Modrý Pavouček

Třetí a poslední dovolenkový víkend připomínal staré časy, kdy jsme s klukama jezdili o víkendech na čundry po Beskydech. Aby byl náš výlet opravdu stylový, vydali jsme se pod Lysou horu vlakem. Stejně jako před léty nás čekaly čtyři přestupy na padesáti kilometrech a necelé dvě hodiny jízdy. [caption id=“attachment_353” align=“aligncenter” width=“650”] S Českými dráhami na Lysou horu[/caption] V ukrutném vedru jsme vyrazili po desáté pěšky na Třinecké nádraží. S drobnými nákupy cestou jsem už na Třineckém nádraží začínal litovat, že jsme raději nejeli autem. Pak hlásili zpoždění. V Českém Těšíně, první přestupní stanici, nám díky zpoždění ujíždí vláček na Frýdek. Nevadí, dáváme jedno pivo před nádražím a za hodinku nasedáme do motoráčku. Na auto raději vůbec nemyslím. Ve Frýdku zase čekáme. O navazujících spojích nemůže být řeč. Jízda se stává ukázkově neplynulou. Za necelou hodinku už ale sedíme ve vláčku směr Frýdlant. Ve Frýdlantu se dočítáme o výluce a do Ostravice se prej jezdí autobusy, které přistaví v čas odjezdu před nádražní budovou. Odjezd za čtyřicet minut. Nádražka, pivo, pohoda, nenapadá už nás nic horšího, s čím by se ČD ještě mohly pochlubit. Těch pár kiláků do Ostravice už přežijeme. Hlavně nemyslet na auto, kterým by celá dnešní cesta trvala necelé půl hoďky. V čas odjezdu stepujeme s cizí paní před nádražní budovou a autobus nikde. Začínáme být neklidní. Jdu k výdejnímu okýnku a ptám se paní jízdenkářky jak se věci mají. Autobusy prej stojí ne před, ale vedle budovy - přece tam co vždy jezdí vlak na Ostravici. Aha. Dobře. Přebíháme. Ptáme se autobusáka co je. Autobusy už odjely. A to už je na mě (nás) moc. Krátká hádka. Preý k okýnku, tam si máme jít stěžovat, tady že vina není, tady jsou jen řidiči co se třema lidma nikam nepojedou. Paní jízdenkářka se snaží hledat argumenty, ale bohužel, napsali to špatně, to se jí ukecat nedaří. Vnitřně cítím, že se jen tak nevzdám, i kdyby nám měli objednat taxíka. Když už jsem byl pěkně rozlícenej a jako argument uvedla, že jsme první kdo si stěžuje (myšleno: první tupci co čekají tam, kde to napsali a ne tam, kde vždy stojí vlak do Ostravice), nas… jsem se jak už dlouho ne. Paní to zřejmě vycítila a poslala mě do kanceláře přednosty. Maky už chtěla vše zabalit a ušetřit si další trapně potupné hádky. Ale já, vydatně posilněn místním nošovickým mokem, jsem vlítl do kanceláře přednosty a hádka pokračovala s dalšími lidmi. A stal se zázrak. Našla se jedna ochotná paní, která se nehádala, uznala, že to tam napsali blbě, šla s námi k autobusům, řekla řidičům, ať nás zavezou a jelo se (ani nechtěli vidět jízdenky). Jízda králů. Konečně Ostravice. Vyrážíme do hor. Jsou tři odpoledne a na auto už jsem si vůbec nevzpomněl. I to vedro se po takové výhře lépe snášelo.

Je sobota, sedm ráno, a já místo zevlování v pelechu sedím před počítačem a studuji předpověď počasí pro Bílé Karpaty. Hlavně ať neprší, není třicet nad nulou a moc nefouká. Rád bych za den přejel celé pohoří od Strážnice až po Brumov-Bilnici a nevynechal žádný z nevyšších vrcholů. Odvážný plán. Po deváté sedím na kole a opouštím auto v Uherském Brodě. Fouká a je teplo. Vítr zesiluje, chvilkama se mnou zametá, že jedu jak opilej. Prvních dvacet kiláků jsem si naplánoval po asfaltkách, abych se trošku rozehřál. No. Sunu se jak hlemýžď. Až pod hory marně zápasím se silným protivětrem. Ještě nestalo, abych šlapal skoro na nejlehčích převodech, jinak vyhrazených jen pro prudké kopce, po tvrdé rovné asfaltce.

Cyrilometodějská dovolená po návratu z Ostrého pokračovala výjezdem do našeho oblíbeného Štramberka. Je tam krásně, je tam lezení a Maky tam má svůj indický obchůdek, ve kterém, snad jako v jediném v republice, mají ty zvláštní šátky co nosí ve vlasech. V arboretu kromě několika individuí slaňujících a lezoucích v trávě a křoví mimo lezecké sektory nikdo nebyl a všechny cesty tak patřily jen nám. Některé čtverky nám přišly těžší než některé pětky a do některých cest, které jsem dříve lezl, jsem tentokrát díky chybějícímu morálu ani nenastoupil - např. Cima Grande, na kterou jsem se těšil. Muselo se tam něco vysypat, protože dolézt k prvnímu nýtu fakt stojí za to, takhle to dříve nebylo. Ale jinak pěkné lezení. Pravda, kdyby do nás nepralo slunko a nebylo třicet nad nulou, bylo by ještě líp. Vše jsme ale vyřešili přesunem na kouzelné náměstí s kašnou, kde čepujou pivo, prodávají dobroty a kde mi vůbec nevadilo, že Maky ve svém obchůdku hodinu hledá tu nejhezčí čelenku.

