Modrý Pavouček

Jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec. Autobiografie Spolu se Souostrovím mé nejoblíbenější Solženicinovy knihy. Souostroví Gulag Tři knihy psané drobným písmem na tenkém papíře, které jsem četl skoro půl roku. Svým způsobem mi tyto knihy změnily světonázor. Při vzpomínce na jejich obsah si vždy uvědomím, jak se tady dnes máme dobře. Jeden den Ivana Děnisoviče Rakovina

Je pravda, že poslední dobou ukazuji méně a méně fotek. Co za tím vězí? Dlouho jsem hledal cestu jak to lidem kolem sebe vysvětlit. Nápad přišel znenadání - kamarád z práce mi poslal graf nazvaný Fáze fotografa. Trošku jsem ho upravil, přeložil a můžete se na něj podívat níže. Jeho vypovídací hodnota je mnohem větší než bych byl schopen vyjádřit slovy. Předem se omlouvám všem nematematikům a neinformatikům, které taková forma může odradit nebo přímo znechutit.

Maky se konečně začala usmívat, vstala z postele a vypadá to, že je všem nemocem konec. V sobotu jsme podnikli aklimatizační výlet do Moravského krumlova. Zlehka jsme prošli památky včetně židovského hřbitova, na který se může (minulý rok jsem tam lezl spiklenecky přes zeď). Škoda, že to nevyšlo s Muchovou obrazárnou - v tom vedru se nám nechtělo stát v řadě na lístky. A protože aklimatizace proběhla úspěšně, rozhodli jsme se pro něco většího.

Před rokem jsme si s Markét slíbili, že rok společného života pod jedním jménem pojedeme oslavit k naší svatební kapličce. Z oslavy na Blatinách jsme si pro tuto příležitost schovali malou část dárku od kámošů - jeden bílý létající lampión. Kvůli zdravotním komplikacím jsme ale nakonec o výročním víkendu místo kapliček sháněli odvoz do nemocnice. Když jsme v sobotu pozorovali z okna duhu, říkali jsme si, že na nás někdo myslí a projevuje nám svoji přízeň alespoň takhle.

Přes zimu jsem začal zase trošku muzicýrovat. Díky Davidovi, Vítkovi a Janči znovu nacházím ty příjemné pocity z hraní ve více lidech. A aby byla nějaká změna, rozhodl jsem se, že se stanu dobrákem. Bluegrassoví fandové určitě ihned pochopili, že se nechystám měnit své charakterové vlastnosti, ale že dobráctví má co do činění s hudebním nástrojem zvaným Dobro. Nástroj vymyslel, a v roce 1926 v USA patentoval, John Dopyera, který pocházel ze Slovenské vystěhovalecké rodiny.

Poslední rok pracuji pro mezinárodní společnost NSN (Nokia Siemens Networks), která zaměstnává lidi z celého světa. K napsání dnešního příspěvku mě přivedl mail, který se do mé schránky dostal v rámci běžné komunikace s indickou pobočkou. Obsahem mailu byl mírný (podle mě až moc mírný) apel indických šéfů na své zaměstnance, aby v práci opravdu pracovali a neflákali se. Přesný text se zde publikovat neodvážím, ale za vše hovoří graf na obrázku, který byl v mailu uveden jako argument na podporu tvrzení o nalomené pracovní morálce zaměstnanců.

Je pátek večer. Odpolední vyjíždka do lesů k Bitýšce byla sice blátivá, ale venku je konečně krásně. Je modro a zapadá slunce. S Davidem brnkáme bluegrassové instrumentálky a mezi tóny definitivně zavrhujeme jarní lyžovačku v Tatrách. Když už má být v Tatrách po dvou měsících čekání pěkně, vrhnou se na nás bacily. Tento rok už nám to asi nevyjde. Sníh nám utíká a počasí je naprd. Na Tatry se přes víkend nenápadně koukám alespoň přes webové kamery - kdyby tam náhodou bylo škaredě, tak bych si tím krásně zdůvodnil naši neúčast.

Několik měsíců trvala organizace a jeden víkend realizace. Setkání Brněnsko - Třinecké rodinky na chalupě ve Svratce se vydařilo. Počasí, i při té své nevypočitatelnosti v poslední době, nám dopřálo dostatek času na kola, lezení i grilování. Víkend jsme si s Maky protáhli až do pondělka. Večer před návratem do Brna jsme lezli na Drátníku - zima, mokro a vítr jak v Tatrách, ale zato nikde ani noha.

Blíží se konec víkendu a chceme s Maky někam na kopce. Předpověď nic moc a na oddílovou 24-hodinovku se nám nechce. Listuji v hlavě seznamem oblíbených míst a vybírám Kraličák, přesněji chatu Návrší. Jeden telefonát chatařce Míše a během minuty je vše domluvené. Árny dlouho neváhá a přidává se k nám. Tak jedém. Dopoledne míříme do Červeného potoka podívat se na ká-pětku. Za zkratkou se skrývá velký dělostřelecký srub z předválečného období, který si vzala do parády banda nadšených bunkráků.

Od víkendu už Zdenka neslyší na jméno Šípová. Jmenuje se teď Odvárková - to po Márovi. Vše se událo na nádvoří hradu Valdštejn a bylo to pěkné. Jedlo se, pilo se, udilo se, tančilo se a hodovalo dlouho do noci a možná až do zamračeného rána - nevím, protože jsem usnul. Všude kolem dokola jsou skály, ale na lezení to tentokrát nebylo, to se budeme muset vypravit někdy extra, bez deště a zimy.