Modrý Pavouček

Z rozpáleného Brna jsme v pátek hned po práci prchli na chalupu do Svratky. Víkend jsme si naplánovali jako “odpočinkový”, “dospávací” a “vzdělávací”. Já trávil většinu času s dobrem, tikajícím metronomem a skleničkou whisky. Bukače a Máru ale asi zklamu. Cha. Stáhnout láhev dobré skotské za den by mi přišlo jako hřích. Každý doušek je třeba náležitě vychutnat a já si ke každému přidávám duchovní cestu do míst, ze kterých chuť pochází.

Vždy když sedíme na Kamenitém a popíjíme něco dobrého (většinou pivo), tak na Mionši a hraniční hřeben jen koukáme. Teď v sobotu večer jsme s sebou měli věci na spaní a tak jsme po dvou pivech a dlouhém poflakování sešli dolů do údolí Lomné. Večerní focení v pralese Mionší se z časových důvodů bohužel nekonalo (stejně nebyla mlha a déšť). Prošli jsme část údolí Lomné a opuštěným údolím potoka Úplaz jsme se po západu slunka doplazili nahoru na Muřinkový vrch. Magické místo. Druhý den jsme se zmohli akorát na dobytí nejvyšší hory celého hraničního hřebene - Velkého Polomu. Byla to taková pěkná procházka zapadlou a málo známou částí Beskyd.

Tak jsme se konečně dočkali. Máme svoji loď. Kámoš co jsem s ním byl loni v Norsku mi odprodal starou Pálavu, na které jsem před půl rokem brázdil vody Femundsmarky. A hned jsme se s Maky vrhli na dlouho plánovanou akci “Lednické kanály”. V neděli ráno jsme koukli do mapy, nabalili auto, a před desátou už jsme byli na vodě. Vůbec jsme netušili co nás čeká, jestli jsou namyšlené úseky sjízdné a jak rychle nás pádlování po stojaté vodě omrzí. Měli jsme připravených několik variant pro různé stupně únavy a (ne)sjízdnost kanálů. Nakonec jsme zvládli tu nejdelší variantu - projeli jsme proti proudu celý Lednický náhon a za mírného deště jsme po proudu Dyje sjeli zpátky k Podivínu do místa startu. Závěrečnou třešničkou na dortu byl sjezd jezu na Dyji. Nejsme žádní vodáci, tož jsme byli trošku vyhukaní, ale projeli jsme ho jako nic. Celkem to bylo asi dvacet kiláků a zážitek to byl obrovský. Kolem lodě nám lítali velcí ptáci, na březích stály staré stromy, které volně přecházely do vody a museli jsme je objíždět nebo podjíždět. Určitě se tam ještě vrátíme. A ještě musím pochválit Maky, i přes tu dřinu, vše pěkně zvládla, něco se naučila, příště zkusíme něco co více poteče.

V pátek jsme s Maky zběhli z práce a vyrazili směr Vysočka. Rozhodli jsme se, že si po dlouhé době zalezem na Čtyřech palicích a jediná možnost je přes týden nebo právě v pátek večer (o víkendu se ke skalám raději ani nepřibližovat). Po deváté se západem slunka jsme dolezli čtvrtou cestu na čtvrtou palici. Pak rychle dolů, s čelovkou tmavým lesem k autu a rychle do naší oblíbené hospůdky k Ritrovi. Dostali jsme pivo i smažák. V sobotu v poledne jsem vyrazil na kolo. Hrdě jsem odmítl oběd, najím se někde cestou, Vysočina je přece plná hospůdek, ve kterých je radost posedět. A tak jsem si s sebou kromě pití nevzal vůbec nic. Po třiceti kilácích, notně unaven, jsem s vidinou oběda a kofoly zaparkoval u známé hospůdky na Veselém kopci. Sáhnu do batohu a …. nemilé překvapení. Peníze nikde. Já si je nevzal. Ufff. Dost těžko jsem to rozdýchal a vyrazil dál. Projížděl jsem pak kolem tisíce hospůdek, kde lidé popíjeli a baštili dobroty. A bylo mi čím dál hůř. Naplánované trasy jsem se ale vzdát nechtěl. Těsně před cílem jsem si dal ještě vypečenou technickou vložku - Tisůvku po červené značce (koupím pivo každému, kdo projede bez stoupnutí na zem červenou značku od Dářka přes Tisůvku do Cikháje, mě se to jakousi náhodou povedlo). Do Svratky jsem dojel vyřízený jako nikdy dříve. Zlaté krosny v Tatrách.

