Modrý Pavouček

Před rokem jsme si s Markét slíbili, že rok společného života pod jedním jménem pojedeme oslavit k naší svatební kapličce. Z oslavy na Blatinách jsme si pro tuto příležitost schovali malou část dárku od kámošů - jeden bílý létající lampión. Kvůli zdravotním komplikacím jsme ale nakonec o výročním víkendu místo kapliček sháněli odvoz do nemocnice. Když jsme v sobotu pozorovali z okna duhu, říkali jsme si, že na nás někdo myslí a projevuje nám svoji přízeň alespoň takhle.

Přes zimu jsem začal zase trošku muzicýrovat. Díky Davidovi, Vítkovi a Janči znovu nacházím ty příjemné pocity z hraní ve více lidech. A aby byla nějaká změna, rozhodl jsem se, že se stanu dobrákem. Bluegrassoví fandové určitě ihned pochopili, že se nechystám měnit své charakterové vlastnosti, ale že dobráctví má co do činění s hudebním nástrojem zvaným Dobro. Nástroj vymyslel, a v roce 1926 v USA patentoval, John Dopyera, který pocházel ze Slovenské vystěhovalecké rodiny. Americký publicista Richard Smith o tom napsal: “Vynález nové kytary byl brilantním spojením více originálních myšlenek, používaných původně v tak rozdílných oblastech jako byl fonografický průmysl, výroba automobilů, stavba houslí a banjí a zlatnictví.” Název Dobro vznikl ze slov DO pyera BRO thers.

Poslední rok pracuji pro mezinárodní společnost NSN (Nokia Siemens Networks), která zaměstnává lidi z celého světa. K napsání dnešního příspěvku mě přivedl mail, který se do mé schránky dostal v rámci běžné komunikace s indickou pobočkou. Obsahem mailu byl mírný (podle mě až moc mírný) apel indických šéfů na své zaměstnance, aby v práci opravdu pracovali a neflákali se. Přesný text se zde publikovat neodvážím, ale za vše hovoří graf na obrázku, který byl v mailu uveden jako argument na podporu tvrzení o nalomené pracovní morálce zaměstnanců.

Je pátek večer. Odpolední vyjíždka do lesů k Bitýšce byla sice blátivá, ale venku je konečně krásně. Je modro a zapadá slunce. S Davidem brnkáme bluegrassové instrumentálky a mezi tóny definitivně zavrhujeme jarní lyžovačku v Tatrách. Když už má být v Tatrách po dvou měsících čekání pěkně, vrhnou se na nás bacily. Tento rok už nám to asi nevyjde. Sníh nám utíká a počasí je naprd. Na Tatry se přes víkend nenápadně koukám alespoň přes webové kamery - kdyby tam náhodou bylo škaredě, tak bych si tím krásně zdůvodnil naši neúčast. Vše zbytečně, bylo tam pěkně.

Několik měsíců trvala organizace a jeden víkend realizace. Setkání Brněnsko - Třinecké rodinky na chalupě ve Svratce se vydařilo. Počasí, i při té své nevypočitatelnosti v poslední době, nám dopřálo dostatek času na kola, lezení i grilování. Víkend jsme si s Maky protáhli až do pondělka. Večer před návratem do Brna jsme lezli na Drátníku - zima, mokro a vítr jak v Tatrách, ale zato nikde ani noha.

Blíží se konec víkendu a chceme s Maky někam na kopce. Předpověď nic moc a na oddílovou 24-hodinovku se nám nechce. Listuji v hlavě seznamem oblíbených míst a vybírám Kraličák, přesněji chatu Návrší. Jeden telefonát chatařce Míše a během minuty je vše domluvené. Árny dlouho neváhá a přidává se k nám. Tak jedém. Dopoledne míříme do Červeného potoka podívat se na ká-pětku. Za zkratkou se skrývá velký dělostřelecký srub z předválečného období, který si vzala do parády banda nadšených bunkráků. Po ledové (v podzemí byla hrozná zima) prohlídce ještě pomáháme Lobovi (bunkrákovi) vytáhnout auto z bahna a pak přejíždíme do horské vesničky Vojtíškov.

Od víkendu už Zdenka neslyší na jméno Šípová. Jmenuje se teď Odvárková - to po Márovi. Vše se událo na nádvoří hradu Valdštejn a bylo to pěkné. Jedlo se, pilo se, udilo se, tančilo se a hodovalo dlouho do noci a možná až do zamračeného rána - nevím, protože jsem usnul. Všude kolem dokola jsou skály, ale na lezení to tentokrát nebylo, to se budeme muset vypravit někdy extra, bez deště a zimy.

Je pátek odpoledne a my uháníme na daleký sever což jsou pro nás Beskydy. V kufru auta se povaluje bágl s lezením a cestou spřádáme plány na další dva dny. V kalendáři je víkend psanej jako májovej, ale počasí venku je vzorně aprílové. V sobotu jedem s našima do Štramberka. V arboretu je pěkné lezení, ale vychází nám to jen na jednu cestu. Po slanění totiž přebírá vládu nad lomem jinej živel - bouřka, déšť a kroupy. Balíme a utíkáme pryč seč nám síly stačí. Po posilnění polívkou, pivem, štramberskýma ušima a medovým vínem stoupáme úzkýma uličkama mezi starýma dřevěnkama až na trůbu. Nádhera.

Čarodějnické svátky jsme strávili na chalupě ve Svratce - vesničce na Vysočině poblíž pramene stejnojmenné řeky. V pátek večer po setmění místní zapálili obrovskou hranici z větví a pařezů, kolem které řádili děti a čarodějnice. Do toho všeho ještě onňostroj a staré předválečné trampské písničky. Mělo pršet, ale nepršelo. Tak jsme na nic nečekali a hned ráno batoh s lezeckýma krámama na záda a hurá na kole směr Čtyři palice. Skála byla trošku mokrá a obtížnost cest tak mírně (příjemně) stoupla (Maky se to moc nelíbilo), ale lezení krásné - nikde v dohledu totiž nebyla ani noha, až později odpoledne došlo pár lidí.

Vztah mezi poloměrem a obvodem kružnice dokáže pěkně potrápit to, čemu říkáme selský rozum. Následující příklad mě provází celý život a ani dnes, po tolika letech, jsem jeho řešení svým selským rozumem zatím nevstřebal. Takže: Zadání Představte si zeměkouli a drát, který natáhnete po rovníku kolem dokola. Zjednodušme tvar země na ideální kouli - drát pak tvoří kružnici. Drát bude dlouhý přibližně 40 000 km a bude leže po celé své délce na zemi. Nyní drát v jednom místě přestřihneme a do místa střihu vložíme 1 metr nového drátu. Celková délka drátu se tak zvětší o jeden metr a drát se po celém obvodu zeměkoule nepatrně zvedne. Otázka zní. Zvedne se po celém obvodu od země tak vysoko, aby vzniklým prostorem kdekoliv prolezla myš?