Modrý Pavouček

V pátek večer u piva v Tanganice (naše hospoda) jsme s Maky usoudili, že je ten správný čas na křest auta (já už jsem v něm jednu noc přečkal, ale to bylo bez Maky). Počkali jsme dvě hodiny než ze mě vyprchá pivo, nakoupili dobroty a vyrazili směr Tišnov. Potmě jsme zaparkovali na náhorních loukách někde za vesničkou Kaly. Auto obstálo na výbornou, na příští dovču už jedeme bez stanu. Druhý den jsme se poflakovali po loukách kolem zapadlé vesničky Maňová. A pak už pršelo a pršelo …

V sobotu jsme s Maky vyrazili na Třebíčsko - první letošní výlet do Márova kraje křížků, zapadlých vísek a parádních kolostezek. Snažil jsem se naplánovat vyjížďku tak, aby spojovala nejhezčí úseky a místa z předchozích výprav. Nejhorším úsekem byl paradoxně prudký výjezd kolem kaple z Pyšelu na prvních pěti stech metrech naší trasy. Kdyby Třebíčsko někoho lákalo, tak určitě doporučuji vydat se ve stopách našich kol.

Místo prvomájových mávátek jsme sbalili kola a místo do průvodu vyrazili do Beskyd. Naše první letošní Ostrý vyšlo úplně pohádkově. Modré nebe, teplo, místy ještě sníh a v noci hvězdy. Na jednu noc dorazil i Péťa a spol. a tak po dlouhých letech na Ostrém zase zazněl bluegrass. Dvakrát jsem vyrazil na západ slunka na vrchol Ostrého a do Čerňaviny. Zima je pryč a po Beskydských hřebenech už se dá drandit na kole (sem tam sněhový flek), čehož jsem si pěkně užíval (PS: Kdo vyjede po modré značce z Košařisek na Ostrý bez odšlápnutí, má u mě pivo).

No nádhera. Díky Tomovi jsme v rámci Jazz Festu zavítali na koncert mého oblíbence Avishai Cohena. Krásná a neuvěřitelně dobře zahraná muzika. Jediné negativum bych viděl v tom, že jsem se po celý koncert nemohl zbavit pocitu, že nejen že bych si s nimi nebrnknul ani tón, ale ve spoustě míst bych vůbec nebyl schopen trefovat začátky taktů. Inu, páni muzikanti.

Nedávno jsem četl rozhovor s jedním starším pánem a ten říkal, že jedna z nejúžasnějších věcí v jeho životě byl boj s lenivostí, falešnými předsudky, pohodlností, sebelítostí a strachem z nových názorů a podnětů. Závěrem celého článku byl názor, že nikdy není pozdě začít něco dělat, byť by člověk začínal od nuly. Život tak může dostat úplně nový a třeba i nečekaný rozměr. [caption id=“attachment_4300” align=“aligncenter” width=“500”] Tentokrát dvě banja, mandolina, tři kytary, dobro a kontrabas[/caption]

První letošní výprava do Svratky. Původně to vypadalo na deštivý a studený víkend, který prosedíme v teple chalupy s hlavou v knihách, ale vše bylo jinak. V sobotu dojela Káma, déšť nikde, vyšlo slunko a tak jsme se toulali po lesích a loukách Žďárských vrchů. Lezení jsme neměli, tak jsem udělal inspekční jízdu po všech skalkách na kole - trasu jsem nazval Vysočinské skalky. Palice i Drátník byly obsypány hordami chytrolínů z horoškol a tak jsem byl rád, že nemusím lézt a můžu na kole během chvilky zmizet v liduprázdných lesích.

Na židovský hřbitov v Polském Těšíně jsem se chystal už dlouho. V neděli byla zima, chumelilo a kdo nemusel, nevytáhl paty z domu. Lepší počasí pro tuto zahraniční hřbitovní výpravu jsme si ani nemohli přát. Škoda, že je celý hřbitov tak zničený a neudržovaný, bylo by to pěkné místo.

Na Velkou noc jsme jeli tradičně za našima do Třince. Na Ostrém jsme tentokrát nebyli, ale jarní oblídku našich Beskydskéch kopečků jsme si neodpustili. V sobotu jsme šli na Kozubovou a Kamenitý. V neděli jsme projeli Polskou část Slezských Beskyd a v neděli, cestou do Brna, jsme se courali po samotném srdci Beskyd - Bílém kříži.

Po minulém slunečném letním víkendu už bych nevěřil, že se může zima ještě vrátit. Proto jsem do poslední chvíle nechtěl věřit, že na kopcích mrzne a napadlo pár cenťáků čerstvého prašanu. V neděli ráno v autobuse z Hvězdy na Ovčárnu jsem uvěřil. Zázrak. Hodinku jsme lyžovali na sjezdovkách, ale nebylo to ono - rozmlsanost z delších svahů nebo lákadlo sjezdů ve volném terénu? Nejspíš obojí. A tak po chvilce stepování před pokladnou fikaně prodáváme naše celodenní permanentky. Hurá. První sjezd na louku do Sviního žlebu byl parádní. Ideální podmínky, tvrdý firn a na něm patnáct cenťáků prašanu. Pod Vysokou Holí jsme vykopali chatičku a jeli druhý sjezd po hřebeni na Zámčisko. Přes chatu Bobina míříme na Praděd. Gulášovka, zelené pivo a dlouhá debata nad dalším postupem. V týmu se objevuje zrádný návrh sjet dolů na Ovčárnu a jít na necelou hodinku do zavíračky vleků hoblovat sjezdovky. Uff. Jemnými diplomatickými tahy se mi ale daří natáčet Máru správným směrem do údolí Sokolího potoka (prostě jsem mu řekl, že tam pojedu s ním nebo bez něj, a že na mě bude muset rád počkat). Sjezd za to rozhodně stál, super sníh hned od vysílače a užil si to i Mára. I autobus Z Ovčárny jsme pak krásně stihli.

Jednou za čas, když se dostaví jakési temné rozpoložení me duše, zašátrám ve svém filmovníku, což je seznam filmů, které bych chtěl jednou vidět, jeden film vyberu a podívám se na něj. Včera jsem z filmovníku vyškrtl Československo-kambodžský film Devět kruhů pekla. Název, symbolicky odkazující na devět okruhů pekla z Danteho Božské komedie, předesílá obsah filmu. O moderních dějinách Kambodže jsem toho věděl docela dost, ale tenhle film dal všemu další, děsivější a hlubší rozměr. Natáčelo se na skutečných místech s Kambodžskými herci a celý film je napůl příběhem a napůl drsným dokumentem o událostech v letech 1975-1979, kdy vládu v zemi přebral diktátorský generál Pol Pot a Rudí Khmerové. Má hlava to vůbec nebere a přál bych si, aby nás, a nejen nás, nikdy nic podobného nepotkalo. Zase jednou jsem si uvědomil jak křehké jsou některé hranice a jak dobře se máme.