Modrý Pavouček

První novoroční návštěva u našich. Vzali jsme si skialpy s nejasným plánem na nějakou procházku po Beskydech. Poslední dobou je všude škaredě. Smog, mlha, zima, slunce zmizelo. Ideální podmínky pro výpravu do pralesa Mionší. V takovém počasí by tam na pravidla nikdo dohlížet nemusel. Pro jistotu obouváme skialpy ve škarpě u silnice schovaní před zraky nepovolaných (hájovna). Cestou necestou šlapeme stopu na Minoší vrch. Po hřebeni přicházíme potichoučku na Velkou Polanu - mé nejmilejší místo pralesa. Nikde ani stopa člověka.

Jedny z úplně nejstarších obrázků, na kterých mě někdo vyfotil při lyžování. Výbava odpovídala době. O přeskáčích se nám mohlo jen zdát. Lyžovalo se na všem možném. Když nás bavilo skákání, jezdili jsme na běžkách, abychom po vzoru skokanů z televize měli volnou patu.

Po návratu z Návrší si na mě zasedla chřipka a strávil jsem doma skoro měsíc. Už jsem se nemohl dočkat na první skialpy v Jeseníkách. Sněhovej bůj na mě ale myslel a pořádnou nadílku do Jeseníků poslal až tento víkend. V sobotu ráno se v Zábřehu na benzince dává dohromady banda Brněnských jeseníkářů a společně vyrážíme směr dolní nádrž. Sněhové království. Parkujeme (skoro jsem přejel Pidiho), lepíme pásy, balíme dobroty a vyrážíme. Jak já se na to těšil.

Zdravím všechny v novém roce, do kterého jsme s Markét a Brněnskýma kámošema vstoupili před chatou Návrší pod Kralickým Sněžníkem. Jestli bych si do nového roku něco přál, tak ať neplatí přísloví Jak na nový rok, tak po celý rok. V pondělí jsem přišel do práce a obratem mě poslali na školení. Iluze pohodového rozjezdu (potřeboval jsem dělat fotky) se rozplynula. Pan školící mluvil jak o závod a vydržel to pět dní po sobě vždy od devíti ráno do šesti odpoledne. Neuvěřitelné. Vracel jsem se domů jak zpráskaný pes. Před víkendem jsme s Maky onemocněli a celý ten sněhový víkend jsme proleželi v posteli.

Beskydy Na štědrý den odjíždíme autem plným dárečků do Třince. Za těch pár dní u našich jsme podnikli hned několik výprav. Jako první vyrážíme na Ostrý podívat se, jestli chalupa přežila vichřici. A protože se v poslední době vracím k bluegrassovému banju, musel jsem si posvátně zahrát v kopcích, ze kterých bluegrass pochází. Procházka Čerňavinou pak završila krásný slunečný horský den. Další den jsme se rozhodli pro fotovýlet na Karvinsko, který už Markét dlouho slibuju. Tentokrát jsme nikde nebloudili. Podívali jsme se na pár známých míst a jeli domů - byla nám zima a … no … prostě … zapomněl jsem doma foťák. Stane se. Lysá hora je nejvyšší horou Beskyd a zřejmě i nejnavštěvovanější. Na prakovišti u Bezruče jsme skoro neměli kde zaparkovat a cesta nahoru připomínala Václavák. Výhled z vrcholu ale za všechno to strádání určitě stojí, to se musí nechat. Na vrcholu jsme se ani neohřáli (nebylo kde) a rozběhli (doslova) jsme se dolů do hospůdky U Veličků na Hutích. Krásné místo.

Dnes večer, v téměř posvátném tichu našeho bytu, se konala první výstava mých fotek. Na oslavu jsem pozval Markét, Berušku, Jarmila a Méďu, tedy ty, kteří mě v mé práci nejvíce podporují. [caption id=“attachment_906” align=“aligncenter” width=“360”] První výstava[/caption] Mám velkou radost, že jsem konečně zvládl opravdový černobílý tisk, paspartování a rámování. Konečně budu moci své obrázky ukazovat, rozdávat a prodávat v hávu, jaký si zaslouží. Všechno mě to stálo spoustu času a práce, ale výsledek stojí za to.

Nejoblíbenější Foglarovkou pro mě vždy byla kniha Dobrodružství v zemi nikoho. Záviděl jsem jejím hrdinům tajemnou krajinu plnou propadlin, kopečků a nebezpečí. Možná právě proto mě přitahuje krajina, která zůstala po staré Karviné. Je to kraj dolů, potrubí, propadlin a kalových nádrží, kolejí, starých domů a hornických kolonií, černých hald, hustých lesíků a podivných existencí. To vše je protkáno nepřehlednou spletí cest a cestiček, které často nikam nevedou. V sobotu jsem se tam vypravil. Tentokrát jsem chtěl najít zbytky po zámku Larisch-Mönnichů a podívat se blíže k dolům Barbora a Gabriela. Zámek jsem nenašel (a to jsem měl plánek, fotky a mapu). Co se týče orientace, tak je pro mě tento kraj začarovaný - nikde jsem zatím nebloudil tolik co tady. Zašel jsem se podívat na starý hřbitov na Mexiku, který jsem si oblíbil.

