Modrý Pavouček

O víkendu a pak ještě v úterý jsme se Špekem, Pidim a Tomem lyžovali v Jeseníkách. Toóóóóólik sněéééééhu, no to je nádhera. Pod horami není sice skoro nic, ale v těch “našich” místech je ho až po ramena (pidimu) a mnohdy i více. Pěkných pár let už jsem nebyl na Červené hoře a ještě nikdy na Divokém kameni, takže tentokrát to byly výpravy z velké části objevné. Až na nesmyslný sjezd mezi skalkami jižním svahem Divokáče to byla pohádka. Tyhle tři dny mi udělaly obrovskou radost. Díky.

Místo tradičního podzimního nekonečného vyzvídání “kdo, kam, s kým, na kolik dní, za kolik, s lyžema nebo bez …” jsme se rozhodli letošního Silvestra vůbec neřešit a čekat do poslední chvíle na “zajímavé nabídky”. A protože se nám nakonec žádná nezalíbila, sbalili jsme pár dobrot a vyběhli na víkend na Ostrý. Na poslední chvíli se přidala ještě žebětínská Dáša. Zatopili jsme v kamnech a v podvečer se vydali čerstvě napadlým prašánkem na něco dobrého na Kamenitý. Chata byla plná lidí, ale s příchodem tmy postupně odcházeli. Po dobré zelňačce, černém pivu a velkém fernetu jsme se zvedli i my a šli potmě zpátky. Chození po horách potmě, to já můžu. Půlnoc jsme nijak neslavili, od všech ohňometných hrůz jsme byli díky odlehlosti naší chalupy ušetřeni a někteří z nás dokonce onu slavnou přelomovou sekundu strávili venku, u stromu, no, jak to, aby to nevyznělo divně, no, prostě jsem půlnoc pročůral. Druhý den, cestou domů, jsem si zaběhl do pralesa, popovídat se stromy, pobýt chvilku pod jejich korunami a popřát jim hodně zdraví, i když mě stejně většina z nich přežije.

Vánoce v Třinci. Kde jsou ty časy, kdy jsem vánoční svátky prolyžoval. Z vrcholu Ostrého se dalo pralesem jezdit až dolů do Tyry k “Hokejistům”. Abychom jen nebaštili cukroví, nepili whisky a neseděli u televize, vydali jsme se do liduprázdného Těšína. Komu by se taky chtělo trajdat v tak pošmourném počasí uličkami mezi starými oprýskanými domy.

Minulý rok se místo tradičního lokálkovského lezení v Divokáči oslavovalo Tomovo jubileum na Františkově myslivně. Letos se nic neslavilo, trošku mrzlo a sněžilo, takže motyky do rukou a hurá strání vzhůru. V sobotu jsme s Tomem vyběhli levou částí jižní stěny (stráně). V neděli jsme přibrali Honzu a dohrabali se do “severu”. Bylo z toho pět pěkných lezeckých délek - netušil jsem, že se v severu dají najít i tak dlouhé cesty. Tady jsme ještě zdaleka neskončili.

Po nějaké době se k nám zase přijel ukázat někdo z kraje za velkou louží, tedy z míst, ke kterým všichni bluegrassem postižení pidlikáři vzhlížejí jako k hudebnímu ráji. Tentokrát pozval Rosťa Čapek, známý to výrobce hudebních nástrojů, hned tři kapely - Deadly Gentlemen, Della Mae a Cahalen Morrison & Eli West. Nešlo o žádné staré bardy, ale o mladou krev, která snad možná posunuje žánr někam dál. Večerní program začal už cestou na místo konání, kterou nám spestřila celá řada (ne)veselých zážitků - tím “nej” byla jízda po kolejích mimo cestu s následným couváním po vedlejší koleji přes zastávku plnou lidí zpátky na cestu.

Počasí se konečně umoudřilo a oba víkendové slunečné dny jsem se toulal po Krase. V sobotu jsme s Maky, Kámou a Vagošem procházeli turistické značky kolem Adamova a hledali (tedá já jsem hledal) nové směry pro kolovýpravy. V neděli jsme si s Márou užívali vyhřátou a opuštěnou Krkavčí skálu - v horní nasvícené části téměř letní lezení dva týdny před vánocemi.

Na hradě Špilberku se koná pěkná výstava k filmu “Kuky se vrací”. K vidění jsou spousty Lachmanových obrázků, skic, loutek a různých předmětů používaných při natáčení - jsou tam i ty auta. Taky se tam promítá zajímavý “film o filmu”. A třeba tam potkáte i někoho vzácného - tak jako my malíře Pavla Čecha.

A když bylo před kostelem, hádala sa duša s tělem (T. Kočko) Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd. Svítím jen když plaším srnky.

Přiznávám, že na koncert Tomáše Kočka a jeho orchestru se mi moc nechtělo, ale bylo na čase jít se na oplátku podívat na tip, se kterým přišla Maky. Po všech těch bluegrassových hrůzách, které se mnou absolvovala (a další už jsou v plánu) jsem nakonec šel docela rád. A dobře jsem udělal. Parádně zahrané i zazpívané. Sáákryš, to zase jednou mé malé muzikantské já dostalo lekci. Kočko je z Frýdku-Místku a v jeho písních se často objevují místa, poblíž kterých jsem vyrůstal. Bylo tak zvláštní slyšet tady v Brně mluvit a zpívat třeba o hoře Godule nebo o vesničce Řeka. A protože se poslední Kočkovo album točí právě kolem Goduly (dříve Hodovnice), zapojili jsme ji do našeho víkendového plánu. V sobotu jsme šli z Komorní lhotky na Godulu, dále pak na Ropičku, Ropici, Velký Lipový, rozcestí Kalužný na Kamenitý a dolů do Košařisek. V neděli na Filipku a Loučku.

Dnes v práci jsem byl opravdu rád, že jsem vůbec dorazil. Kam ten svět spěje: U Rohlenky je na dálnici zpomalení. Včera večer se tam už od Slavkovského nájezdu dělaly kolony a sjížděli jsme na starou cestu. Nebyli jsme samozřejmě sami. Před náma sjížděl jeden z těch “vídeňských Poláků”. O Polácích na cestách mezi Vídní a Těšínem si myslím své, ale ten včerejší tomu dal korunu. Motal se divně už před křižovatkou, asi studoval mapu. Přehlídl tak zřejmě, že není na hlavní. A aby zmátl auta řítící se devadesátkou po hlavní od Rousínova, tak před křižovatkou téměř zastavil. Pak pomalinku bez blinkru na hlavní najel. V tu chvíli se nám s Maky udělalo úplně špatně. Podobně se zřejmě cítil i řidič velké dodávky, který nějakým zázrakem jak blesk proletěl Polákovi před čumákem, protože po pár set metrech stála dodávka na krajnici. Řidič nejspíš rozdýchával myšku, kterou Polákovi zachránil život. Tohle fakt nikdy nepochopím.