Modrý Pavouček

V sobotním deštivém ránu jsem zaparkoval ve Sloupu. Z auta jsem místo lezeckého báglu vytáhl kolo a vyrazil na sever s cílem podívat se až na Bouzov. Trasu jsem si doma poctivě naplánoval tak, abych jel jen terénem a asfaltky i vesnice co nejvíce objížděl. Projel jsem celým Konickem a na Bouzově jsem toho měl celkem dost. Nejelo se mi vůbec dobře, asi ještě nějaké doznívání chřipky, která nás teď doma trápí. Zbývalo přes šedesát kiláků zpátky do Sloupu a přiznám se, že se začínaly vynořovat myšlenky na “srabskou” variantu po asfaltkách. No a pak se zatáhlo a začalo pršet. Chvíli jsem čekal schovaný pod stromem, ale déšť sílil a nebe temnělo, tož jsem se zabalil do goráčovky a vyrazil. Další dvě hodiny jsem se koupal střídavě ve vodě a v bahně. Kiláky vůbec neubíhaly a marně jsem vyhlížel nějaké rovinky. Pak přestalo pršet a těsně před setměním vyšlo na chvilku slunko. Posledních pětadvacet kiláků jsem jel potmě po asfaltkách - dorůstající měsíc krásně svítil, ve vzduchu voněl kouř, vyšly hvězdy a v údolích se zvedla mlha. Kiláky začaly ubíhat kosmickou rychlostí a únava trošku přešla. Dával jsem pozor na srnky a v půl deváté jsem dosvištěl zpátky do Sloupu. Skoro mi bylo líto, že nemůžu jet ještě dál. Dobré to bylo.

Výprava do Tater začala nadějně. Sedli jsme s Tomem v pátek v sedm do auta a před půl nocí jsme si dali jedno řezané ve Furkotce na Štrbském. Jako za starých časů jsme pak za svitu měsíce a hvězd vyrazili do hor. V půl druhé už sedíme ve spacácích na verandě chaty u Popradského plesa, baštíme slané tyčinky, popíjíme vynesené dobroty (pivo, slivka) a kocháme se černými horami všude kolem. Kolikrát už jsme tam takhle ponocovali?

Poslední dny naší dlouhé dovolené jsme byli ve Svratce. V sobotu bylo venku škardedě a tak jsem vyrazil do lesů. Venku nikdo nebyl a za celý den jsem potkal jednoho jediného cyklistu. Tak se mi to líbí.

Po návratu ze Šumavy do Brna jsme trošku přebalili a vyrazili na úplně opačný konec republiky. Na čtyři dny jsme zakotvili na chatě v Beskydech. Program byl velmi jednoduchý - Maky dnem i nocí četla a já se zabýval dobrem (myšlen nástroj). Nechyběla tradiční výprava na pivo na Kamenitý ani pochmurno-deštivá vycházka do pralesa. Pak jsme přejeli do Súľovských skal. Byli jsme tam přes týden a na skalách jsme nepotkali nikoho (zázrak). Krásné lezení, i když trošku namáhavé - měl bych se po těch skalách začít hýbat trošku více a častěji.

Venku udělalo se jako tehdy, když se vrátil z Kvildy v průvodě Katině. Nebe jako by se bylo otevřelo: neskonalé proudy vod lily se k zemi, bez ustání se blýskalo, že pláň i les plály modravým, zažloutlým světlem — třeskot a rachot hromu, příval deště narážející o kameny náspu, hukot vichru — taková hrůza, že hajnému vyhasl oheň v dýmce, že plaše zalétalo oko jeho k svatým obrazům, před nimiž žena jeho, dcera i malé děti na modlitbách klečely. (Ze světa lesních samot - K. Klostermann)

Konečně nám začala dovolená. Z různých důvodů jsme na poslední chvíli odložili zájezd do Francouzského středohoří a nahradili ho toulkama po vlastech Českých. Na prvních pár dnů jsme vyrazili do Jeseníků a na Staroměstsko. Poprvé jsem došel z Červenohorského sedla dál než na hranu Sněžné kotliny, na které v zimě začínají krásné sjezdy dolů do Filipovic. Svezli jsme se vláčkem z Ramzové do Jeseníku a všude jsem cítil tu krásně temnou a syrovou náladu filmu Alois Nebel, jehož děj se z velké části odehrává právě tady. Nádraží v Horní Lipové má nad oficiální cedulí stejně velkou černobílou - “Bílý potok”. Na Staroměstsko bych mohl jezdit každý druhý víkend. Tentokrát jsme se podívali na louky kolem Kronfelzova a projeli krásnou cestu po náhorních loukách ze Starého Města přes zapadlé vesničky Šléglov, Vikantice a Habartice do Hanušovic.

Něco lehčího na lezení, v pěkné přírodě, ne moc daleko od Brna a navíc co nejschovanější před nájezdy lezců-nelezců, kteří o víkendech okupují Vysočinské skalky. David nás nasměroval na Malý Rabštejn a zprvu to opravdu vypadalo, že by mohlo být splněno vše co jsme si namysleli. V sobotu ráno jsme ťapkali hlubokým údolím s železničkou pod skály. Lidí se tam motalo hodně, Vysočinskému mumraji (psi pod skálou, rodinky s dětmi, křik, hluk, zmatky na skále) jsme se neubránili, ale něco jsme vylezli. Pěkná byla šestka (nevím jak se jmenuje) přes kruh nahoře v plotýnkách.

V odlehlém údolí Malých Karpat, v chatce schované tak, že by ji nezasvěcený člověk jen těžko hledal, se konala, v pořadí již druhá, víkendová dílna (workshop) Henricha Nováka. Tématicky byla zaměřená na herní styl legendárního amerického dobristy Mika Auldridge. Když mi Henrich potvrdil přihlášku, byl jsem nadšený. Setkám se s muzikanty, které znám jen z nahrávek, vyjasním si spoustu nejasností co pořád marně řeším, na chvilku se budu pohybovat ve stínu muzikanta, který hrává v Americe, zná se s Robem Ickesem, jamoval se Samem Bushem, vystupoval na známých Amerických pódiích a u nás v Česko-Slovensku hrál s kde kým.

Chřiby na kole byly v plánu už nejméně rok. V sobotu jsem si je konečně projel. V noci z pátku hodně pršelo a většina lesních a polních cest se změnila v kluziště pokryté takovým tím lepivým bahnem, co se na pár metrech nabalí na kola a vidlice a kolo prostě zastaví. Zaflákanej jsem byl jak krtek. Když jsem dojel na Bunč, kde bylo plno cyklistů, vypadal jsem jak z jiné planety. Mimo silnici ten den evidentně nikdo jiný než já nesjížděl. Ale dobré to bylo.

Po dlouhých a dlouhých letech jsem se teď o víkendu přidal k Alexovi a jeli jsme na ká pětku do Červeného potoka. Plán byl jasný a jednoduchý - já budu jezdit dva dny na kole, Alex bude zavřenej dva dny v temných kobkách muzea a v sobotu večer si, stejně jako kdysi, uděláme na ohni steaky. A jak jsme si řekli tak jsme i udělali. Alex prováděl turisty po bunkru a mně se podařilo projet na kole skoro celé Staroměstsko a Rychleby, tedy místa které jsem si kdysi oblíbil a do kterých se hrozně rád vracím. Je to kraj stvořený přesně pro mě. Všude v krajině jsou památky na dřívější osídlení - zídky prorostlé křovím, rozpadlé kapličky, hromady kamení, opuštěné křížky, staré aleje, chátrající továrny a domy …