Modrý Pavouček

Teď v sobotu se přes Beskydy přehnala velká bouřka. Celou noc pršelo, blýskalo se a hřmělo. Ráno bylo tmavé nebe a všude se válela hustá bílá mokrá mlha. A já hned věděl, že musím. V Čerňavině je to totiž nejhezčí právě za takového počasí. Vrátil jsem se promáčený, ale spokojený. Špek by se na ty fotky raději dívat neměl, jsou na něj moc temné, ale bohužel, já to už asi jinak nedovedu. Ani už nedokážu posoudit co na takové fotky kdo řekne. Já z nich mám radost nezměrnou. Konečně se mi daří aspoň trošku fotit tak jak bych chtěl. Pocit je o to silnější, že mi na to stačila stará praktika, fomáckej film za pár korun a doma uvařená vývojka. Tak prosím.

Během týdne jsme projeli několik koutů naši vlasti. Novohradky leží na jižní hranici s Rakouskem, Labák na severu nad Děčínem na hranicích s Německem a Ostrý je na východě na dohled od hranic s Polskem a Slovenskem. Novohradské hory Nejeden člověk nám vychválil tento kout naší země. Opuštěná sudetská krajina, vylidněné pohraniční pásmo, kilometry cest po lesích a loukách, staré kostely a zanedbané vesničky, místo, kde čas běží pomaleji. Tohle všechno jsme se o Novohradkách doslechli. Není divu, že nás to zlákalo. Prodloužený víkend jsme už dlouho předem přidělili právě těmto pohraničním kopečkům. V sobotu kolem poledne přijíždíme do Nových Hradů. Na náměstí si ještě dáváme guláš, poslední výsadu civilizace, a pak už hurá do divočiny. Jedeme na kolech obalených brašnama. Máme vaření, jídlo, stan, ručníky na koupání, foťák, nářadí, jsme odhodláni přežít vše.

Jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec. Autobiografie Spolu se Souostrovím mé nejoblíbenější Solženicinovy knihy. Souostroví Gulag Tři knihy psané drobným písmem na tenkém papíře, které jsem četl skoro půl roku. Svým způsobem mi tyto knihy změnily světonázor. Při vzpomínce na jejich obsah si vždy uvědomím, jak se tady dnes máme dobře. Jeden den Ivana Děnisoviče Rakovina

Je pravda, že poslední dobou ukazuji méně a méně fotek. Co za tím vězí? Dlouho jsem hledal cestu jak to lidem kolem sebe vysvětlit. Nápad přišel znenadání - kamarád z práce mi poslal graf nazvaný Fáze fotografa. Trošku jsem ho upravil, přeložil a můžete se na něj podívat níže. Jeho vypovídací hodnota je mnohem větší než bych byl schopen vyjádřit slovy. Předem se omlouvám všem nematematikům a neinformatikům, které taková forma může odradit nebo přímo znechutit.

Maky se konečně začala usmívat, vstala z postele a vypadá to, že je všem nemocem konec. V sobotu jsme podnikli aklimatizační výlet do Moravského krumlova. Zlehka jsme prošli památky včetně židovského hřbitova, na který se může (minulý rok jsem tam lezl spiklenecky přes zeď). Škoda, že to nevyšlo s Muchovou obrazárnou - v tom vedru se nám nechtělo stát v řadě na lístky. A protože aklimatizace proběhla úspěšně, rozhodli jsme se pro něco většího. Nedělní slunečné ráno. Chystáme kola a přesouváme se autem do vesničky Nuzířov. Cestou necestou projíždíme Skaličkou a Malou Lhotou do Žernovníka. První občerstvení v cyklo hospůdce. Mají tam dobré uzené klobásy. Stoupáme přes Býkovice do vesničky Kunčina ves, která je nejzazším místem dnešní výpravy. Za vesničkou se dostáváme na nejvyšší bod (aspoň podle toho nekonečného kopce) a krásným dlouhým sjezdem projíždíme Rašov a zastavujeme až u hospůdky v Jamném. Medovník tam dávají se šlehačkou a ořechy. Přes Železné, Drásov a kukuřičné pole přijíždíme do výchozího bodu výpravy. Za sebou máme 40km a spousty výhledů na krásnou krajinu Tišnovska. Někdy by člověk neřekl jak pěkná místa má hned pod nosem. Určitě se sem ještě podíváme.

Před rokem jsme si s Markét slíbili, že rok společného života pod jedním jménem pojedeme oslavit k naší svatební kapličce. Z oslavy na Blatinách jsme si pro tuto příležitost schovali malou část dárku od kámošů - jeden bílý létající lampión. Kvůli zdravotním komplikacím jsme ale nakonec o výročním víkendu místo kapliček sháněli odvoz do nemocnice. Když jsme v sobotu pozorovali z okna duhu, říkali jsme si, že na nás někdo myslí a projevuje nám svoji přízeň alespoň takhle.

Přes zimu jsem začal zase trošku muzicýrovat. Díky Davidovi, Vítkovi a Janči znovu nacházím ty příjemné pocity z hraní ve více lidech. A aby byla nějaká změna, rozhodl jsem se, že se stanu dobrákem. Bluegrassoví fandové určitě ihned pochopili, že se nechystám měnit své charakterové vlastnosti, ale že dobráctví má co do činění s hudebním nástrojem zvaným Dobro. Nástroj vymyslel, a v roce 1926 v USA patentoval, John Dopyera, který pocházel ze Slovenské vystěhovalecké rodiny. Americký publicista Richard Smith o tom napsal: “Vynález nové kytary byl brilantním spojením více originálních myšlenek, používaných původně v tak rozdílných oblastech jako byl fonografický průmysl, výroba automobilů, stavba houslí a banjí a zlatnictví.” Název Dobro vznikl ze slov DO pyera BRO thers.

Poslední rok pracuji pro mezinárodní společnost NSN (Nokia Siemens Networks), která zaměstnává lidi z celého světa. K napsání dnešního příspěvku mě přivedl mail, který se do mé schránky dostal v rámci běžné komunikace s indickou pobočkou. Obsahem mailu byl mírný (podle mě až moc mírný) apel indických šéfů na své zaměstnance, aby v práci opravdu pracovali a neflákali se. Přesný text se zde publikovat neodvážím, ale za vše hovoří graf na obrázku, který byl v mailu uveden jako argument na podporu tvrzení o nalomené pracovní morálce zaměstnanců.

Je pátek večer. Odpolední vyjíždka do lesů k Bitýšce byla sice blátivá, ale venku je konečně krásně. Je modro a zapadá slunce. S Davidem brnkáme bluegrassové instrumentálky a mezi tóny definitivně zavrhujeme jarní lyžovačku v Tatrách. Když už má být v Tatrách po dvou měsících čekání pěkně, vrhnou se na nás bacily. Tento rok už nám to asi nevyjde. Sníh nám utíká a počasí je naprd. Na Tatry se přes víkend nenápadně koukám alespoň přes webové kamery - kdyby tam náhodou bylo škaredě, tak bych si tím krásně zdůvodnil naši neúčast. Vše zbytečně, bylo tam pěkně.

Několik měsíců trvala organizace a jeden víkend realizace. Setkání Brněnsko - Třinecké rodinky na chalupě ve Svratce se vydařilo. Počasí, i při té své nevypočitatelnosti v poslední době, nám dopřálo dostatek času na kola, lezení i grilování. Víkend jsme si s Maky protáhli až do pondělka. Večer před návratem do Brna jsme lezli na Drátníku - zima, mokro a vítr jak v Tatrách, ale zato nikde ani noha.