Modrý Pavouček

Po roce opět ve Femundsmarce. Tentokrát o něco později, s méně věcmi, s lehčími loděmi, volnějšími plány a ve třech lidech. Užili jsme si sluníčka, větru, deště i sněhu, krajina je to nádherná, barvy nepopsatelné, je to tam něčím jiné než hory tady u nás. Kromě spousty sobů jsem konečně potkal medvěda - dva ve vodě a jednoho v suti pár metrů ode mně. Tady je pár fotek, ale pro tu správnou severskou náladu si tam musí každý zajet - fotky ani písmenka na to nestačí.

Poklidnej odpolední výlet na Pálavu. Lidí na skalách hodně, ale cesta nám vyšla pěkně. Večer jsme šli nahoru na hřeben. Nikdy dříve jsem tam nebyl, znal jsem jen skály, kde se leze. Nádhera.

Po třech týdnech v trapu a týdnu marodění jsem konečně nasedl na kolo a jel. Kamkoliv, jen pryč z postele, pryč z města, užít si babí léto, někam mezi stromy, nevadí, že jsme dnes pozvaní na Leitnerku, kde má hrát pár dobrých muzikantů. Po takové době a týdnu v posteli je mi kolo a modré nebe nad hlavou přednější před než veškeré muzicírování. Tak takové byly pocity odpoledne. [caption id=“attachment_247” align=“aligncenter” width=“520”] Radek Vaňkát - zpěv, dobro a lap steel, Eliška Ptáčková - zpěv a kytara, Steve Walsh - el. kytara[/caption]

Je volno ale s lezením to nevyšlo. Jestli vše vyjde, tak za pár dnů vyrazím znova na dlouhé cesty, a tak je dnes možná jediná šance vidět venku slunečný nástup podzimu. V Márově kraji křížků už jsem dlouho nebyl. Fotky jsou trošku “kostrbaté”, protože jsou z mobilu.

Letos byla dovolená velice pestrá. Chtěli jsme objevit neznámá místa, projít co nejvíce památek, vykoupat se v moři, zalézt si na skalách, spát venku ve stanu, ale i ve městě, trošku si odpočinout, podívat se na místa, která známe jen z mapy a fotek, ale hlavně - zapomenout na chvíli na práci a starosti a dýchat chvilku vzduch svobody a tajemných dálek. Na to jsme měli tři týdny času, úplnou volnost a věrný koráb na čtyřech kolech.

Tento film se mi líbil velice. Je to smutný příběh z padesátých let plných nesmyslných lidských tragédií. Pan Hrušínský, pro mě herec nad herce, toho ve filmu oproti jiným moc nenamluví, ale vše co říká si budu ještě dlouho pamatovat. V dnešní době ublikaných reklam, oblbujících akčních filmů a trapného vystupování spousty rádoby herců je takový film jako balzám na duši. Tož tak na světě. O filmu na ČSFD

Sobotní procházka údolím Chvojnice s Kámou a Maky. Sudice, plné dozrávajících švestek, jsme opustili po kolejích a střídavě po náspech a pražcích jsme se vydali k údolí Chvojnice. Velmi názorně jsme si ověřili nepravdivost tvrzení: “Maky, neboj, pojď za námi na koleje, vlak projel, další teď dlouho nepojede.” Od Olšinského mlýna jsme po červeně tečkované trase procházeli opuštěným a hustě zarostlým údolím říčky a zažívali při tom nejrůznější dobrodružství při překonáváním toku různými způsoby - balancováním po kamenech, rychlou chůzí po kamenech, přeskakováním tůněk a dokonce skokem o tyči. Zpátky jsme šli přes vrcholek Kozí hřbety. Tož pěkně tam bylo.

Z práce rychle do auta a autem rychle na sever. Vedeni obrovskou duhou které jsme se téměř dotýkali jak byla blízko, jsme dojeli až do Třince a na Ostrý. Halušky od mamky, vínko, stmívání na verandě. Místo hlášeného deště tradičně svítí slunce a je pěkně. Zrada. Chtěli jsme tento víkend na skály. Doufal jsem, že se to zkazí v noci na neděli. To by bylo ideální, šel bych ráno za mlhy fotit do pralesa. Neděle ale byla ještě hezčí než sobota.