V neděli v sedm ráno byla v Brně mlha jak z rákosníčka. Venku byla zima, mrholilo a kdo nemusel, vůbec nelezl z postele. Je to k neuvěření, že se najdou čtyři lidé, kteří dobrovolně vstanou a vyrazí ven za lezením. Do rakouského Durnsteinu jsem se jel podívat po dlouhé řadě let. Nic se nezměnilo - parádní lezení na hřebíncích kolem hradu tyčícího se nad Dunajem a krásným starobylým městečkem. I přes to počasí nakonec všechno dopadlo dobře a lezlo se celý den (pravda, chvilkami do bylo horské).

Sehnal jsem si knihu Jáchyma Topola Chladnou zemí. Otevřel jsem ji jednou večer a na úvodní stránce stálo: Hle, mám cizí jizvy, odkud se tu vzaly? (Dorota Maslovska) Pár hodin a obsah této zvláštní knihy se ve mně rozpustil tak jako vždy když natrefím na něco co se dotýká mé duše. Jsem rád, že nejsem jediný pro koho temné věci z dob minulých nejsou jen statistikou: "…patřila k pátračům po pryčnách … a ty jsme v Terezíně už znali, pátrači byli často mladí lidé, kterým mozek sužoval mrak děsivé minulosti, hrůz, které se udály jejich rodičům, prarodičům, příbuzným anebo vůbec, že se staly … a můžou se stát zas? A čeho je člověk schopen? A jak to, že se to přihodilo třeba mé pratetě či tetě, ale já jsem ušetřen? A jak já bych se zachoval … zachovala, kdyby vedli na smrt mě? A může se to zase stát? … tihle hledači se točili v podobných chorobných otázkách, protože se jejich myslí dotknul démon … to dávné tehdejší vraždění je bohužel i teď v moderní době zastihlo jako mrak na mozku … tak, že byli zralí na psychiatra … někteří se ovšem vydali na cestu, někam na Východ, na vlastní pěst, s batohem a kreditkou od rodičů v kapse … a pátrali u vlhkých ruin někde v Polsku, na Litvě, v Rusku … prostě všude, kde jsou dávné masové hroby častým zjevem, tihle hledači se jak kapky černě vsakávali do podzemních potoků tajemného kontinentu, kterým jim byl Východ, a tak je jasné, že často plní úzkosti padali psychicky na dno … do Terezína občas někdo takový taky dorazil … pátrači toužili uvolnit svůj mozek z bolestivého sevření, nebyli to obyčejní turisti, kterým stačilo bloumat po těch pár genocidních stezkách, udržovaných pro svět Pomníkem, obyčejní turisti prolézali Terezínem podobně jako třeba středověkým hradem, kde v mučírnách či hladomornách pořizovali víceméně podařené fotky či video pro celou rodinu, hledači pryčen na podobné skopičiny ani nepomysleli, ti tu byli rozťatí šílenou bolestí a věčnou otázkou pátračů, když se to stalo, tohle vyhlazení, stane se to zas? … Cítili, že v Terezíně a podobných zařízeních nejsou ve středověkém hradu, ale v propasti, kde se roztrhl svět, octli se tu ve světě bez slitování, kde je možné všechno … a to jim žralo hlavy…(Jáchym Topol)" Jako školačka jsem začala číst všechny ty paměti, koukat na filmy, pak jsem zkoumala archivy, já myslela, že se zblázním z tý hrůzy. To už nešlo o mýho tátu, ale vůbec. Že se to všechno stalo? Jo. Když se dozvíš, jaká hrůza je vůbec možná, a to poznání se ti usadí na mozku, tak jsi jiný člověk než ostatní. Zůstane to v tobě. Jako nezhojitelná rána. Jak můžou chodit do školy, hrát ping-pong, chodit na rande, říkala jsem si o kamarádkách. Musíme přece křičet, musíme to zlo zastavit. Byla jsem posedlá. Viděla jsem zlo všude. Ve všech. Brzo jsem už žádné kamarády neměla. Podal jsem Ule kus chleba. Nechala si ho na potom. Ta krutost nejde pochopit. Rozum na to není zařízenej. Ale došlo mi, že tu hrůzu musím sama vyvažovat. Aspoň malinko. Mohla jsem se stát jeptiškou a modlit se. Mohla jsem jet do Kalkaty pomáhat nemocným leprou. Ale stala jsem se vědátorkou. Mně to pomohlo. No, tohle všechno bylo. Teď jsem tady. (Jáchym Topol)

Probouzíme se do slunečné neděle. Zase jednou vidím krásně modré nebe. Za chvilku parkujeme v Dolních Loučkách a přes hřebínek se dostáváme do mého oblíbeného údolí Libochovky. Procházíme kolem starého mlýna co jsem na jaře kreslil a stoupáme nahoru na louky kolem vesniček Úsuší a Nelepeč. Daleké výhledy, barevné listí, podzim jak jsem si ho přál. Jo Máro, abych nezapomněl, našli jsme pár opravdu pěkných křížků.