Modrý Pavouček

Naší Alpskou cestu začínáme u dobře známého Erlaufsee. Líbí se nám kemp i krásné koupání kousek od auta. Navíc je vše 900 metrů vysoko a je tady, na rozdíl od Brna, příjemně. Po dvou dnech přejíždíme západnějí - do Gesäuse. Cestou zastavujeme na prohlídku soutěsky Wasserlochklamm. S fyzičkou dětí je to bída, Matýskovi je špatně (dobral zrovna antibiotika) a Adélka je unavená. Doufáme, že bude další dny lépe. Spíme v krásné horském kempu přímo uprostřed Gesäuse. Kemp je poloprázdný, házíme si s létajícím talířem přes půl kempu. Druhý den zoušíme přvní tůru. Jdeme na chatu Haindlkarhütte. Je to hodně do kopce, ale děti to zvládly. Blýská se na lepší časy.

Cesta z Krušných hor do Brna je dlouhá a tak jsem koumal jak ji rozdělit. Když už jsem se rozhodl navštěvovat různé tábory, napadlo mě podívat se konečně do Vojny u Příbrami, kde stojí asi nejlépe zrekonstruovaný a udržovaný pracovní tábor v Čechách. Přespal jsem u hradu Křivoklát a v táboře jsem byl brzy ráno. Přivítal mě štěkot rozzuřeného vlčáka u brány. Možná pro navození dobové atmosféry, každopádně jsem jeho klec obešel obloukem, vypadal krvelačně.

Z Terezína (viz předešlý článek) jsem popojel do kopců, které jsou vidět přes zdi pevnosti. Je to České středohoří a protože do setmění zbývalo pár hodin času, vyběhl jsem (doslova) na nejvyšší horu Milešovku. V chatě na vrcholu jsem byl sám, dal jsem si párek a zase jsem seběhl dolů. Jen jsem sedl do auta, začalo pršet. A pršelo a pršelo. Na noc jsem vyjstoupal nahoru k Božímu daru. Spal jsem kousek od bývalého dolu Eduard. Pršelo celou noc.

Holocaust je nelehké téma, které mě z nějakého (zatím) neznámého důvodu provází celý život. Úplnou náhodou jsem se ocitl u kamaráda muzikanta v Lovosicích a měl jsem volné odpoledne. Do severních Čech jsem dojel pozdě v noci, přespal jsem u jezera Milada a odpoledne jsem koukal do mapy kam vyrazit. Když jsem zjistil, že Terezín je jen pár kilometrů od Lovosic, byl plán jasný. Četl jsem o tomto místě tolikrát, že bylo na čase se do Terezína konečně podívat.

Květnový víkend, během kterého jsem zvládl dvě akce. Na chalupě ve Svratce se slavily narozeniny Hudečků a v Úsově u Mohlelnice jsem odhrál své první vystoupení s Horizontem. Festiválek v Úsově je nový, ale vybrali si krásné místo - kopec nad městem zvaný Křížová hora. Pořadatelé byli úžasní, kéž by se jim festival dařilo pořádat i v příštích letech. Židovské památky a staré domky dole ve městě mi udělaly velkou radost. Hřbitov mě překvapil, je hodně rozlehlý a stojí tam spoustou krásně zachovalých náhrobních kamenů.

Musel jsem narychlo do Beskyd kvůli střeše na chalupě. Tradičně jsem to spojil s výletem na kole. Nad hřebenem Javorníků jsem přemýšlel už delší dobu, tak jsem si jel část projet. Auto jsem nechal ve Staškově, vracet jsem se chtěl přes hraniční část Beskydy. Musím přiznat, že prvních 20km mi dalo pořádně zabrat. Nekonečné střídání prudkých výjezdu a sjezdů, kdy člověk pořád řadí a je těžké najít vhodné tempo. Pěkně mě dopalovaly kaluže, které vypadaly nevinně a mělce a kolo do nich zapadne skoro po osy. Po pár nečekaných “utopeních”, jsem už raději všechny kaluže poctivě objížděl. Po přejezdu do Čech přišel déšť a pořádně jsem zmokl. Začala mi být zima a třepal jsem se jak ratlík. Schoval jsem se v boudě Smradlavce, navlíkl na sebe tu jedinou tenoučkou mikinu a snažil se zahřát. Pomohly dobroty od mamky, které jsem si vezl v batohu. Z Bílé zpátky na hřeben už zase svítilo sluníčko a rozmrzl jsem. Bílý kříž byl jako po vymření, nikde ani živáčka, chaty zavřené. Na Slovenské straně přišel další velký déšť. Zalezl jsem pod stromy a čekal. V křoví pode mnou ožilo nějaké velké zvíře a utíkalo potokem pryč. Už jsem byl nastartovaný sednout na kolo a ujíždět před medvědem. Slovensko je na kolo celkem drsné, některé cyklostezky by byly peklem jet je v opačném směru. Asi bych tlačil kolo i několik kilometrů, měl jsem štěstí, že jsem trefil správný směr. A těžký terén někdy začíná hned za vesnicí. S největšími bahny jsem bojoval 2km od auta. Zuřil jsem. Ale hodnotím to jako skvělou bojovou a průzkumnou akci. Druhou část Javorníků někdy příště.

