Modrý Pavouček

V pátek jsem si do báglu sbalil pár věcí (skialpy, běžky, notebook, foťák a objektivy, jídlo …) a vyrazil s rodinkou na chatu. Nahoře teď máme tak metr a půl sněhu. V sobotu jsem po několika letech zkusil sjezd krásným průsekem z vrcholu Ostrého. Podmínky dokonalé - sluníčko, modré nebe, krátký rukáv, prašan po kolena. Dal jsem si to hned třikrát - kdo ví, kdy to zase půjde. Škoda, že jsem byl na tu nádheru celej den sám. Na chatu jsem dorazil unavený, ale spokojený. Skialpy v Beskydech jsou pro mě zážitkem nad zážitky. Vysnil jsem si to jako malý a teď se mi to pěkně plní. Pozdě večer jsme jeli se ségrou a Peggy potmě na běžkách na pivo do turistické chaty. Prostě se to celé povedlo a už se zase těším na nějaké ty kopečky.

Na Veslařské stojí krásný opuštěný dům. Vím o něm už dlouho, ale teď, když kolem něj každý den projíždím, mě začíná v hlavně tlačit jedna z těch mých podivných úchylek. Jak to tam asi vypadá? Jaké věci tam zůstaly? Co je v tom proskleném balkóně? Šlo by se tam nějak dostat? V pátek jsem celý dům obešel. Hledal jsem skulinku. Lehké to nebude, ale nemožné to není. Ne že bych se přímo bál, alééé, nechce se někdo přidat?

Vzali jsme s Market mé rodiče na místa, která máme rádi. V sobotu zasněžený a zamlžený Drátník, v neděli slunečný Kras.

Do práce už pár týdnů jezdím na kole a užívám si to v dešti i ve sněhu. K tomu jsem začal po dlouhé době trošku běhat. Po pěti letech se vracím na pěšinky v lese pana Wilsona. Běhám potmě a nepotkávám tam nikoho. Často si předem vyberu nějaké téma, které pak během výběhu v hlavě rozebírám a řeším. Myšlenky se ale při té dřině zpomalují a někdy úplně zastavují, takže stejně většinou nic kloudného nevymyslím. Včera jsem vybíhal s tématem nedořešeného problému z práce, ale pod černou klenbou stromů, vysoko nad mořem prosvítajících světel a zvuků se téma změnilo na malování a focení. Když jsem se vrátil, vzal jsem foťák, svůj oblíbený ruský Helios a …

V šest ráno házím do báglu pár krámů a v devět už s Jankem šlapeme stopu údolím Divoké Desné. Jako v pohádkovém snu míjíme hrad Zámčisko a z vrcholu Saša peaku obhlížíme naše sněhové království. Nikde nikdo, sluníčko, modré nebe, metr nového sněhu. Dneska je to všechno naše. První prašanový sjezd dolů k posedu. Za dvacet minut jsme zpátky na Sašovi. Šlapeme stopu na Máj, přímo ke kontrole z Rallye. V poledne si užíváme sjezd Velkým kotlem a ještě jeden hned nato. Nikde ani stopa.

Nejpohodovější akce jsou často narychlo domluvené a v co nejmenším počtu lidí uskutečněné. Nadšení z Beskydských prašanových stop nám nedalo spát a tak ve čtvrtek ráno s Márou místo do práce míříme do Nového Města. V plánu je velký okruh po Žďárských vrších. Márou slibované a opěvované rolbou projeté dálnice se sice nekonají, ale i tak je to parádní. Málo lidí, málo stop, opuštěné pláně, hodně sněhu a místa co mám rád z letního lezení. V Kadově si dáváme Kadovánek, bramboráčky, na Devíti skalách hlavní vrchol a na Třech studních hrachovku, palačinky a pivo. Se setměním si užíváme ponurou atmosféru v údolích pod Pernštejnem a večerní promítání filmu z jesenické skialpové rallye ukončuje jeden Velkej Den.

Po dvou měsících jsem dofotil dvanáctisnímkový svitek. Je to radost dívat se přes mokrý nazelenalý Fomácký negativ a oživovat v hlavě polozapomenuté obrazy. Předevčírem jsme se vrátili z Beskyd. K naší chatě jsme se v té sněhové potopě museli doslova probojovat - šest kiláků po cestě jsme šli dobré tři hodiny. Ještě že nás čekali naši ve vytopené chalupě, s teplým čajem a horkou hovězí polívkou. Jinak bychom umřeli. Ten metr prašanu ale nikomu nezazlívám. Konečně pořádná zima. Hřebenové výpravy na Javorový a Slavíč pak byly zaslouženou odměnou za všechny ty útrapy a strasti. Po mnoha letech jsem stál na běžkách - a určitě ne naposled.

Původní plán na cykloprůzkum údolí říčky Libochovky se díky absenci mapy, mírnému bloudění, všudypřítomnému ledu, sněhu, vodě a silnému větru změnil ve velký okruh po údolích a vesničkách Tišnovska. Jen doufám, že ten jarní slunečný den byl na dlouho poslední a vrátí se ještě Martin se svým běloušem.

Tak jsme přežili (já doslova) první ročník Lubošovy jesenické skialpové rallye. V pátek jsem pomáhal roznášet kontroly a šlapat stoupu a měl jsem toho až nad hlavu. V sobotu jsme během osmi hodin prošli snad všechny jesenické hřebeny a doly. Nedělní časovka na horní nádrž mě pak dorazila úplně. Doplazil jsem se do cíle ke Špekovi z posledních sil. Ale celkové třetí místo jsme uhájili. PS: Tu louku už příště trefíme a Tomovi s Doktorem to nandáme.

Moje první letošní skialpy. Jeden den Malá Fatra a Martinské hole, druhý den Velká Fatra a svahy v okolí Smrekovice. Spousta nových svahů, myšlenek a zážitků. Dík všem (i prófovi). Na viděnou na kopcích. Fotky od Kámy