Ze zimních Tater do sluncem zalitého Krasu. S Maky jsme prolezli méně známou část Babího lomu, přes kterou nevede turistická značka a sešli jsme do Šebrova. Pobyli jsme ve Svaté Kateřině, kterou jsem snad stokrát míjel autem a netušil jak pěkné místo se schovává kousek od cesty. Kostelík nad vesničkou stojí na krásném místě a jsem rád, že jsme se k němu konečně vydali.

Stýskalo se mi po pořádných horách. Na lyže už se nikomu nechtělo, na lezení je ještě brzo … v poslední době mě horské akce nějak míjejí. A tak jsem sbalil bágl a jel pomoct Viktorovi s vynášením na chatu pod Rysy. Tatry jsou teď liduprázdné, chodníky zatím zavřené a počasí, které tam minulý týden panovalo, zřejmě odradilo i těch pár odvážlivců, kteří si chtěli hory užít ještě před sezónou. Mlha, déšť, sníh, vítr, ticho a samota.

V pátek večer u piva v Tanganice (naše hospoda) jsme s Maky usoudili, že je ten správný čas na křest auta (já už jsem v něm jednu noc přečkal, ale to bylo bez Maky). Počkali jsme dvě hodiny než ze mě vyprchá pivo, nakoupili dobroty a vyrazili směr Tišnov. Potmě jsme zaparkovali na náhorních loukách někde za vesničkou Kaly. Auto obstálo na výbornou, na příští dovču už jedeme bez stanu. Druhý den jsme se poflakovali po loukách kolem zapadlé vesničky Maňová. A pak už pršelo a pršelo …

V sobotu jsme s Maky vyrazili na Třebíčsko - první letošní výlet do Márova kraje křížků, zapadlých vísek a parádních kolostezek. Snažil jsem se naplánovat vyjížďku tak, aby spojovala nejhezčí úseky a místa z předchozích výprav. Nejhorším úsekem byl paradoxně prudký výjezd kolem kaple z Pyšelu na prvních pěti stech metrech naší trasy. Kdyby Třebíčsko někoho lákalo, tak určitě doporučuji vydat se ve stopách našich kol.

Místo prvomájových mávátek jsme sbalili kola a místo do průvodu vyrazili do Beskyd. Naše první letošní Ostrý vyšlo úplně pohádkově. Modré nebe, teplo, místy ještě sníh a v noci hvězdy. Na jednu noc dorazil i Péťa a spol. a tak po dlouhých letech na Ostrém zase zazněl bluegrass. Dvakrát jsem vyrazil na západ slunka na vrchol Ostrého a do Čerňaviny. Zima je pryč a po Beskydských hřebenech už se dá drandit na kole (sem tam sněhový flek), čehož jsem si pěkně užíval (PS: Kdo vyjede po modré značce z Košařisek na Ostrý bez odšlápnutí, má u mě pivo).

No nádhera. Díky Tomovi jsme v rámci Jazz Festu zavítali na koncert mého oblíbence Avishai Cohena. Krásná a neuvěřitelně dobře zahraná muzika. Jediné negativum bych viděl v tom, že jsem se po celý koncert nemohl zbavit pocitu, že nejen že bych si s nimi nebrnknul ani tón, ale ve spoustě míst bych vůbec nebyl schopen trefovat začátky taktů. Inu, páni muzikanti.