Po dlouhé době užívání jsme se domluvili na pracovní víkend na Božence. Je třeba uklízet před bouráním velké chalupy, které se blíží. Mákli jsme si pěkně, už dlouho jsem nebyl tak unavený. Zkoušel jsem spát v hamace, ale probudila mě zima. Aspoň jsem neplánovaně vyzkoušel spaní v Toyotě. Bez práce nejsou koláče a tak jsme si zasloužili spousty dobrot - Ládin nám udělal zelňačku, hamburgery a dokonce borůvkové klendlíky sypané perníkem. Vypili jsme malou bečku vynikajícího piva z pivovaru v Předklášteří. A protože mi bylo líto, že jsem se celý víkend motal jen kolem chaty, tak jsem na zpáteční cestě vyběhl Medvědí roklí nahoru nad Konfelzov. Byl večer, nikde nikdo, hodně foukalo, krajina byla nasvícená zlatou barvou. Znovu jsem si připoměl jak je Staroměstsko úžasné, ozvláště ta náhorní plošina mezi Starým městem, Brannou a Hanušovicema.

Na den do Prahy. Rychlé rozhodnutí a jelo se. Pár pokusů v minulosti selhalo kvůli nemocem (ubytování jsme museli vždy zrušit). Nejdříve jsme se šli podívat na galerii audiovizuálního umění “Lumia”, kterou objevila Markéta. Bylo to zajímavé a díky brzkému příchodu tam bylo málo lidí, což je u takovéto interaktivní expozice důležité. Pak jsme se prošli po staré části města. Na oběd jsme zašli do Ořechovky ve Střešovicích. Objevili jsme tam úplnou náhodou skvělou Indickou restauraci. Obsluhovali nás tam jak krále - např. před jídlem každému přinesli horkou žínku na umytí rukou a na klín nám dali velký bryndák. Matýsek byl štěstím bez sebe. Petřín jsme vzdali těsně před cílem (dětem se na rozhlednu nechtělo), ale i tak to bylo fajn. Prošli jsme toho docela hodně.

Konečně jsem se dostal na akci Bílý Kámen. Jednou za rok se díky spolku Lubavia otevřou brány vojenského újezdu Libavá pro veřejnost. Krajinou zaniklých obcí, starých křížků, kopců a náhorních planin ten den putují hordy cyklistů a pěšáků. Letos jich bylo přes sedm tisíc. Vyrazil jsem velmi brzy. Přes vstupní bod mě pustili už před sedmou a jen díky tomu jsem si krajinu užil relativně bez lidí. Kolem poledne už to bylo peklo a vícekrát už nepojedu. Tyhle davové záležitosti nejsou pro mně. Bohužel se újezd otevírá jen jeden den v roce a jiná možnost není. Ale i tak bylo krásné projet se Oderskými vrchy. Krajina je tam nádherně opuštěná. Zajímavé bylo i setkání s jednou paní pořadatelkou, se kterou jsme se dostali k Jeseníkům a nakonec z ní vypadlo, že její synové kdysi postavili chatku Berušku a dodnes se o ni starají.

Dlouho plánovaná výprava za naší oblíbenou muzikou. V pátek jsme spěchali přes celou republiku na sever do Tančírny v Rychlebských horách. Zvládli jsme vyrazit včas, objet kolonu před Lipůvkou, projeli jsme zavřené Hanušovice, odstáli jsme si havárku auta s vlakem před Brannou. To vše, abychom stihli veřejnou zkoušku Letní Kapely. Krásná muzika v dokonalém prostředí. Spali jsme klasicky v sedle Travná. V sobotu jsme se toulali kolem polského Mezihoří (Miedzygorze). Kostelíky, vodopády, skály, vše jsme prošmejdili. Trapně jsem si naběhl s jedním bavorákem, který se proháněl mezi lidma snad stovkou. Ale dobře to dopadlo. Do čech jsme jeli přes sedlo Adam v Orlických horách. Před rokem s Matýskem spali. Tentokrát jsme si jen uvařili kafe a jelo se dál směr Polička. Večerní minifestiválek, který pořádali kámoši neměl chybu. Jedna kapela lepší než druhá, dětem se to líbilo více než páteční Letní kapela. Dorazil Pája s dětma, taky Janča a v publiku seděl Robert Křesťan a Luboš Malina z Druhé Trávy. Většina lidí (samí muzikanti) se tam znala navzájem. Takové akce mě baví. V noci jsme přejeli pod Devět skal. Krásná noc, nebe plné hvězd. V neděli už jen krátká procházka přes Samotín a Drátník. Akce to byla vydařená, jen (pro mně) trošku náročná na logistiku.