Modrý Pavouček

Letos byla dovolená velice pestrá. Chtěli jsme objevit neznámá místa, projít co nejvíce památek, vykoupat se v moři, zalézt si na skalách, spát venku ve stanu, ale i ve městě, trošku si odpočinout, podívat se na místa, která známe jen z mapy a fotek, ale hlavně - zapomenout na chvíli na práci a starosti a dýchat chvilku vzduch svobody a tajemných dálek. Na to jsme měli tři týdny času, úplnou volnost a věrný koráb na čtyřech kolech.

Tento film se mi líbil velice. Je to smutný příběh z padesátých let plných nesmyslných lidských tragédií. Pan Hrušínský, pro mě herec nad herce, toho ve filmu oproti jiným moc nenamluví, ale vše co říká si budu ještě dlouho pamatovat. V dnešní době ublikaných reklam, oblbujících akčních filmů a trapného vystupování spousty rádoby herců je takový film jako balzám na duši. Tož tak na světě. O filmu na ČSFD

Sobotní procházka údolím Chvojnice s Kámou a Maky. Sudice, plné dozrávajících švestek, jsme opustili po kolejích a střídavě po náspech a pražcích jsme se vydali k údolí Chvojnice. Velmi názorně jsme si ověřili nepravdivost tvrzení: “Maky, neboj, pojď za námi na koleje, vlak projel, další teď dlouho nepojede.” Od Olšinského mlýna jsme po červeně tečkované trase procházeli opuštěným a hustě zarostlým údolím říčky a zažívali při tom nejrůznější dobrodružství při překonáváním toku různými způsoby - balancováním po kamenech, rychlou chůzí po kamenech, přeskakováním tůněk a dokonce skokem o tyči. Zpátky jsme šli přes vrcholek Kozí hřbety. Tož pěkně tam bylo.

Z práce rychle do auta a autem rychle na sever. Vedeni obrovskou duhou které jsme se téměř dotýkali jak byla blízko, jsme dojeli až do Třince a na Ostrý. Halušky od mamky, vínko, stmívání na verandě. Místo hlášeného deště tradičně svítí slunce a je pěkně. Zrada. Chtěli jsme tento víkend na skály. Doufal jsem, že se to zkazí v noci na neděli. To by bylo ideální, šel bych ráno za mlhy fotit do pralesa. Neděle ale byla ještě hezčí než sobota.

Seděli jsme takhle jeden večer u vínka s Němečkama, známou brněnskou hudební rodinkou, a probírali, mimo jiné, různé zážitky z Nashvillského natáčení poslední druhotrávnické desky Marcipán Toleda. Kdo ji ještě neslyšel, tak má u mě velký vroubek. No a řeč přišla i na letošní turné Druhé trávy s americkým hostem Charlie Mc Coyem. A že prý hrají spolu s Jíšovkou, Poutníky a Katkou García první koncert v sobotu v Moravské Třebové v rámci místního festiválku Bramborák. Směšné vstupné, dobré kapely, zajímavá krajina, historické město, k tomu nejasný plán na víkend a tak jsme vyrazili.

Třetí a poslední dovolenkový víkend připomínal staré časy, kdy jsme s klukama jezdili o víkendech na čundry po Beskydech. Aby byl náš výlet opravdu stylový, vydali jsme se pod Lysou horu vlakem. Stejně jako před léty nás čekaly čtyři přestupy na padesáti kilometrech a necelé dvě hodiny jízdy. [caption id=“attachment_353” align=“aligncenter” width=“650”] S Českými dráhami na Lysou horu[/caption] V ukrutném vedru jsme vyrazili po desáté pěšky na Třinecké nádraží. S drobnými nákupy cestou jsem už na Třineckém nádraží začínal litovat, že jsme raději nejeli autem. Pak hlásili zpoždění. V Českém Těšíně, první přestupní stanici, nám díky zpoždění ujíždí vláček na Frýdek. Nevadí, dáváme jedno pivo před nádražím a za hodinku nasedáme do motoráčku. Na auto raději vůbec nemyslím. Ve Frýdku zase čekáme. O navazujících spojích nemůže být řeč. Jízda se stává ukázkově neplynulou. Za necelou hodinku už ale sedíme ve vláčku směr Frýdlant. Ve Frýdlantu se dočítáme o výluce a do Ostravice se prej jezdí autobusy, které přistaví v čas odjezdu před nádražní budovou. Odjezd za čtyřicet minut. Nádražka, pivo, pohoda, nenapadá už nás nic horšího, s čím by se ČD ještě mohly pochlubit. Těch pár kiláků do Ostravice už přežijeme. Hlavně nemyslet na auto, kterým by celá dnešní cesta trvala necelé půl hoďky. V čas odjezdu stepujeme s cizí paní před nádražní budovou a autobus nikde. Začínáme být neklidní. Jdu k výdejnímu okýnku a ptám se paní jízdenkářky jak se věci mají. Autobusy prej stojí ne před, ale vedle budovy - přece tam co vždy jezdí vlak na Ostravici. Aha. Dobře. Přebíháme. Ptáme se autobusáka co je. Autobusy už odjely. A to už je na mě (nás) moc. Krátká hádka. Preý k okýnku, tam si máme jít stěžovat, tady že vina není, tady jsou jen řidiči co se třema lidma nikam nepojedou. Paní jízdenkářka se snaží hledat argumenty, ale bohužel, napsali to špatně, to se jí ukecat nedaří. Vnitřně cítím, že se jen tak nevzdám, i kdyby nám měli objednat taxíka. Když už jsem byl pěkně rozlícenej a jako argument uvedla, že jsme první kdo si stěžuje (myšleno: první tupci co čekají tam, kde to napsali a ne tam, kde vždy stojí vlak do Ostravice), nas… jsem se jak už dlouho ne. Paní to zřejmě vycítila a poslala mě do kanceláře přednosty. Maky už chtěla vše zabalit a ušetřit si další trapně potupné hádky. Ale já, vydatně posilněn místním nošovickým mokem, jsem vlítl do kanceláře přednosty a hádka pokračovala s dalšími lidmi. A stal se zázrak. Našla se jedna ochotná paní, která se nehádala, uznala, že to tam napsali blbě, šla s námi k autobusům, řekla řidičům, ať nás zavezou a jelo se (ani nechtěli vidět jízdenky). Jízda králů. Konečně Ostravice. Vyrážíme do hor. Jsou tři odpoledne a na auto už jsem si vůbec nevzpomněl. I to vedro se po takové výhře lépe snášelo.

