Modrý Pavouček

Vánoční dárek od Maky. Kniha o starém Židovském Městě pražském, které po (ne)slavné asanaci na konci 19. století již víc než sto let neexistuje. Obsahem se kniha přesně trefila do mého světa úzkých uliček, temných průchodů, oprýskaných domů a lidí žijících v takto vystavěných ghettech. V knize je kromě přehledně zpracované historie města a jeho židovské komunity i spousta starých fotek a obrázků. To je něco pro mě. Dříve pracně sháněné obrázky starého Josefova mám teď v knize pěkně pohromadě a tak mám co kreslit ještě nejmíň do konce života.

Po nekonečné řadě koncertů, které jsem opouštěl už v polovině nebo jsem je nějak přetrpěl až do konce, se stal malý zázrak. Je pravda, že Robert Křesťan je vždy určitou zárukou kvality, ale tak krásný koncert jsem nečekal. I nazvučené to bylo pěkně. Už když hráli Malinovci (předskokani), tak jsem si říkal, že tentokrát nebudu litovat a byl jsem zvědavý co předvedou Trapeři, které jsem moc neznal (v době jejich muzikantské slávy jsem já ještě tahal kačera).

I když jsem se zařekl, že na Vlkovy skalky v okolí Znojma už nikdy nepojedu, vydal jsem ze tam znovu. Po předloňské ostřejší výměně názorů s Vlkem a Iljou jsem si řekl, že je třeba dát jim ještě jednu šanci. S nápadem přišel opět Mára a aby mě pro svůj záměr získal, hned ze začátku mě upozornil, že v oblasti, kterou tentokrát vybral, je i provovýstup někoho jiného než výše zmíněného slavného dua Jevišovské pahorkatiny. Mrkl jsem do krásného nového průvodce, ale kromě Ilje a Vlka jsem žádné další jmého nenašel. Uklidňuji se tím, že pár cest nemá autora - toť naše naděje, to budou starší klasiky vedené logicky, na skále se lezlo už dříve. Přesto pro jistotu studuji mapy okolí, hledám opuštěná místa, opevnění, staré budovy … co kdyby.

Do naší rodinky přibyl nový tvor. Dostal jméno Svištík a je to drak. V neděli dopoledne jsme ho slavnostně vypustili do vzduchu a lítal jedna radost. Časem ho zapřáhneme a bude nás vozit na lyžích, na bruslích a podobně. PS: Všechny fotky jsou od Toma, dík za ně.

V neděli bylo úplně stejně jako v sobotu. Počasí, že by psa nevyhnal, tedy přesně takové, jaké mám pro courání s foťákem nejraději. Šel jsem obhlídnout Bystrcká stínadla, ale nejvíce času jsem strávil na břehu Svratky. Bylo to skoro jako u nás v Beskydech v Čerňavině. Stromy se vynořovaly z mlhy … Večer jsem pak vyvolával dofocené filmy. Opravdický duchovní obřad. Často už si nepamatuji co všechno jsem na film nafotil a o to větší boj pak vedu s nedočkavostí. Spěch se ale nevyplácí. Právě naopak, je třeba dodržovat postup, nikam se nehnat, ale ani se neloudat. Vždy když jsem se nechal unést zvědavostí a něco jsem uspěchal, udělal jsem chybu.

Obleva, mlha, mrholí, probuzení po desáté. Plán na dvoudenní čundráckou výpravu se rozplynul. Balím si foťáky a mířím do svého oblíbeného údolí říčky Libochovky. Sice trošku prší, ale za to není nikde ani živáčka. K ranči u Bizona tentokrát přilézám po skálách na pravém břehu. Taky dobré. U ohně v krbu se suším a vyrážím dál proti proudu Haldy.

Mé první vánoce v Brně. Poprvé jsem věšel ozdoby na stromek s Maky a poprvé jsem večeřel bez našich. Takové podivné myšlenky jsem měl když jsem před štědrovečerní vyrazil běhat a z Palačáku jsem koukal na zářící Brno. Do Třince jsme se vydali hned po štědrém dni. [caption id=“attachment_578” align=“aligncenter” width=“580”] Z Mexika[/caption] Když pak jedné noci napadlo hodně sněhu, vydal jsem se ráno místo na sjezdovku na Karvinsko. Chtěl jsem vidět hřbitov na Mexiku v bílém. Pár nových fotek je v karvinské galerii.

Když jsem nedávno v noci procházel kolem tichých a temných siluet Františkovy myslivny a Hubertky, ani mě nenapadlo, že za pár týdnů zde budu moci strávit víkend. A stalo se. Tom Vidláků nás všechny o víkendu sezval na Hubertku, abychom s ním pobyli a oslavili jeho krok do čtvrté desítky. A aby to stálo za to, tak do chatky, ke které se musí šlapat pěkně dlouho sněhem do kopce, natahal spoustu jídla, pití a dobrot. A metr prašanu venku byl dárek, kterej zřejmě dostal z protekce od místního krakonoše. Užili jsme si to všichni. Celý víkend se jedlo, pilo, lyžovalo, drakovalo a noční sjezd z Máje stál taky za to. Nakonec jsme se shodli na tom, že Tom by měl mít narozky častěji - ideálně každý zimní víkend. Tak hodně štěstí parchante.

Víkend, počasí nedobré, nedá se na kolo ani na běžky, žádné plány, Maky maluje. Koumám kam pojedu. Do toho se ozve Mára a prej že hákovat na Rorejsech by se dalo. Jedeme v sobotu v poledne, což je pozdě a tak prý Pastviny kozy Terezy, ty že bychom stihli za světla. Nastrojení jak vánoční stromky se soukáme hlínou a trávou vzhůru. A pak už to nejde. Drny ani stromky nedrží, jištění na nic, po hodině levitování a asi šesti vylezených metrech slízám zpátky k Márovi. Příště. V mačkách, s cepíny a výbavou jak do Eigeru traverzujeme pod Policejní. Zkusíme, uvidíme. Tentokrát jde Mára. Pár metrů a šlus. No, a pak už jen slízáme dolů na cestu, balíme a jdeme domů. Dneska ne, ale jen co to všechno zmrzne, jsme tady zase. Kdepák, na nás si nepřijdou.