Na Cyrilo-Metodějske svátky jsme se vydali do mých rodných Beskyd. První výlet (pondělní) jsme naplánovali do Malé Fatry, kterou máme nedaleko za hranicemi. Těšil jsem se na Jánošíkovy diery a na Rozsutce - na místa, která mám v celé Malé Fatře nejraději. [caption id=“attachment_360” align=“aligncenter” width=“650”] Medziholie[/caption] Dlouhodobé deštivé počasí slibovalo nízkou návštěvnost a vyšší průtok vody - to aby to bylo dobrodružnější. Vody i lidí bylo dost. Šplhání po mokrých, nedůvěru budících, žebřících plných výletníků obutých do promočených tenisek nebo nazouvacích pantoflí stálo za to. Vodopádky přetékající a stříkající přes horní hrany žebříků vylučovaly průstup suchou nohou. V sedle mezi Rozsutcema se počasí zhoršilo úplně. Výletníci zoufale zkoumali rozcestník a nedůvěřivě se vyptávali na možnost dalšího postupu, ani jsme se nedivili, že nechtěli lézt dierami dolů.

Ještě nikdy jsem nejdel dva dny po sobě sto kiláků. Teď se mi to povedlo. V sobotu ráno, zrovna když ze Žabinským kostelem vykouklo slunce, jsem ledovým ránem vyrazil na dlouhou Vysočinskou výpravu. Celé dopoledne jsem kličkoval mezi kapkami deště, bojoval s větrem a nezastavil mě ani jedovatý dvoj-brod pod kostelíkem ve Skryjích. Krátce po poledni jsem dorazil na chalupu do Svratky. V neděli jsem jel zpátky. Trasa o něco delší, ale za to s větrem v zádech a úplně bez deště (a taky brodům jsem se tentokrát vyhnul). Odpoledne na Šmelcovně jsem v občerstvovací zahrádce spokojně vydechl.

Jedno z míst, které jsem si na při vyjížďkách na kole do blízkého okolí oblíbil je poutní kaple Sv. Jakuba nad Ivančicema. Malý kostelík na kopečku nad městem, daleko od městského shonu dole v podkostelí. Tak se tam vždy na chvilku zastavím, popřemýšlím a jedu dál. Žádná z mých cyklovýprav na Ivančicko nesmí kapli minout. Sjezdu křížovou cestou dolů do Ivančic dávám pět hvězdiček. A horokolistům určitě doporučuju i krásnou červenou značku přes hřeben Hlíny dolů do údolí Bobravy.

Dříve bych řekl, že to byl naprosto proflákanej víkend. Dnes říkám, že si to polehávání v posteli s dobrou knížkou (teď jsou to Tři kamarádi od Remarqua) nebo vysedávání s dobrem užívám stejně jako dříve dobývání Tatranských štítů. Lenivím? Tělo leniví. Často neudrží krok s hlavou, která se ráda vydává do tajemných koutů nehmotného světa. Kostem a svalům pak nezbývá než sedět a čekat co z toho pro ně kápne. Hrozný pocit někdy. Zůstat zavřený v sobě, když je venku krásně a tělo by běželo.

Konečně hromy, blesky, déšť a zatažené nebe.

S Kámou, Markét a Márou jsme udělali průzkumnou výpravu na neznámé (pro nás) skalky v okolí Rabštejna. V sobotu to byl Dobřečov a Ferdovky. Lezení pěkné, místo ještě hezčí a lidí málo. Klasifikace trošku rozlítaná, ale vše pěkně odjištěné. Přímo pod skálou je ideální místo na přespání (bez vody). Po podvečerní okružní jízdě podhůřím Jeseníků jsme se sem vrátili, udělali oheň proti muchičkám a zalehli. Jo, abych nezapoměl, ty Ferdovky, tak ty jsme nenašli - ale jesenickou buší jsme se prošli pěkně. Těch nadávek co se zase sneslo na hlavu Vlka a jeho průvodce, tentokrát možná i trošku nevinně. Na někoho se to bloudění svést musí.

Další týden a půl doma s chřipkou. Tento rok se na mě různé bacilly pasou jedna radost. Počáteční znechucení z pracovní neschopnosti a s tím spojené povinnosti nehnout se týden na krok z bytu sice na chvilku vystřídal záblesk nadšení ze té spousty času, kterou můžu strávit jen čtením a cvičením na dobro, ale koncem týdne už jsem toho měl dost. Když zavolal Mára, neváhal jsem ani chvilku. V neděli ráno nakládáme kola a vyrážíme směr sever - Orlické hory. Cestou baštím antibiotika, piju horký čaj s citrónem a odhaduju své síly.