Seděli jsme takhle jeden večer u vínka s Němečkama, známou brněnskou hudební rodinkou, a probírali, mimo jiné, různé zážitky z Nashvillského natáčení poslední druhotrávnické desky Marcipán Toleda. Kdo ji ještě neslyšel, tak má u mě velký vroubek. No a řeč přišla i na letošní turné Druhé trávy s americkým hostem Charlie Mc Coyem. A že prý hrají spolu s Jíšovkou, Poutníky a Katkou García první koncert v sobotu v Moravské Třebové v rámci místního festiválku Bramborák. Směšné vstupné, dobré kapely, zajímavá krajina, historické město, k tomu nejasný plán na víkend a tak jsme vyrazili.

Třetí a poslední dovolenkový víkend připomínal staré časy, kdy jsme s klukama jezdili o víkendech na čundry po Beskydech. Aby byl náš výlet opravdu stylový, vydali jsme se pod Lysou horu vlakem. Stejně jako před léty nás čekaly čtyři přestupy na padesáti kilometrech a necelé dvě hodiny jízdy. [caption id=“attachment_353” align=“aligncenter” width=“650”] S Českými dráhami na Lysou horu[/caption] V ukrutném vedru jsme vyrazili po desáté pěšky na Třinecké nádraží. S drobnými nákupy cestou jsem už na Třineckém nádraží začínal litovat, že jsme raději nejeli autem. Pak hlásili zpoždění. V Českém Těšíně, první přestupní stanici, nám díky zpoždění ujíždí vláček na Frýdek. Nevadí, dáváme jedno pivo před nádražím a za hodinku nasedáme do motoráčku. Na auto raději vůbec nemyslím. Ve Frýdku zase čekáme. O navazujících spojích nemůže být řeč. Jízda se stává ukázkově neplynulou. Za necelou hodinku už ale sedíme ve vláčku směr Frýdlant. Ve Frýdlantu se dočítáme o výluce a do Ostravice se prej jezdí autobusy, které přistaví v čas odjezdu před nádražní budovou. Odjezd za čtyřicet minut. Nádražka, pivo, pohoda, nenapadá už nás nic horšího, s čím by se ČD ještě mohly pochlubit. Těch pár kiláků do Ostravice už přežijeme. Hlavně nemyslet na auto, kterým by celá dnešní cesta trvala necelé půl hoďky. V čas odjezdu stepujeme s cizí paní před nádražní budovou a autobus nikde. Začínáme být neklidní. Jdu k výdejnímu okýnku a ptám se paní jízdenkářky jak se věci mají. Autobusy prej stojí ne před, ale vedle budovy - přece tam co vždy jezdí vlak na Ostravici. Aha. Dobře. Přebíháme. Ptáme se autobusáka co je. Autobusy už odjely. A to už je na mě (nás) moc. Krátká hádka. Preý k okýnku, tam si máme jít stěžovat, tady že vina není, tady jsou jen řidiči co se třema lidma nikam nepojedou. Paní jízdenkářka se snaží hledat argumenty, ale bohužel, napsali to špatně, to se jí ukecat nedaří. Vnitřně cítím, že se jen tak nevzdám, i kdyby nám měli objednat taxíka. Když už jsem byl pěkně rozlícenej a jako argument uvedla, že jsme první kdo si stěžuje (myšleno: první tupci co čekají tam, kde to napsali a ne tam, kde vždy stojí vlak do Ostravice), nas… jsem se jak už dlouho ne. Paní to zřejmě vycítila a poslala mě do kanceláře přednosty. Maky už chtěla vše zabalit a ušetřit si další trapně potupné hádky. Ale já, vydatně posilněn místním nošovickým mokem, jsem vlítl do kanceláře přednosty a hádka pokračovala s dalšími lidmi. A stal se zázrak. Našla se jedna ochotná paní, která se nehádala, uznala, že to tam napsali blbě, šla s námi k autobusům, řekla řidičům, ať nás zavezou a jelo se (ani nechtěli vidět jízdenky). Jízda králů. Konečně Ostravice. Vyrážíme do hor. Jsou tři odpoledne a na auto už jsem si vůbec nevzpomněl. I to vedro se po takové výhře lépe snášelo.