vzduchu vrtulníky a všude byla spoustu rámusu, světel a policajtů (prej byl minulý rok někdo zabit).

Fire walk with me Díky filmům Davida Lynche mi každý pohled na mapu Friska ihned sklouznul k tajemnému nápisu Twin Peaks. V pátek odpoledne jsem si udělal výlet a vyšlápl si cestou necestou (doslova) na tento dvojvrcholek tyčící se nad městem. Nahoře se se mnou dalo do řeči pár míšenců, vůbec nechtěli věřit a chápat, že jsem se tam dostal pěšky. V tomhle jsou amící strašní - bez aut by asi vymřeli.

Hned po práci jsme osedlali našeho černého Pontiaca a tradáá do města. Golden gate jsme stihli akorát se západem slunce. Je to zvláštní pocit vidět tak slavnou stavbu naživo. Mlhy z oceánu se převalovaly přes most, přes okolní kopce i přes nás. Někde hluboko dole pod mostem, v bílé tmě, houkaly bloudící lodě. Z mostu jsme sjeli přímo do středu města. Auto jsme zaparkovali na nejvyšším a nejprudším kopci, kterých je tady nepočítaně.

Tak dlouho se člověk motá po malé americe až se jednoho dne dostane do té velké a opravdové. Vše šlo tak rychle, že mi to ještě pořádně nedochází. Ale je to tak. Sedím v hotýlku v jižní části San Francisca a nevěřícně čučím do mapy na všechna ta místa, která jsou teď nadosah - Golden gate, Twin Peaks, Santa Cruz, Yosemitské údolí … Díky panu googlovi se můžete podívat, kde přesně bydlím.

Podíval jsem se do Prahy. Vlakem. Měl jsem tam něco k vyřízení. Šel jsem brzy ráno pěšky z hlavního nádraží až na Malostranské náměstí a pak nahoru na hrad. S východem sluníčka jsem koukal na střechy, stříšky, věžičky a všechnu tu nádheru dole. Když jsem vyřídil co jsem potřeboval, toulal jsem se uličkami Kampy a Starého města. Snídani jsem baštil na břehu Vltavy s výhledem na to naše divadlo. Na Karlově mostě jsem nejmíň hodinu poslouchal krásnej dixieland a taky trošku sledoval své vzory, kolegy a konkurenty - malíře.

Ze sedla nad Hynčicemi, kde jsme strávili deštivou noc, jsme sjeli do Stříbrnice a vydali se kopcem na Návrší na snídani a pak dál na zasněžený Kralličák a na pivo na Schronisko a po hraničním hřebenu do Horní Moravy na večeři a v noci dolů údolím s rumovou návštěvou všech otevřených hospod a v měsíční noci kolem K5 na louky a po probuzení po linii až na Tetřeví horu a kolmo dolů kotlem na cestu a po cestě na něco dobrého na Návrší, abychom došli zpět do Stříbrnic.

Ráno, modré nebe, zlaté slunko. Místo na šalinu utíkám do Malé Ameriky - podívat se jestli stojí a jak se tam podepsal podzim. Stojí a dokonce se přestavuje. Z rampy otočené ke hradu zmizely nevkusné přístavky, vsazeny byly jedny úplně nové velké dřevěné dveře a činil se tam chlapík, který leštil bruskou cihlovou zeď.