Modrý Pavouček

Když jsem nedávno v noci procházel kolem tichých a temných siluet Františkovy myslivny a Hubertky, ani mě nenapadlo, že za pár týdnů zde budu moci strávit víkend. A stalo se. Tom Vidláků nás všechny o víkendu sezval na Hubertku, abychom s ním pobyli a oslavili jeho krok do čtvrté desítky. A aby to stálo za to, tak do chatky, ke které se musí šlapat pěkně dlouho sněhem do kopce, natahal spoustu jídla, pití a dobrot.

Víkend, počasí nedobré, nedá se na kolo ani na běžky, žádné plány, Maky maluje. Koumám kam pojedu. Do toho se ozve Mára a prej že hákovat na Rorejsech by se dalo. Jedeme v sobotu v poledne, což je pozdě a tak prý Pastviny kozy Terezy, ty že bychom stihli za světla. Nastrojení jak vánoční stromky se soukáme hlínou a trávou vzhůru. A pak už to nejde. Drny ani stromky nedrží, jištění na nic, po hodině levitování a asi šesti vylezených metrech slízám zpátky k Márovi.

Hned na začátku mého běhacího kolečka je zvláštní místo. Kromě toho, že se mi líbí je pro mně zajímavé tím, že se k němu běží po schodech a právě tady, před velkým vleklým stoupáním na Palačák, vždy poznám, jestli ten dnešní výběh bude za odměnu nebo nekonečným trápením. A tak jsme se tam s Maky včera večer cestou na pivo na chvilku zastavili a zablbli před filmovým plátnem, o kterém nikdo neví (teda až doteď nevěděl).

Nakladatelství Torst vydalo krásnou sbírku Sudkových fotografií. Celkem vyšlo šest knih a nedávno jsem sehnal šestou, poslední, věnovanou Svatovítské katedrále. Kolikrát už jsem slyšel, že Sudek je překonanej, že je jiná doba, že se fotí jinak, že … nesmysly to jsou. Digitál má dnes každej a na webu jsou miliardy fotek, ale když chci vidět krásné fotky z pralesa, stejně šahám do knihovny pro Sudka. A když chci potrápit a na kolena srazit své fotografické já, se zatajeným dechem si prolistuju Okno mého ateliéru.

Kámovci nás pozvali na výstavu. Ve Vídni jsou k vidění obrazy mexické malířky Frídy Kahlo. Po dlouhé době konečně výstava, která se mi hodně líbila. Krásné obrazy a krásné fotky. Výstavní prostory i nasvícení takové, jaké jsem ještě nikde neviděl. Kdo může ať tam jede. A když už jsme byli ve Vídni, udělali jsme si pěkný okružní trek centrem Vídně. Pěkné město, rád se tam znova podívám - třeba na Picassa a Michelangela v Albertině.

A ještě jednou Alpy. Tentokrát na nejvyšší dva vrcholy Mrtvých hor. V horském úderném družstvu tvořeném mnou, Kámou a Márou stoupáme v sobotu ráno kilometr na chatu Priel-Schuthaus a po pivečku další kilák na zasněžený Grosser Prier. Sestupujeme s výhledem na slunce zapadající za masívem Dachsteinu. Bylo krásně. Spíme na kamenném loži v polojeskyni Schutholle. Díky uzavření chat na zimu nebyl nahoře skoro nikdo a tak jsme měli celou náhorní plošinu jen pro sebe.

S Maky a našima jsme se byli podívat na Velké Rači. Bylo krásně a od dobytí vrcholu nás neodradila ani vichřice, která řádila na hřebenech. Pohled do Polska a na východ Slovenska stál za to. Na dosah se tyčila hradba hlavního hřebene Malé Fatry a za ní v dálce zářily Tatry. Cesta zpátky už tak pěkná nebyla. Byla to procházka jedním velkým lesním hřbitovem. Kam jsme pohlédli a dohlédli, všude jen pařezy, koryta od traktorů a výjimečně osamocení mohykáni, kteří vše přežili.

Město Těšín většinou znají všichni jako místo, kam se jezdí výhodně nakupovat. Stačí přejít řeku Olzu do polské části a dojít pár metrů na trh. My jsme se tam s taťkou a Maky zajeli podívat jako turisté a jediné co jsme koupili byl černobílý film, který mi tam zrovna došel. Když se člověk vyhne všem nákupním svatostánkům, zjistí, že je polská část města mnohem hezčí než ta česká. Staré domy, úzké uličky, vyhlídka pod Piastovskou věží.

Po Totes Gebirge a Schneebergu jsme se vypravili (Mára, Zdenka, já, Maky a Káma) na průzkum dalšího Alpského pohoří - Raxalpe. Mára už měl vše naplánované a tak nás v sobotu ráno naložil, po deváté vyklopil u Weichtalhausu a další dva dny jsme koukali na jeho paty, sněhobílé horské pláně a kopce kam se člověk podíval. Když jsme nad hranicí sněhu došli na první chatu a převlíkali jsme se do goráčů a podobných serepetiček, doběhl z hřebene starší pár rakouských turistů.

Předpověď počasí na víkend je špatná, z čehož plyne, že vyhlídky na pěknou procházku jsou více než nadějné. S účastí už je to sice horší, ale představa vylidněných a zamlžených hor je natolik lákavá, že vyrážím sám. V sobotu v poledne “U Pelikána” balím věci na spaní, starej Pentacon, něco k jídlu, něco ke čtení a za jemného mrholení se vydávám nahoru na hřeben. Před pátou sedím v poloprázdné Švýcárně, popíjím čaj a koukám z okna na hustou chumelenici.