Modrý Pavouček

Zpola omámen výpary terpentýnu jsem v pondělí domaloval svůj první obrázek opravdovýma olejovýma barvama. Trvalo mi to několik dní a vystřídal jsem za tu dobu snad všechny nálady jakých jsem schopen. Ještě že mě Market utěšovala a pomáhala ze slepých uliček (díky moc) - nejednou bylo vše téměř roztrháno na tisíc kousků. Káma asi pozná, že předlohou byla její konvička, pravda, na obrázku je hodně zredukovaná, za což se omlouvám. Ne že by se mi ty žluto-modré rybky na vroubkovaném povrchu nelíbily, ale po pár tazích štětcem mi bylo jasné, že rybky i vroubky budou muset počkat.

V srpnu roku 1944 zahájila ve Varšavě polská Zemská armáda obrovské ozbrojené povstání proti německý okupantům. Po přibližně 63 dnech těžkých hrdinských bojů, oproti plánovaným 4-5, povstání skončilo kapitulací zbylých povstalců. Trosky, které po bojích z města zbybly srovnali němci se zemí. Během povstání přišlo o život přes dvěstě tisíc civilistů. Je to jen několik desítek let. Po válce se o povstání nesmělo moc mluvit a o Zemské armádě už vůbec ne. Jakoby všechno to válečné strádání bylo v Polsku oproti nám ještě několikrát umocněno. Nedávno jsem dočetl knihu Boj o Varšavu od Normana Daviese a minulý týden jsem se konečně dostal ke starému černobílému filmu Kanál od Andrzeje Wajdy.

Po letech cestování po světě se mým ideálem stala klášterní cela. Holé stěny, dveře, okno, lůžko, pár knih, papír, tužka. Okno vede na klášterní dvůr. Roste tu jediný strom. Pak je tu ještě trávník a keře dřišťálu. Nic víc k vidění. Není slyšet žádné zvuky zvenčí. Občas sem zabloudí pták. Někdy prší. V zimě je všechno bílé. Ráno ohlašuje malý zvon čas motlidby. Ta je výzvou k soustředění. Připomíná, jak je důležité. Připomíná také pokoru, vědomí hranic: nemůžeme obsáhnout všechno. Nemůžeme dojít do cíle. Můžeme se mu jen přiblížit. I to už je hodně, sice to není všechno, ale opravdu - hodně. Pak odcházíme do refektáře na snídani. Během jídla se nemluví. Potom zpátky do cel. Každý do své. Je slyšet zvuky zamykaných dveří. Teď mám až do oběda klid. Mohu zasednout za stůl a psát.

Tentokrát jsem se na chatu do Beskyd těšil jako nikdy dříve. Ticho a klid už jsem po těch pár akčních prodloužených víkendech opravdu potřeboval. Kolem chalupy teď všechno kvete, sníh téměř roztál a přestalo mrznout. Poprvé jsem tento rok projel mé oblíbené horské cyklotrasy: obě cesty z Ostrého na Javorový a v sobotu s Market po červené hřebenovce na Bílý Kříž. Mám radost, že starý hotel Sůlov, který byl jednou dobou v troskách, vstal z mrtvých a žije. A samotný bílý kříž je teď taky úplně nový. Když jsme zrovna nespal nebo neležel s nosem v knihách, hrál jsem si s foťákem a starou plesnivou celtou. Nafotil jsem několik starých věcí, které patří k naší chalupě a k lidem, kteří tam byli, jsou a budou.

Dlouho plánovaná výprava za opuštěnou krajinou Veporských vrchů začala ve čtvrtek odpoledne. Pozdě večer parkujeme auto v Breznu a na minutu přesně chytáme poslední autobus do Pohronské podhory - podhorské vesničky, ve které těsně před půlnocí začínáme naši pouť. Spíme u křížku vysoko nad vesnicí. Ráno nás probouzejí dřevorubci a horští zemědělci. Dáváme se do řeči se starým pánem, který čiperně pobíhá po svém horském políčku a s lítostí nám líčí kde všude byly dříve louky (než je komunisti nechali zarůst lesem). Obědváme na nejvyšším vrcholu naší trasy - na Klenovském vaporu (1338 m.n.m). Večer táboříme na vrcholku Dlhý grúň. S Arnym jsem se vydal dolů do vesnice pro vodu. První člověk u první chalupy. Máme vodu a několik rad: “Co není zamčené nebo zabetonované, to lidi rozkradou”, “Dávejte si pozor na medvědy”, “Za vodu nám neděkujte, ta je tady pro všechny”. Místo medvěda se v noci objevila liška. Prošla pomalu kolem nás a hořícího ohně, vylekala nás, a pak si v klidu zmizela v lese.

