Modrý Pavouček

Nakladatelství Torst vydalo krásnou sbírku Sudkových fotografií. Celkem vyšlo šest knih a nedávno jsem sehnal šestou, poslední, věnovanou Svatovítské katedrále. Kolikrát už jsem slyšel, že Sudek je překonanej, že je jiná doba, že se fotí jinak, že … nesmysly to jsou. Digitál má dnes každej a na webu jsou miliardy fotek, ale když chci vidět krásné fotky z pralesa, stejně šahám do knihovny pro Sudka. A když chci potrápit a na kolena srazit své fotografické já, se zatajeným dechem si prolistuju Okno mého ateliéru. A Smutná krajina, ta do série nepatří, ale já jsem si ji tam zařadil. Patří ke knihám, ke kterým se pravidelně vracím.

Kámovci nás pozvali na výstavu. Ve Vídni jsou k vidění obrazy mexické malířky Frídy Kahlo. Po dlouhé době konečně výstava, která se mi hodně líbila. Krásné obrazy a krásné fotky. Výstavní prostory i nasvícení takové, jaké jsem ještě nikde neviděl. Kdo může ať tam jede. A když už jsme byli ve Vídni, udělali jsme si pěkný okružní trek centrem Vídně. Pěkné město, rád se tam znova podívám - třeba na Picassa a Michelangela v Albertině.

A ještě jednou Alpy. Tentokrát na nejvyšší dva vrcholy Mrtvých hor. V horském úderném družstvu tvořeném mnou, Kámou a Márou stoupáme v sobotu ráno kilometr na chatu Priel-Schuthaus a po pivečku další kilák na zasněžený Grosser Prier. Sestupujeme s výhledem na slunce zapadající za masívem Dachsteinu. Bylo krásně. Spíme na kamenném loži v polojeskyni Schutholle. Díky uzavření chat na zimu nebyl nahoře skoro nikdo a tak jsme měli celou náhorní plošinu jen pro sebe. Druhý den vybíháme na Spitzmauer a pak se jedním velkým sestupem dostáváme o dva kilometry níže k autu. Došli jsme akorát se setměním.

S Maky a našima jsme se byli podívat na Velké Rači. Bylo krásně a od dobytí vrcholu nás neodradila ani vichřice, která řádila na hřebenech. Pohled do Polska a na východ Slovenska stál za to. Na dosah se tyčila hradba hlavního hřebene Malé Fatry a za ní v dálce zářily Tatry. Cesta zpátky už tak pěkná nebyla. Byla to procházka jedním velkým lesním hřbitovem. Kam jsme pohlédli a dohlédli, všude jen pařezy, koryta od traktorů a výjimečně osamocení mohykáni, kteří vše přežili.

Město Těšín většinou znají všichni jako místo, kam se jezdí výhodně nakupovat. Stačí přejít řeku Olzu do polské části a dojít pár metrů na trh. My jsme se tam s taťkou a Maky zajeli podívat jako turisté a jediné co jsme koupili byl černobílý film, který mi tam zrovna došel. Když se člověk vyhne všem nákupním svatostánkům, zjistí, že je polská část města mnohem hezčí než ta česká. Staré domy, úzké uličky, vyhlídka pod Piastovskou věží. A třeba se dočkáme i mezinárodní tramvaje, která dříve po městě jezdila, ale nepřežila národnostní bojůvky první a druhé války.

Po Totes Gebirge a Schneebergu jsme se vypravili (Mára, Zdenka, já, Maky a Káma) na průzkum dalšího Alpského pohoří - Raxalpe. Mára už měl vše naplánované a tak nás v sobotu ráno naložil, po deváté vyklopil u Weichtalhausu a další dva dny jsme koukali na jeho paty, sněhobílé horské pláně a kopce kam se člověk podíval. Když jsme nad hranicí sněhu došli na první chatu a převlíkali jsme se do goráčů a podobných serepetiček, doběhl z hřebene starší pár rakouských turistů. Paní se usmívala a měla tenisky a krátké kalhoty. No toto. Ale všechno oblečení se později hodilo: v chatě, kde se topilo jen v jedné místnosti, v noci před chatou, když jsme za měsíčního světla koukali na tu krásu, popíjeli rum a plánovali skialpy, na vrcholu Heukuppe. Výlet to byl pěkněj, sestup k autu byl pěkně vypečený. Alpy se mi líbí čím dál tím více. Ještě pohledat nějakou oblast, kde by nebylo tolik chat.

