Modrý Pavouček

Se slovem “nej” se setkávám na každém kroku. Pár příkladů, které jsem našel během minuty při psaní tohoto článku: blesk.cz - nej zábavnější zpravodajství, novinky.cz - nej čtenější zpravodajství na českém internetu, kniha.cz - 100 nej krásnějších receptů. Už jsem si zvykl na nej levnější zboží, nej větší slevy, nej lepší tohle a nej výhodnější tamto. Takovým “nej” samozřejmě nevěřím a kromě nedůvěry ve mně nic dalšího nevzbuzují. Ale jsou jiná “nej”. Vždy, když jsem zaslechl známou otázku “co bych si vzal s sebou na pustý ostrov”, dostal jsem se k výběru té “nej” knihy, “nej” nahrávky nebo jiné “nej” věci. Vzhledem k omezení výběru na jeden jediný kus se zde jedná o setkání s opravdovým, čistým a nefalšovaným “nej”. Na ostrovní “nej” otázku jsem často, jen tak pro sebe, hledal odpověď. Z nahrávek byla dlouhé roky velkým favoritem Fleckova deska “Tales From The Acoustic Planet”. Z knih se na špičce poslední roky držela sbírka Sudkových fotek focených v oknech jeho Malostranského ateliéru.

Tak na víkend jsme jeli zase do Jeseníků. Minule jsme si říkali jaká je zima, ale tentokrát bylo ještě o deset stupňů méně, rovných mínus dvacet. Šli jsme z Vernířovic. Nejdříve na Zadní Hutisko a po strašném sjezdu (první hustníky) nahoru na Břidličnou horu. Sníh na lyžování neskutečně špatný. Co pár metrů se střídal zmrzlý starý sníh s prašanem nebo ufoukanou deskou, která se propadla v tu nejnevhodnější chvíli. Ježdění pak vypadalo asi jako chůze po rovině při zemětřesení.

Jeseníky se zase jednou předvedly v celé své kráse. Sluníčko a modré nebe bez jediného mráčku, vše do bíla obalené sněhem a ve svazích nepoježděný sníh. Taková nádhera. Navíc se mnou a Kámou tentokrát do Jeseníků přiletěl (doslova) v těchto končinách vzácný host Ládin, který po dlouhých letech začíná konečně zase běhat po kopcích. Vyšli jsme si s Vidláckou skupinkou na Divoký kámen a po prašanovém sjezdu dolů na Zámčisko jsme se vydali Dolem Velkého Děda na Petráky. Na Ovčárně jsme rozmrzli, zblajzli něco dobrého a vydali se zpátky na hřeben. S blížícím se koncem dne jsme došli na Vysokou holi. Mám rád tyhle večerní akce, vleky už nejezdí, běžkaři se vracejí domů a po hřebenech se rozlije noční klid. Před sjezdem po hraně Sviního dolu jsem se ještě zadíval naproti na Divoký Kámen, kde Povidláci chystali bivak, příště už spím s nima. Sjezd dolů byl krásnej. Za takových podmínek se mi do žádných jiných hor jezdit nechce, tady jsem spokojený, tady já budu furt, sem mi nikdo nelezte :-).

Dneškem počínaje bude můj modrej web vypadat jinak. Rozhodl jsem se přestat dále pracovat na svém webovém redakčním systému, který mě stál pěkných pár let přemýšlení, programování, učení se a starostí. Samozřejmě je člověku líto, když má zahodit tolik práce (zdrojový kód poslední verze měl asi sedmdesát tisíc řádků). Ale doba pokročila a to co jsem si od svého systému na začátku sliboval už dnes existuje. Jediným rozumným krokem dál byl přechod na něco pěkně udělaného a dobře fungujícího - a tím je WordPress. Tak chvilku strpení než dám do pořádku texty, odkazy, galerie a videa. A to je pro dnešek vše.

