Modrý Pavouček

Je sobota, sedm ráno, a já místo zevlování v pelechu sedím před počítačem a studuji předpověď počasí pro Bílé Karpaty. Hlavně ať neprší, není třicet nad nulou a moc nefouká. Rád bych za den přejel celé pohoří od Strážnice až po Brumov-Bilnici a nevynechal žádný z nevyšších vrcholů. Odvážný plán. Po deváté sedím na kole a opouštím auto v Uherském Brodě. Fouká a je teplo. Vítr zesiluje, chvilkama se mnou zametá, že jedu jak opilej. Prvních dvacet kiláků jsem si naplánoval po asfaltkách, abych se trošku rozehřál. No. Sunu se jak hlemýžď. Až pod hory marně zápasím se silným protivětrem. Ještě nestalo, abych šlapal skoro na nejlehčích převodech, jinak vyhrazených jen pro prudké kopce, po tvrdé rovné asfaltce.

Cyrilometodějská dovolená po návratu z Ostrého pokračovala výjezdem do našeho oblíbeného Štramberka. Je tam krásně, je tam lezení a Maky tam má svůj indický obchůdek, ve kterém, snad jako v jediném v republice, mají ty zvláštní šátky co nosí ve vlasech. V arboretu kromě několika individuí slaňujících a lezoucích v trávě a křoví mimo lezecké sektory nikdo nebyl a všechny cesty tak patřily jen nám. Některé čtverky nám přišly těžší než některé pětky a do některých cest, které jsem dříve lezl, jsem tentokrát díky chybějícímu morálu ani nenastoupil - např. Cima Grande, na kterou jsem se těšil. Muselo se tam něco vysypat, protože dolézt k prvnímu nýtu fakt stojí za to, takhle to dříve nebylo. Ale jinak pěkné lezení. Pravda, kdyby do nás nepralo slunko a nebylo třicet nad nulou, bylo by ještě líp. Vše jsme ale vyřešili přesunem na kouzelné náměstí s kašnou, kde čepujou pivo, prodávají dobroty a kde mi vůbec nevadilo, že Maky ve svém obchůdku hodinu hledá tu nejhezčí čelenku.

Na Cyrilo-Metodějske svátky jsme se vydali do mých rodných Beskyd. První výlet (pondělní) jsme naplánovali do Malé Fatry, kterou máme nedaleko za hranicemi. Těšil jsem se na Jánošíkovy diery a na Rozsutce - na místa, která mám v celé Malé Fatře nejraději. [caption id=“attachment_360” align=“aligncenter” width=“650”] Medziholie[/caption] Dlouhodobé deštivé počasí slibovalo nízkou návštěvnost a vyšší průtok vody - to aby to bylo dobrodružnější. Vody i lidí bylo dost. Šplhání po mokrých, nedůvěru budících, žebřících plných výletníků obutých do promočených tenisek nebo nazouvacích pantoflí stálo za to. Vodopádky přetékající a stříkající přes horní hrany žebříků vylučovaly průstup suchou nohou. V sedle mezi Rozsutcema se počasí zhoršilo úplně. Výletníci zoufale zkoumali rozcestník a nedůvěřivě se vyptávali na možnost dalšího postupu, ani jsme se nedivili, že nechtěli lézt dierami dolů.

Ještě nikdy jsem nejdel dva dny po sobě sto kiláků. Teď se mi to povedlo. V sobotu ráno, zrovna když ze Žabinským kostelem vykouklo slunce, jsem ledovým ránem vyrazil na dlouhou Vysočinskou výpravu. Celé dopoledne jsem kličkoval mezi kapkami deště, bojoval s větrem a nezastavil mě ani jedovatý dvoj-brod pod kostelíkem ve Skryjích. Krátce po poledni jsem dorazil na chalupu do Svratky. V neděli jsem jel zpátky. Trasa o něco delší, ale za to s větrem v zádech a úplně bez deště (a taky brodům jsem se tentokrát vyhnul). Odpoledne na Šmelcovně jsem v občerstvovací zahrádce spokojně vydechl.

Jedno z míst, které jsem si na při vyjížďkách na kole do blízkého okolí oblíbil je poutní kaple Sv. Jakuba nad Ivančicema. Malý kostelík na kopečku nad městem, daleko od městského shonu dole v podkostelí. Tak se tam vždy na chvilku zastavím, popřemýšlím a jedu dál. Žádná z mých cyklovýprav na Ivančicko nesmí kapli minout. Sjezdu křížovou cestou dolů do Ivančic dávám pět hvězdiček. A horokolistům určitě doporučuju i krásnou červenou značku přes hřeben Hlíny dolů do údolí Bobravy.

Dříve bych řekl, že to byl naprosto proflákanej víkend. Dnes říkám, že si to polehávání v posteli s dobrou knížkou (teď jsou to Tři kamarádi od Remarqua) nebo vysedávání s dobrem užívám stejně jako dříve dobývání Tatranských štítů. Lenivím? Tělo leniví. Často neudrží krok s hlavou, která se ráda vydává do tajemných koutů nehmotného světa. Kostem a svalům pak nezbývá než sedět a čekat co z toho pro ně kápne. Hrozný pocit někdy. Zůstat zavřený v sobě, když je venku krásně a tělo by běželo.

Konečně hromy, blesky, déšť a zatažené nebe.

S Kámou, Markét a Márou jsme udělali průzkumnou výpravu na neznámé (pro nás) skalky v okolí Rabštejna. V sobotu to byl Dobřečov a Ferdovky. Lezení pěkné, místo ještě hezčí a lidí málo. Klasifikace trošku rozlítaná, ale vše pěkně odjištěné. Přímo pod skálou je ideální místo na přespání (bez vody). Po podvečerní okružní jízdě podhůřím Jeseníků jsme se sem vrátili, udělali oheň proti muchičkám a zalehli. Jo, abych nezapoměl, ty Ferdovky, tak ty jsme nenašli - ale jesenickou buší jsme se prošli pěkně. Těch nadávek co se zase sneslo na hlavu Vlka a jeho průvodce, tentokrát možná i trošku nevinně. Na někoho se to bloudění svést musí.

Další týden a půl doma s chřipkou. Tento rok se na mě různé bacilly pasou jedna radost. Počáteční znechucení z pracovní neschopnosti a s tím spojené povinnosti nehnout se týden na krok z bytu sice na chvilku vystřídal záblesk nadšení ze té spousty času, kterou můžu strávit jen čtením a cvičením na dobro, ale koncem týdne už jsem toho měl dost. Když zavolal Mára, neváhal jsem ani chvilku. V neděli ráno nakládáme kola a vyrážíme směr sever - Orlické hory. Cestou baštím antibiotika, piju horký čaj s citrónem a odhaduju své síly.

Půl roku očekávaný koncert nadešel. Do Prahy se klukům z Monogramu podařilo dostat pravý nefalšovaný americký bluegrass v podobě kapely Doyle Lowson and Quicksilver. Tradičně jsme do Prahy vyrazili hned ráno, to abychom měli čas na město samé. Praha je kouzelná. V uličkách Starého města a Malé Strany jsem musel prožít jeden ze svých minulých životů. Tak se mi tam líbí. Ani tentokrát jsme nezapoměli na výstavy. První byla série fotek Citylab Jiřího Turka v Leica Gallery Prague. Technika, kterou fotky dělal se mi hrozně líbí - vše je většinou rozmazané pohybem, hodně zašuměné a barvy mají mírně nepřirozené odstíny.