Už dlouho jsem nebyl na žádném židovském hřbitově. Čím je takový hřbitov zarostlejší, opuštěnější a propletenější s divokou přírodou, tím více se mi líbí. Ty kolem Brna už znám, ale jeden nikdy netuší kde narazí na oprýskanou zeď a za ní na pár starých náhrobků… Víte o takovém místě? A takhle pěkně o hřbitovech píše Jan Moravec: Leč venkovské židovské hřbitovy také rád vyhledávám - pro jejich genius loci, který jejich obecná zanedbanost a zarostlost spíš podporuje a zvýrazňuje. Jednoduchost náhrobků vyjadřuje naši rovnost ve smrti. Bujná a neupravovaná vegetace zase naši identifikaci s ostatním stvořením a odevzdání do rukou Stvořitele. Bez zbytečné (a sub specie aeternitatis směšné) zdobnosti a chval na pochovaného. Žádné barvotiskové vykreslování vzkříšení, soudu, ráje, nebe či pekla… Jen prosté ujištění, že Ten, od něhož jsme život přijali, Ten bude mít také poslední slovo. Nic víc, nic míň. Toto poselství, vděčné a vyrovnané přijetí vlastní smrti i vlastního života (což jsou neoddělitelné dvě strany téže mince), nám zřetelně tlumočí židovské hřbitovy.

Report z několikadenní výpravy za jarními firny. Roháče Před chvilkou jsem dočetl Jankův článek o Haute Route: tak pane řidiči, dopravní kontrola … stojíme v jednu v noci na Šůtově a je mi jasné, že to není jenom kontrola. Na té dlouhé rovince z kopce předjíždí přece odjakživa každý už od dob co vyvrásnily Tatry. Prý riskantní předjíždění kolony přes plnou čáru při sto čtyřiceti … nakonec se to naštěstí obešlo bez odebrání papírů, ale z čerstvě vybraných 120 euro nám zbylo jen 40. Aspoň že tak. Ráno šlapeme Žiarskou dolinou, která je teď o něco placatější a okolí chaty je krásně odlesněné. I přes tradiční strach z ochranářů si dáváme krásný dlouhý žlab ze Smreku.

Mám tady několik fotek z posledních měsíců, které jsem dělal na “papírák”, jak tady teď říkáme středoformátovému Pentaconu. Vše co z něj leze je zvláštní. Pročetl jsem už milióny článků, recenzí, porovnání, rad a postřehů různých fotografů z celého světa. Většina se shoduje na tom, že digitály nechávají vše ostatní za sebou - vše jsou hned schopni vysvětlit a porovnáním dokázat. Sám mám taky pocit, že se dá v různých “Photoshopech” udělat s obrázkem téměř vše. A pak jednoho dne vyvolám další svitek, přefotím pár čtverců do počítače a všechno je jinak - jen pořád nemůžu přijít na to, v čem je ten pes zakopaný … ve velkém formátu políčka? v neznámé křivce pro převod do odstínů šedi? A taková černobílá fotka na velkém papíře … A proto mu místo hanlivého “papíráku” přezdívám “kouzelná krabička”. Vzhledem k jeho váze někdy i “skříňka”.

Poté co náš nejmenovanej mistr kvalitář celou akci vymyslel, zorganizoval, domluvil a těsně před odjezdem opustil jsme se na něj s Davidem vy….kašlali a jeli jsme sami. Pod zříceninou hradu Lukova jsme lezli dokud bylo po čem a to doslova - došly cesty i bříška prstů. A tady jeste par fotek od Davida