O víkendu a pak ještě v úterý jsme se Špekem, Pidim a Tomem lyžovali v Jeseníkách. Toóóóóólik sněéééééhu, no to je nádhera. Pod horami není sice skoro nic, ale v těch “našich” místech je ho až po ramena (pidimu) a mnohdy i více. Pěkných pár let už jsem nebyl na Červené hoře a ještě nikdy na Divokém kameni, takže tentokrát to byly výpravy z velké části objevné. Až na nesmyslný sjezd mezi skalkami jižním svahem Divokáče to byla pohádka. Tyhle tři dny mi udělaly obrovskou radost. Díky.

Místo tradičního podzimního nekonečného vyzvídání “kdo, kam, s kým, na kolik dní, za kolik, s lyžema nebo bez …” jsme se rozhodli letošního Silvestra vůbec neřešit a čekat do poslední chvíle na “zajímavé nabídky”. A protože se nám nakonec žádná nezalíbila, sbalili jsme pár dobrot a vyběhli na víkend na Ostrý. Na poslední chvíli se přidala ještě žebětínská Dáša. Zatopili jsme v kamnech a v podvečer se vydali čerstvě napadlým prašánkem na něco dobrého na Kamenitý. Chata byla plná lidí, ale s příchodem tmy postupně odcházeli. Po dobré zelňačce, černém pivu a velkém fernetu jsme se zvedli i my a šli potmě zpátky. Chození po horách potmě, to já můžu. Půlnoc jsme nijak neslavili, od všech ohňometných hrůz jsme byli díky odlehlosti naší chalupy ušetřeni a někteří z nás dokonce onu slavnou přelomovou sekundu strávili venku, u stromu, no, jak to, aby to nevyznělo divně, no, prostě jsem půlnoc pročůral. Druhý den, cestou domů, jsem si zaběhl do pralesa, popovídat se stromy, pobýt chvilku pod jejich korunami a popřát jim hodně zdraví, i když mě stejně většina z nich přežije.

Vánoce v Třinci. Kde jsou ty časy, kdy jsem vánoční svátky prolyžoval. Z vrcholu Ostrého se dalo pralesem jezdit až dolů do Tyry k “Hokejistům”. Abychom jen nebaštili cukroví, nepili whisky a neseděli u televize, vydali jsme se do liduprázdného Těšína. Komu by se taky chtělo trajdat v tak pošmourném počasí uličkami mezi starými oprýskanými domy.

Minulý rok se místo tradičního lokálkovského lezení v Divokáči oslavovalo Tomovo jubileum na Františkově myslivně. Letos se nic neslavilo, trošku mrzlo a sněžilo, takže motyky do rukou a hurá strání vzhůru. V sobotu jsme s Tomem vyběhli levou částí jižní stěny (stráně). V neděli jsme přibrali Honzu a dohrabali se do “severu”. Bylo z toho pět pěkných lezeckých délek - netušil jsem, že se v severu dají najít i tak dlouhé cesty. Tady jsme ještě zdaleka neskončili.

Po nějaké době se k nám zase přijel ukázat někdo z kraje za velkou louží, tedy z míst, ke kterým všichni bluegrassem postižení pidlikáři vzhlížejí jako k hudebnímu ráji. Tentokrát pozval Rosťa Čapek, známý to výrobce hudebních nástrojů, hned tři kapely - Deadly Gentlemen, Della Mae a Cahalen Morrison & Eli West. Nešlo o žádné staré bardy, ale o mladou krev, která snad možná posunuje žánr někam dál. Večerní program začal už cestou na místo konání, kterou nám spestřila celá řada (ne)veselých zážitků - tím “nej” byla jízda po kolejích mimo cestu s následným couváním po vedlejší koleji přes zastávku plnou lidí zpátky na cestu.

Počasí se konečně umoudřilo a oba víkendové slunečné dny jsem se toulal po Krase. V sobotu jsme s Maky, Kámou a Vagošem procházeli turistické značky kolem Adamova a hledali (tedá já jsem hledal) nové směry pro kolovýpravy. V neděli jsme si s Márou užívali vyhřátou a opuštěnou Krkavčí skálu - v horní nasvícené části téměř letní lezení dva týdny před vánocemi.