Předpověď počasí na víkend je špatná, z čehož plyne, že vyhlídky na pěknou procházku jsou více než nadějné. S účastí už je to sice horší, ale představa vylidněných a zamlžených hor je natolik lákavá, že vyrážím sám. V sobotu v poledne “U Pelikána” balím věci na spaní, starej Pentacon, něco k jídlu, něco ke čtení a za jemného mrholení se vydávám nahoru na hřeben. Před pátou sedím v poloprázdné Švýcárně, popíjím čaj a koukám z okna na hustou chumelenici. Pár lidí vyčkává, ale já se bez reptání nořím do deště se sněhem. Přes Petráky se dostávám na Vysokou holi. Nikde nikdo, ani stopa, ani hlásek, jen vítr, zima, mlha, sněhem vysypaná cestička a padající tma. Se setměním procházím kolem Hubertky. Potmě přecházím hřeben Velké Jezerné a trošku bloudím, přesněji - jdu a doufám, že správně. Až na sestup na cestu (nikdy více) to šlo nečekaně rychle - mám to tam ze skialpů zafixované jako jedno velké bludiště. Ještě chvilka nervozity, když nemůžu najít chatičku pod Tupým vrchem, a mám to za sebou. Pohodlné spaní, hvízdání větru na střeše, dlouhé čtení při čelovce … až na ty děsivé sny, které musejí přijít zrovna když spím sám v lese. Ráno mrzne, venku fičí vítr a zase není vidět dál než na pár metrů. Nahoru už se mi nechce. Sestup pod Medvědí horu k vodopádům na Borovém potoce jsem si zařadil do kolonky “nikdy více bez lyží”. Jaké štěstí, že nejsem vůdce a nevodím klienty. Určitě bych byl během sestupu ukamenován. Ale mě se to líbilo.

Někdy se stane, že sedím se sluchátkem u ucha, poslouchám nekonečný a nudny telefonát, který z různých důvodů nemůžu ukončit a hrozně se nudím. Většinou jsem si začal něco čmárat, ale málokdy jsem měl dostatek místa. Odnášely to různé předměty v dosahu na mém stole: poznámkové sešity, bílé okraje různých dokumentů, vizitky, manuály, krabičky. A tak jsem vyhodil podložku pod myš a dal místo ní blok. Když je podložka počmáraná, stačí otočit stránku. Místa na stole neubylo a u telefonátů jsem klidnější.

Den co den na mě každé ráno v práci vyskočí naplánovaný úkol hlásící se o své uskutečnění: Podívat se na výstavu Krakena. Ti co znají temnokomornický web asi hned vědí o co jde, pro ostatní uvedu, že Kraken je jeden z nepřehlédnutelných fotografů na výše zmíněném webu. Jeho výstavu na téma “Z opuštěných domů” jsem si opravdu nemohl nechat ujít. A tak jsme se s Arnym a Maky vypravili do Brumova Bylnice, abychom se pokochali temnýma fotkama a taky okolní přírodou. Výstavu i místní muzeum jsme si prošli a líbila se - asi hlavně mně - tmavé mírně depresivní obrázky z opuštěných míst pořízených klasickou velkoformátovou technikou, to já opravdu můžu. Pak jsme vyrazili do kopců. Vydali jsme se přes hranice až k rozcestí pod “Bielym vrchom”. Tohle je moje krajina. Užívali jsme si pohodu a klid sobotního odpoledne a polehávali jsme po loukách i kalužích. Ano, proč to nepřiznat, stejně se to roznese - na zpáteční cestě jsem motal nohama tak dokonale, že se mi podařilo vykoupat se v bahnisku, které nemělo široko daleko žádnou konkurenci. Arny se válel po zemi a nebyl k utišení a Maky soucitně pronesla něco ve smyslu “tak a teď už nemůžeme mezi slušné lidi”. Potok pak vše rychle napravil a za dvě hodinky už jsem byl zase ve slušných a suchych kalhotech. Spali jsme na Královci, na lóce, ve stanu v dešti. Pršelo celou noc a celý další den. Po snídani v chatě jsme sjeli z kopců a zamířili do Luhačovic. Pošmajdat po kolonádách a lázeňským krokem ukončit náš odpočinkový vejlet. A pršelo a pršelo …

Akce z 10.-19. září Je sobota, blíží se půlnoc a my přijíždíme do Norské vesničky Elga na břehu obrovského jezera Femund. Je zima, tma, liduprázdno a jemně poprchává. Jak tak stojíme na temném přístavním molu, začínají se hlavou toulat první myšlenky na naši cestu necestu zdejší divokou krajinou. Zvládneme to? Představa, že k molu, na kterém stojíme připlujeme za týden na lodích se v tuto chvíli jeví jako šílenství. Femund vypadá jako něco, po čem se nedá na těch malých lodích vůbec jezdit. Jako bychom stáli na břehu moře.