Když už to tento víkend nevyšlo na hory, tak alespoň nějakou “horskou” akci v krase by to chtělo. A stalo se. Starou klasiku Jeskyní na Beraní roh (tento rok bez hákování samotného rohu) jsme si dali s Kámou za podpory Arnyho. Zarostlá byla i cesta “3535”, která se nám také líbila velice převelice (vybojoval jsem to až ke slaňáku, i když jsem tomu moc nadějí nedával).
Podzimní temně zamlženě slunečno sychravé dny mám z celého roku nejraději. V neděli jsem po dlouhé době nasedl na kolo a vydal se na výpravu do neznáma. Tentokrát do kraje na sever od Tišnova.
Dřina to byla hrozná. Po rovinkách ani asfaltkách naplánovaná trasa moc nevedla. Po vyšlapání kopce následoval obvykle sjezd do nejhlubšího dna dalšího údolí, a pak zase nahoru, a dolů a nahoru. A aby ty vlnovky nebyly moc montónní, tak se terén, po kterém jsem šlapal nahoru, měnil s každým kopcem - jednou podmáčená louka, podruhé cesta hustě zarostlá kopřivama a ostružiním, pak třeba bahno překryté listím a nebo prudká kamenitá cesta hodná spíše tatranské doliny. Příště budu muset plánovat pozorněji. Stavil jsem se k Arnymu na chatu, kde bylo fajn. Tma přišla rychleji než jsem čekal a posledních 20 kiláků jsem jel potmě. Tmavá postavička tlačící kolo po poli do prudkého kopce a bloudící téměř na každém křížení cest (jízda po lesních pěšinkách s malou polovybitou lampičkou není to pravé). No nádhera. Ještě že nejel nikdo se mnou, to by bylo nadávek.
S Kámou, Dášou a Odvárkovcema jsme ochutnali hory, kterým vládne Krakonoš a turistický ruch. Kdysi jako malý capart jsem tam lyžoval, ale od té doby jsem tam nebyl. Zdá se mi tam trošku přelidněno, předraženo, přeasfaltováno a přezákazováno. Ale Těsný důl stál za to.
Jen co jsem se vrátil ze severu a pobyl chvilku s Maky, nasedl jsem do vlaku a jako za starých studentských časů jsem vyrazil za našima do Beskyd. Na těch pár podzimních dní strávených na chalupě jsem se těšil už dlouho. Zašel jsem si na Kamenitý potěšit se výhledem na Mionší a jeden sychravý den patřil pralesu Čerňavině. Tentokrát mě tam nenahánělo žádné zvíře a měl jsem dost času na focení těch mých temných zamlžených obrázků.
Svoji dlouhou dovolenou jsem ukončil rodinným víkendem ve Svratce. Přijeli naši, Jana s Leškem, Eli a Pegy a bylo fajn. Jedlo se, pilo se, lezlo se, lítalo se, hrálo se, četlo se, houbařilo se a kolovalo se.
Pro tento rok jsem docestoval. Nezbyl mi ani den dovolené, ale nelituju. Vracím se do práce s pocitem jako kdysi prvního září po dvouměsíčních prázdninách do školy. Doufám, že tam na mě ještě čekají.
Zrovna když jsem rozjímal v tichu a klidu skandinávské divočiny, rozhodl se náš dlouholetý čtyřkolový společník Blesk, že nás opustí. Ani se nerozloučil a jednoho dne prostě zmizel. Ale starali jsme se o něj dobře, to zase jo, zvláště v poslední době dostal spoustu drahých dárečků. Tož tak na světě.
Kdyby jste ho náhodou někde spatřili, tak neváhejte a hned nám (nebo rovnou policii) zavolejte. Poznávací znamení: na zadní kapotě pod oknem bílé nátěry rezavých míst, vpravo nahoře chybějící kousek umělohmotného krytu hagusu a dlouhé škrábance v laku přes oboje boční dveře.
Po roce opět ve Femundsmarce. Tentokrát o něco později, s méně věcmi, s lehčími loděmi, volnějšími plány a ve třech lidech. Užili jsme si sluníčka, větru, deště i sněhu, krajina je to nádherná, barvy nepopsatelné, je to tam něčím jiné než hory tady u nás. Kromě spousty sobů jsem konečně potkal medvěda - dva ve vodě a jednoho v suti pár metrů ode mně. Tady je pár fotek, ale pro tu správnou severskou náladu si tam musí každý zajet - fotky ani písmenka na to nestačí.
Poklidnej odpolední výlet na Pálavu. Lidí na skalách hodně, ale cesta nám vyšla pěkně. Večer jsme šli nahoru na hřeben. Nikdy dříve jsem tam nebyl, znal jsem jen skály, kde se leze. Nádhera.
Po třech týdnech v trapu a týdnu marodění jsem konečně nasedl na kolo a jel. Kamkoliv, jen pryč z postele, pryč z města, užít si babí léto, někam mezi stromy, nevadí, že jsme dnes pozvaní na Leitnerku, kde má hrát pár dobrých muzikantů. Po takové době a týdnu v posteli je mi kolo a modré nebe nad hlavou přednější před než veškeré muzicírování. Tak takové byly pocity odpoledne.
[caption id=“attachment_247” align=“aligncenter” width=“520”] Radek Vaňkát - zpěv, dobro a lap steel, Eliška Ptáčková - zpěv a kytara, Steve Walsh - el. kytara[/caption]
Je volno ale s lezením to nevyšlo. Jestli vše vyjde, tak za pár dnů vyrazím znova na dlouhé cesty, a tak je dnes možná jediná šance vidět venku slunečný nástup podzimu. V Márově kraji křížků už jsem dlouho nebyl.
Fotky jsou trošku “kostrbaté”, protože jsou z mobilu.