Modrý Pavouček

Na hradě Špilberku se koná pěkná výstava k filmu “Kuky se vrací”. K vidění jsou spousty Lachmanových obrázků, skic, loutek a různých předmětů používaných při natáčení - jsou tam i ty auta. Taky se tam promítá zajímavý “film o filmu”. A třeba tam potkáte i někoho vzácného - tak jako my malíře Pavla Čecha.

A když bylo před kostelem, hádala sa duša s tělem (T. Kočko) Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd. Svítím jen když plaším srnky.

Přiznávám, že na koncert Tomáše Kočka a jeho orchestru se mi moc nechtělo, ale bylo na čase jít se na oplátku podívat na tip, se kterým přišla Maky. Po všech těch bluegrassových hrůzách, které se mnou absolvovala (a další už jsou v plánu) jsem nakonec šel docela rád. A dobře jsem udělal. Parádně zahrané i zazpívané. Sáákryš, to zase jednou mé malé muzikantské já dostalo lekci. Kočko je z Frýdku-Místku a v jeho písních se často objevují místa, poblíž kterých jsem vyrůstal. Bylo tak zvláštní slyšet tady v Brně mluvit a zpívat třeba o hoře Godule nebo o vesničce Řeka. A protože se poslední Kočkovo album točí právě kolem Goduly (dříve Hodovnice), zapojili jsme ji do našeho víkendového plánu. V sobotu jsme šli z Komorní lhotky na Godulu, dále pak na Ropičku, Ropici, Velký Lipový, rozcestí Kalužný na Kamenitý a dolů do Košařisek. V neděli na Filipku a Loučku.

Dnes v práci jsem byl opravdu rád, že jsem vůbec dorazil. Kam ten svět spěje: U Rohlenky je na dálnici zpomalení. Včera večer se tam už od Slavkovského nájezdu dělaly kolony a sjížděli jsme na starou cestu. Nebyli jsme samozřejmě sami. Před náma sjížděl jeden z těch “vídeňských Poláků”. O Polácích na cestách mezi Vídní a Těšínem si myslím své, ale ten včerejší tomu dal korunu. Motal se divně už před křižovatkou, asi studoval mapu. Přehlídl tak zřejmě, že není na hlavní. A aby zmátl auta řítící se devadesátkou po hlavní od Rousínova, tak před křižovatkou téměř zastavil. Pak pomalinku bez blinkru na hlavní najel. V tu chvíli se nám s Maky udělalo úplně špatně. Podobně se zřejmě cítil i řidič velké dodávky, který nějakým zázrakem jak blesk proletěl Polákovi před čumákem, protože po pár set metrech stála dodávka na krajnici. Řidič nejspíš rozdýchával myšku, kterou Polákovi zachránil život. Tohle fakt nikdy nepochopím.

Když už to tento víkend nevyšlo na hory, tak alespoň nějakou “horskou” akci v krase by to chtělo. A stalo se. Starou klasiku Jeskyní na Beraní roh (tento rok bez hákování samotného rohu) jsme si dali s Kámou za podpory Arnyho. Zarostlá byla i cesta “3535”, která se nám také líbila velice převelice (vybojoval jsem to až ke slaňáku, i když jsem tomu moc nadějí nedával).

Podzimní temně zamlženě slunečno sychravé dny mám z celého roku nejraději. V neděli jsem po dlouhé době nasedl na kolo a vydal se na výpravu do neznáma. Tentokrát do kraje na sever od Tišnova. Dřina to byla hrozná. Po rovinkách ani asfaltkách naplánovaná trasa moc nevedla. Po vyšlapání kopce následoval obvykle sjezd do nejhlubšího dna dalšího údolí, a pak zase nahoru, a dolů a nahoru. A aby ty vlnovky nebyly moc montónní, tak se terén, po kterém jsem šlapal nahoru, měnil s každým kopcem - jednou podmáčená louka, podruhé cesta hustě zarostlá kopřivama a ostružiním, pak třeba bahno překryté listím a nebo prudká kamenitá cesta hodná spíše tatranské doliny. Příště budu muset plánovat pozorněji. Stavil jsem se k Arnymu na chatu, kde bylo fajn. Tma přišla rychleji než jsem čekal a posledních 20 kiláků jsem jel potmě. Tmavá postavička tlačící kolo po poli do prudkého kopce a bloudící téměř na každém křížení cest (jízda po lesních pěšinkách s malou polovybitou lampičkou není to pravé). No nádhera. Ještě že nejel nikdo se mnou, to by bylo nadávek.

S Kámou, Dášou a Odvárkovcema jsme ochutnali hory, kterým vládne Krakonoš a turistický ruch. Kdysi jako malý capart jsem tam lyžoval, ale od té doby jsem tam nebyl. Zdá se mi tam trošku přelidněno, předraženo, přeasfaltováno a přezákazováno. Ale Těsný důl stál za to.

Jen co jsem se vrátil ze severu a pobyl chvilku s Maky, nasedl jsem do vlaku a jako za starých studentských časů jsem vyrazil za našima do Beskyd. Na těch pár podzimních dní strávených na chalupě jsem se těšil už dlouho. Zašel jsem si na Kamenitý potěšit se výhledem na Mionší a jeden sychravý den patřil pralesu Čerňavině. Tentokrát mě tam nenahánělo žádné zvíře a měl jsem dost času na focení těch mých temných zamlžených obrázků.

Svoji dlouhou dovolenou jsem ukončil rodinným víkendem ve Svratce. Přijeli naši, Jana s Leškem, Eli a Pegy a bylo fajn. Jedlo se, pilo se, lezlo se, lítalo se, hrálo se, četlo se, houbařilo se a kolovalo se. Pro tento rok jsem docestoval. Nezbyl mi ani den dovolené, ale nelituju. Vracím se do práce s pocitem jako kdysi prvního září po dvouměsíčních prázdninách do školy. Doufám, že tam na mě ještě čekají.

Zrovna když jsem rozjímal v tichu a klidu skandinávské divočiny, rozhodl se náš dlouholetý čtyřkolový společník Blesk, že nás opustí. Ani se nerozloučil a jednoho dne prostě zmizel. Ale starali jsme se o něj dobře, to zase jo, zvláště v poslední době dostal spoustu drahých dárečků. Tož tak na světě. Kdyby jste ho náhodou někde spatřili, tak neváhejte a hned nám (nebo rovnou policii) zavolejte. Poznávací znamení: na zadní kapotě pod oknem bílé nátěry rezavých míst, vpravo nahoře chybějící kousek umělohmotného krytu hagusu a dlouhé škrábance v laku přes oboje boční dveře.