Je sobota, sedm ráno, a já místo zevlování v pelechu sedím před počítačem a studuji předpověď počasí pro Bílé Karpaty. Hlavně ať neprší, není třicet nad nulou a moc nefouká. Rád bych za den přejel celé pohoří od Strážnice až po Brumov-Bilnici a nevynechal žádný z nevyšších vrcholů. Odvážný plán. Po deváté sedím na kole a opouštím auto v Uherském Brodě. Fouká a je teplo. Vítr zesiluje, chvilkama se mnou zametá, že jedu jak opilej. Prvních dvacet kiláků jsem si naplánoval po asfaltkách, abych se trošku rozehřál. No. Sunu se jak hlemýžď. Až pod hory marně zápasím se silným protivětrem. Ještě nestalo, abych šlapal skoro na nejlehčích převodech, jinak vyhrazených jen pro prudké kopce, po tvrdé rovné asfaltce.

Cyrilometodějská dovolená po návratu z Ostrého pokračovala výjezdem do našeho oblíbeného Štramberka. Je tam krásně, je tam lezení a Maky tam má svůj indický obchůdek, ve kterém, snad jako v jediném v republice, mají ty zvláštní šátky co nosí ve vlasech. V arboretu kromě několika individuí slaňujících a lezoucích v trávě a křoví mimo lezecké sektory nikdo nebyl a všechny cesty tak patřily jen nám. Některé čtverky nám přišly těžší než některé pětky a do některých cest, které jsem dříve lezl, jsem tentokrát díky chybějícímu morálu ani nenastoupil - např. Cima Grande, na kterou jsem se těšil. Muselo se tam něco vysypat, protože dolézt k prvnímu nýtu fakt stojí za to, takhle to dříve nebylo. Ale jinak pěkné lezení. Pravda, kdyby do nás nepralo slunko a nebylo třicet nad nulou, bylo by ještě líp. Vše jsme ale vyřešili přesunem na kouzelné náměstí s kašnou, kde čepujou pivo, prodávají dobroty a kde mi vůbec nevadilo, že Maky ve svém obchůdku hodinu hledá tu nejhezčí čelenku.

Na Cyrilo-Metodějske svátky jsme se vydali do mých rodných Beskyd. První výlet (pondělní) jsme naplánovali do Malé Fatry, kterou máme nedaleko za hranicemi. Těšil jsem se na Jánošíkovy diery a na Rozsutce - na místa, která mám v celé Malé Fatře nejraději. [caption id=“attachment_360” align=“aligncenter” width=“650”] Medziholie[/caption] Dlouhodobé deštivé počasí slibovalo nízkou návštěvnost a vyšší průtok vody - to aby to bylo dobrodružnější. Vody i lidí bylo dost. Šplhání po mokrých, nedůvěru budících, žebřících plných výletníků obutých do promočených tenisek nebo nazouvacích pantoflí stálo za to. Vodopádky přetékající a stříkající přes horní hrany žebříků vylučovaly průstup suchou nohou. V sedle mezi Rozsutcema se počasí zhoršilo úplně. Výletníci zoufale zkoumali rozcestník a nedůvěřivě se vyptávali na možnost dalšího postupu, ani jsme se nedivili, že nechtěli lézt dierami dolů.

Ještě nikdy jsem nejdel dva dny po sobě sto kiláků. Teď se mi to povedlo. V sobotu ráno, zrovna když ze Žabinským kostelem vykouklo slunce, jsem ledovým ránem vyrazil na dlouhou Vysočinskou výpravu. Celé dopoledne jsem kličkoval mezi kapkami deště, bojoval s větrem a nezastavil mě ani jedovatý dvoj-brod pod kostelíkem ve Skryjích. Krátce po poledni jsem dorazil na chalupu do Svratky. V neděli jsem jel zpátky. Trasa o něco delší, ale za to s větrem v zádech a úplně bez deště (a taky brodům jsem se tentokrát vyhnul). Odpoledne na Šmelcovně jsem v občerstvovací zahrádce spokojně vydechl.