Modrý Pavouček

Na židovský hřbitov v Polském Těšíně jsem se chystal už dlouho. V neděli byla zima, chumelilo a kdo nemusel, nevytáhl paty z domu. Lepší počasí pro tuto zahraniční hřbitovní výpravu jsme si ani nemohli přát. Škoda, že je celý hřbitov tak zničený a neudržovaný, bylo by to pěkné místo.

Na Velkou noc jsme jeli tradičně za našima do Třince. Na Ostrém jsme tentokrát nebyli, ale jarní oblídku našich Beskydskéch kopečků jsme si neodpustili. V sobotu jsme šli na Kozubovou a Kamenitý. V neděli jsme projeli Polskou část Slezských Beskyd a v neděli, cestou do Brna, jsme se courali po samotném srdci Beskyd - Bílém kříži.

Po minulém slunečném letním víkendu už bych nevěřil, že se může zima ještě vrátit. Proto jsem do poslední chvíle nechtěl věřit, že na kopcích mrzne a napadlo pár cenťáků čerstvého prašanu. V neděli ráno v autobuse z Hvězdy na Ovčárnu jsem uvěřil. Zázrak. Hodinku jsme lyžovali na sjezdovkách, ale nebylo to ono - rozmlsanost z delších svahů nebo lákadlo sjezdů ve volném terénu? Nejspíš obojí. A tak po chvilce stepování před pokladnou fikaně prodáváme naše celodenní permanentky. Hurá. První sjezd na louku do Sviního žlebu byl parádní. Ideální podmínky, tvrdý firn a na něm patnáct cenťáků prašanu. Pod Vysokou Holí jsme vykopali chatičku a jeli druhý sjezd po hřebeni na Zámčisko. Přes chatu Bobina míříme na Praděd. Gulášovka, zelené pivo a dlouhá debata nad dalším postupem. V týmu se objevuje zrádný návrh sjet dolů na Ovčárnu a jít na necelou hodinku do zavíračky vleků hoblovat sjezdovky. Uff. Jemnými diplomatickými tahy se mi ale daří natáčet Máru správným směrem do údolí Sokolího potoka (prostě jsem mu řekl, že tam pojedu s ním nebo bez něj, a že na mě bude muset rád počkat). Sjezd za to rozhodně stál, super sníh hned od vysílače a užil si to i Mára. I autobus Z Ovčárny jsme pak krásně stihli.

Jednou za čas, když se dostaví jakési temné rozpoložení me duše, zašátrám ve svém filmovníku, což je seznam filmů, které bych chtěl jednou vidět, jeden film vyberu a podívám se na něj. Včera jsem z filmovníku vyškrtl Československo-kambodžský film Devět kruhů pekla. Název, symbolicky odkazující na devět okruhů pekla z Danteho Božské komedie, předesílá obsah filmu. O moderních dějinách Kambodže jsem toho věděl docela dost, ale tenhle film dal všemu další, děsivější a hlubší rozměr. Natáčelo se na skutečných místech s Kambodžskými herci a celý film je napůl příběhem a napůl drsným dokumentem o událostech v letech 1975-1979, kdy vládu v zemi přebral diktátorský generál Pol Pot a Rudí Khmerové. Má hlava to vůbec nebere a přál bych si, aby nás, a nejen nás, nikdy nic podobného nepotkalo. Zase jednou jsem si uvědomil jak křehké jsou některé hranice a jak dobře se máme.

Včera náš pozemnský muzikantský svět opustila bluegrassová legenda a jednoznačně největší osobnost pětistrunného banja Earl Scruggs. Jen těžko se dá popsat jeho obrovský vliv na všechny banjisty po celém světě. Určitě by se dalo říci, že seriózní zájem o hraní na pětistrunné banjo začíná u starých Scruggsových skladeb a jejich zvládnutí společně s tříprstou technikou se považuje za naprostou samozřejmost. Spousta lidí zná jeho skladbu Foggy Mountain Breakdown (Banjo z mlžných hor), aniž jmenovitě zná jejího autora. Je zvláštní, že člověk, který kdysi celé to kouzelné banjové pidlikání vymyslel a které mě provází téměř každý den, byl také smrtelník. Teď už určitě někde daleko jamuje s Billem Monroem a je jim tam dobře.

