Modrý Pavouček

Přibližně ve stejnou chvíli jako Vesmír a lidstvo se mi do ruky dostala kniha Od vědy k Bohu. Obě knihy se zabývají vědou, vědomím člověka a lidskou existencí. Autoři knih jsou vědci, což je pro mě v případě témat dotýkajících se smyslu života a mého bytí důležité a zajímavé. J. Grygar na jedné ze svých přednášek říkal, že raději než s filosofy se baví s vědci, protože filosofové často ignorují nebo nerozumí současné vědě a jsou pak malinko “mimo” realitu. P. Russel vystudoval v Cambridgi fyziku a experimentální psychologii. Proti Teihlardovi je to lehké čtení na jedno odpoledne, ale rozhodně není nezajívavé. Mám rád jednoduché úvahy bez propletenců cizích slov a referencí. Zajímavá kniha.

Teilhard musel být zajímavý člověk. Kromě knihy, která mě hodně ovlivnila, stojí za přečtení i jeho životopis: Po maturitě na jezuitském gymnáziu vstoupil roku 1899 do noviciátu v Aix-en-Provence, v roce 1901 však musel s ostatními jezuity opustit Francii a pokračoval ve studiu na britském ostrově Jersey. V letech 1905-1908 učil fyziku a chemii na jezuitské koleji v Káhiře v Egyptě, v letech 1908-1912 studoval teologii v Hastingsu ve Velké Británii a v roce 1911 byl vysvěcen na kněze. V letech 1912-1914 studoval geologii a pracoval v přírodovědném museu v Paříži.

Dostal jsem od dávného kámoše z Třince nahrávku rozhlasové akademie na téma Kryptologie. Poslouchali jsme to s Maky jednou v autě cestou z Brna do Třince a byla to zajímavá přednáška dvou zajímavých lidí o tom jak to tady chodilo dříve (za komoušů) a jakým směrem se šifrování ubírá dnes. Říkal jsem si tehdy jak je příjemné poslouchat odborníky, kteří nedělají ramena a nesnaží se dělat z ostatních hlupáky. Ja fajn, když je to právě naopak, když se snaží podat vše co nejohleduplněji vzhledem ke znalostem posluchače. Takových “řečníků” je v dnešním světě plném lhaní a blábolů opravdu málo a když už, tak se špatně hledají.

Díky tipu jednoho neznámého (zatím) pána se mi do rukou dostala zajímavá kniha z míst nedaleko mého rodného hutnického městečka. Pár kilometrů na východ, poblíž hranic se Slovenskem, leží Jablunkov. Je ostuda, že objíždím židovské hřbitovy v zapadlých vesničkách po celé Jižní Moravě a přitom mi uniklo tak zajímavé místo (město), které mám celá léta doslova pod nosem. Kniha o komunitě jablunkovských Židů tak jak se vyvíjela od jejich historicky doložitelných počátků až po její hrůzné zničení v době II. světové války. V knize je uveden text všech macev jablunkovského židovského hřbitova s jejich výkladem a překladem do češtiny. Líbily se mi kapitoly věnované jednotlivým znakům hebrejské abecedy, židovským svátkům i starým budovám. Vše je moc pěkně napsané.

Vánoční dárek od Maky. Kniha o starém Židovském Městě pražském, které po (ne)slavné asanaci na konci 19. století již víc než sto let neexistuje. Obsahem se kniha přesně trefila do mého světa úzkých uliček, temných průchodů, oprýskaných domů a lidí žijících v takto vystavěných ghettech. V knize je kromě přehledně zpracované historie města a jeho židovské komunity i spousta starých fotek a obrázků. To je něco pro mě. Dříve pracně sháněné obrázky starého Josefova mám teď v knize pěkně pohromadě a tak mám co kreslit ještě nejmíň do konce života.

Po nekonečné řadě koncertů, které jsem opouštěl už v polovině nebo jsem je nějak přetrpěl až do konce, se stal malý zázrak. Je pravda, že Robert Křesťan je vždy určitou zárukou kvality, ale tak krásný koncert jsem nečekal. I nazvučené to bylo pěkně. Už když hráli Malinovci (předskokani), tak jsem si říkal, že tentokrát nebudu litovat a byl jsem zvědavý co předvedou Trapeři, které jsem moc neznal (v době jejich muzikantské slávy jsem já ještě tahal kačera).

I když jsem se zařekl, že na Vlkovy skalky v okolí Znojma už nikdy nepojedu, vydal jsem ze tam znovu. Po předloňské ostřejší výměně názorů s Vlkem a Iljou jsem si řekl, že je třeba dát jim ještě jednu šanci. S nápadem přišel opět Mára a aby mě pro svůj záměr získal, hned ze začátku mě upozornil, že v oblasti, kterou tentokrát vybral, je i provovýstup někoho jiného než výše zmíněného slavného dua Jevišovské pahorkatiny. Mrkl jsem do krásného nového průvodce, ale kromě Ilje a Vlka jsem žádné další jmého nenašel. Uklidňuji se tím, že pár cest nemá autora - toť naše naděje, to budou starší klasiky vedené logicky, na skále se lezlo už dříve. Přesto pro jistotu studuji mapy okolí, hledám opuštěná místa, opevnění, staré budovy … co kdyby.

Do naší rodinky přibyl nový tvor. Dostal jméno Svištík a je to drak. V neděli dopoledne jsme ho slavnostně vypustili do vzduchu a lítal jedna radost. Časem ho zapřáhneme a bude nás vozit na lyžích, na bruslích a podobně. PS: Všechny fotky jsou od Toma, dík za ně.

V neděli bylo úplně stejně jako v sobotu. Počasí, že by psa nevyhnal, tedy přesně takové, jaké mám pro courání s foťákem nejraději. Šel jsem obhlídnout Bystrcká stínadla, ale nejvíce času jsem strávil na břehu Svratky. Bylo to skoro jako u nás v Beskydech v Čerňavině. Stromy se vynořovaly z mlhy … Večer jsem pak vyvolával dofocené filmy. Opravdický duchovní obřad. Často už si nepamatuji co všechno jsem na film nafotil a o to větší boj pak vedu s nedočkavostí. Spěch se ale nevyplácí. Právě naopak, je třeba dodržovat postup, nikam se nehnat, ale ani se neloudat. Vždy když jsem se nechal unést zvědavostí a něco jsem uspěchal, udělal jsem chybu.

Obleva, mlha, mrholí, probuzení po desáté. Plán na dvoudenní čundráckou výpravu se rozplynul. Balím si foťáky a mířím do svého oblíbeného údolí říčky Libochovky. Sice trošku prší, ale za to není nikde ani živáčka. K ranči u Bizona tentokrát přilézám po skálách na pravém břehu. Taky dobré. U ohně v krbu se suším a vyrážím dál proti proudu Haldy.