Modrý Pavouček

Obleva, mlha, mrholí, probuzení po desáté. Plán na dvoudenní čundráckou výpravu se rozplynul. Balím si foťáky a mířím do svého oblíbeného údolí říčky Libochovky. Sice trošku prší, ale za to není nikde ani živáčka. K ranči u Bizona tentokrát přilézám po skálách na pravém břehu. Taky dobré. U ohně v krbu se suším a vyrážím dál proti proudu Haldy.

Mé první vánoce v Brně. Poprvé jsem věšel ozdoby na stromek s Maky a poprvé jsem večeřel bez našich. Takové podivné myšlenky jsem měl když jsem před štědrovečerní vyrazil běhat a z Palačáku jsem koukal na zářící Brno. Do Třince jsme se vydali hned po štědrém dni. [caption id=“attachment_578” align=“aligncenter” width=“580”] Z Mexika[/caption] Když pak jedné noci napadlo hodně sněhu, vydal jsem se ráno místo na sjezdovku na Karvinsko. Chtěl jsem vidět hřbitov na Mexiku v bílém.

Když jsem nedávno v noci procházel kolem tichých a temných siluet Františkovy myslivny a Hubertky, ani mě nenapadlo, že za pár týdnů zde budu moci strávit víkend. A stalo se. Tom Vidláků nás všechny o víkendu sezval na Hubertku, abychom s ním pobyli a oslavili jeho krok do čtvrté desítky. A aby to stálo za to, tak do chatky, ke které se musí šlapat pěkně dlouho sněhem do kopce, natahal spoustu jídla, pití a dobrot.

Víkend, počasí nedobré, nedá se na kolo ani na běžky, žádné plány, Maky maluje. Koumám kam pojedu. Do toho se ozve Mára a prej že hákovat na Rorejsech by se dalo. Jedeme v sobotu v poledne, což je pozdě a tak prý Pastviny kozy Terezy, ty že bychom stihli za světla. Nastrojení jak vánoční stromky se soukáme hlínou a trávou vzhůru. A pak už to nejde. Drny ani stromky nedrží, jištění na nic, po hodině levitování a asi šesti vylezených metrech slízám zpátky k Márovi.

Hned na začátku mého běhacího kolečka je zvláštní místo. Kromě toho, že se mi líbí je pro mně zajímavé tím, že se k němu běží po schodech a právě tady, před velkým vleklým stoupáním na Palačák, vždy poznám, jestli ten dnešní výběh bude za odměnu nebo nekonečným trápením. A tak jsme se tam s Maky včera večer cestou na pivo na chvilku zastavili a zablbli před filmovým plátnem, o kterém nikdo neví (teda až doteď nevěděl).

Nakladatelství Torst vydalo krásnou sbírku Sudkových fotografií. Celkem vyšlo šest knih a nedávno jsem sehnal šestou, poslední, věnovanou Svatovítské katedrále. Kolikrát už jsem slyšel, že Sudek je překonanej, že je jiná doba, že se fotí jinak, že … nesmysly to jsou. Digitál má dnes každej a na webu jsou miliardy fotek, ale když chci vidět krásné fotky z pralesa, stejně šahám do knihovny pro Sudka. A když chci potrápit a na kolena srazit své fotografické já, se zatajeným dechem si prolistuju Okno mého ateliéru.

Kámovci nás pozvali na výstavu. Ve Vídni jsou k vidění obrazy mexické malířky Frídy Kahlo. Po dlouhé době konečně výstava, která se mi hodně líbila. Krásné obrazy a krásné fotky. Výstavní prostory i nasvícení takové, jaké jsem ještě nikde neviděl. Kdo může ať tam jede. A když už jsme byli ve Vídni, udělali jsme si pěkný okružní trek centrem Vídně. Pěkné město, rád se tam znova podívám - třeba na Picassa a Michelangela v Albertině.

A ještě jednou Alpy. Tentokrát na nejvyšší dva vrcholy Mrtvých hor. V horském úderném družstvu tvořeném mnou, Kámou a Márou stoupáme v sobotu ráno kilometr na chatu Priel-Schuthaus a po pivečku další kilák na zasněžený Grosser Prier. Sestupujeme s výhledem na slunce zapadající za masívem Dachsteinu. Bylo krásně. Spíme na kamenném loži v polojeskyni Schutholle. Díky uzavření chat na zimu nebyl nahoře skoro nikdo a tak jsme měli celou náhorní plošinu jen pro sebe.

S Maky a našima jsme se byli podívat na Velké Rači. Bylo krásně a od dobytí vrcholu nás neodradila ani vichřice, která řádila na hřebenech. Pohled do Polska a na východ Slovenska stál za to. Na dosah se tyčila hradba hlavního hřebene Malé Fatry a za ní v dálce zářily Tatry. Cesta zpátky už tak pěkná nebyla. Byla to procházka jedním velkým lesním hřbitovem. Kam jsme pohlédli a dohlédli, všude jen pařezy, koryta od traktorů a výjimečně osamocení mohykáni, kteří vše přežili.