Sníh nám krásně firnovatí a období jarních lyžovaček v krátkém rukávu je tady. Pro většinu lidí už zima skončila a tak jsme strategicky vyrazili na sjezdovku, kde jsme očekávali prázdné vleky i svahy. A povedlo se. Celou sobotu jsme projezdili na téměř prázdných sjezdovkách v Dolní Moravě. Do toho teplo a sluníčko, no nádhera. Dobrou náladu vystupňovalo ubytování. Za necelé tři stovky jsme bydleli v krásné nové chatě v apartmánu s téměř luxusní výbavou a spoustou místa (tímto všem doporučujeme ubytování v chatě Terezka přímo pod sjezdovkou). Lyžování nás trošku zmohlo a druhý den už na něj neměl nikdo náladu. Maky vyrazila na procházku a já jsem šel s Kámou na přechod bunkráckého hřebene. Zavzpomínal jsem na staré časy, kdy jsme se s Alexem toulali kolem Podbělky a Sušiny. Na Kraličák jsem došel sám a dolů jsem jel kotlem pod pramenem Moravy. Sníh už byl místy rozměklý ale pěkné to bylo.

Přivítat jaro jsme se vydali na Vysočinu. Od vesničky Zubří jsme vyrazili do míst Markétina dětství. Přes tábor kam kdysi jezdila jsme po náhorních loukách došli na Vávrovu skálu, kde se prý učila slaňovat. Pěkně jsme zalezli, navoněli se kouřem od ohně a vydali se dál. Ve Studnici jsme na chvíli zapadli do místní hospody ze starých časů. Zpátky jsme šli cestou necestou přes Pohledeckou skálu a sněhové závěje v lese.

Po dlouhé době konečně společná vycházka s Markét. Sice jen na chvilku, tedy nic ve velkém stylu, jak má Maky beze mě ve zvyku, ale bylo to fajn. Přes rameno foťák, boty obalené bahnem a před sebou nejistý směr hustníkem. No, prostě jsme si vytipovali další oblast, kde bychom jednou rádi bydleli - Lažánky na kopci nad Veverskou Bítýškou.

Letošní Rallye Jeseníky jsem absolvoval jako Špekova pomocná organizátorská síla. Ještě, že už nemusím závodit, vůbec by se mi nechtělo. Celý víkend bylo jarní počasí se vším co k tomu patří - ráno mráz a betonový firn, odpoledne těžká mokrá kaše, na sluníčku opalovačka v krátkém rukávu. Až na páteční sjezd z Medvědí hory jsem si parádně zalyžoval. Došlo i na ne moc často ježděné svahy - třeba od chatičky na Holi dolů do Medvědího dolu nebo od horní nádrže průseky přímo kolmo dolů k Schnellerovu kříži.

Zavzpomínat na staré časy. Tak bych nazval svoji nedělní Beskydskou výpravu. S běžkami v ruce jsem se vydal z Mostů u Jablunkova po značce na Skalku. Obavy z nedostatku sněhu, z bláta a rozmoklé břečky, se s rostoucí nadmořskou výškou velmi rychle rozplynuly. Nahoře bylo bílo, všude nejméně metr sněhu a na zmrzlý firn padal čerstvý prašánek. Nádhera. Nedaleko chaty jsem přezul do běžek a vydal se vstříc hřebenovce, které pracovně říkám “hraniční hřeben”. Jde o cestu po hranicích se Slovenskem krásně divokou a opuštěnou částí Beskyd mezi Kamennou chatou pod Velkým Polomem a Bílým Křížem. Dříve, když jsem ještě bydlel v Třinci, jsem se jednou za čas vydal na celodenní výpravu a prošel celý hřeben až na Slavíč a přes Ostrý domů. I dnes ještě cítím ten vítězný pocit, se kterým jsem večer přicházel k baráku. Teď jsem to šlapal na běžkách a pocity byly podobné. Silný vítr, zima, sluníčko se střídalo se sněhovými bouřemi a běžkařská stopa spíš nebyla než byla a tak jsem jel dlouhé úseky jen tak lesem. Někdy byly značky pod sněhem a cestu jsem často volil jen podle matných vzpomínek. Velké dobrodružství to bylo. Za celý den jsem potkal jen tři běžkaře a na chatě Slavíč bylo úplně prázdno. Sněhu strašně moc, konečně pořádná zima.