Modrý Pavouček

Už se vám stalo, že jste šlapali na kole do nekonečného mírného kopce a zoufale sledovali tachometr, na kterém neúprosně svítilo číslo mnohem nižší, než průměr, který jste si pro vyjížďku stanovili? Určitě se pak vynořila otázka “Jak rychle budu muset jet zbytek trasy, abych průměr dohnal(a)? Nedávno s tím v práci přišel šéf a jednoduchých intuitivních řešení se během chvilky objevilo hned několik. Mě se zdálo , že řešení bude jednoduchý lineární a vyřeší se to jen sčítáním a odčítáním. No a pak jsem si to napsal na papír.

Na zapadlé horské chalupě pod Paprskem jsem se po deseti letech potkal s muzikantskou bandou z Karviné. Jsem rád, že se oprašují stará přátelství - a zrovna na mém oblíbeném Staroměstsku. Kromě hraní, popíjení a poflakování se kolem krbu jsem se pěkně projel na kole. V pátek, to jsem byl ještě na Vysočce, s Márou do Toulovcových maštalí, v sobotu ve stopách Aloise Nebela a v neděli po loukách nad Starým městem.

V sobotním deštivém ránu jsem zaparkoval ve Sloupu. Z auta jsem místo lezeckého báglu vytáhl kolo a vyrazil na sever s cílem podívat se až na Bouzov. Trasu jsem si doma poctivě naplánoval tak, abych jel jen terénem a asfaltky i vesnice co nejvíce objížděl. Projel jsem celým Konickem a na Bouzově jsem toho měl celkem dost. Nejelo se mi vůbec dobře, asi ještě nějaké doznívání chřipky, která nás teď doma trápí. Zbývalo přes šedesát kiláků zpátky do Sloupu a přiznám se, že se začínaly vynořovat myšlenky na “srabskou” variantu po asfaltkách. No a pak se zatáhlo a začalo pršet. Chvíli jsem čekal schovaný pod stromem, ale déšť sílil a nebe temnělo, tož jsem se zabalil do goráčovky a vyrazil. Další dvě hodiny jsem se koupal střídavě ve vodě a v bahně. Kiláky vůbec neubíhaly a marně jsem vyhlížel nějaké rovinky. Pak přestalo pršet a těsně před setměním vyšlo na chvilku slunko. Posledních pětadvacet kiláků jsem jel potmě po asfaltkách - dorůstající měsíc krásně svítil, ve vzduchu voněl kouř, vyšly hvězdy a v údolích se zvedla mlha. Kiláky začaly ubíhat kosmickou rychlostí a únava trošku přešla. Dával jsem pozor na srnky a v půl deváté jsem dosvištěl zpátky do Sloupu. Skoro mi bylo líto, že nemůžu jet ještě dál. Dobré to bylo.

Výprava do Tater začala nadějně. Sedli jsme s Tomem v pátek v sedm do auta a před půl nocí jsme si dali jedno řezané ve Furkotce na Štrbském. Jako za starých časů jsme pak za svitu měsíce a hvězd vyrazili do hor. V půl druhé už sedíme ve spacácích na verandě chaty u Popradského plesa, baštíme slané tyčinky, popíjíme vynesené dobroty (pivo, slivka) a kocháme se černými horami všude kolem. Kolikrát už jsme tam takhle ponocovali?

Poslední dny naší dlouhé dovolené jsme byli ve Svratce. V sobotu bylo venku škardedě a tak jsem vyrazil do lesů. Venku nikdo nebyl a za celý den jsem potkal jednoho jediného cyklistu. Tak se mi to líbí.

Po návratu ze Šumavy do Brna jsme trošku přebalili a vyrazili na úplně opačný konec republiky. Na čtyři dny jsme zakotvili na chatě v Beskydech. Program byl velmi jednoduchý - Maky dnem i nocí četla a já se zabýval dobrem (myšlen nástroj). Nechyběla tradiční výprava na pivo na Kamenitý ani pochmurno-deštivá vycházka do pralesa. Pak jsme přejeli do Súľovských skal. Byli jsme tam přes týden a na skalách jsme nepotkali nikoho (zázrak). Krásné lezení, i když trošku namáhavé - měl bych se po těch skalách začít hýbat trošku více a častěji.

Venku udělalo se jako tehdy, když se vrátil z Kvildy v průvodě Katině. Nebe jako by se bylo otevřelo: neskonalé proudy vod lily se k zemi, bez ustání se blýskalo, že pláň i les plály modravým, zažloutlým světlem — třeskot a rachot hromu, příval deště narážející o kameny náspu, hukot vichru — taková hrůza, že hajnému vyhasl oheň v dýmce, že plaše zalétalo oko jeho k svatým obrazům, před nimiž žena jeho, dcera i malé děti na modlitbách klečely. (Ze světa lesních samot - K. Klostermann)

Konečně nám začala dovolená. Z různých důvodů jsme na poslední chvíli odložili zájezd do Francouzského středohoří a nahradili ho toulkama po vlastech Českých. Na prvních pár dnů jsme vyrazili do Jeseníků a na Staroměstsko. Poprvé jsem došel z Červenohorského sedla dál než na hranu Sněžné kotliny, na které v zimě začínají krásné sjezdy dolů do Filipovic. Svezli jsme se vláčkem z Ramzové do Jeseníku a všude jsem cítil tu krásně temnou a syrovou náladu filmu Alois Nebel, jehož děj se z velké části odehrává právě tady. Nádraží v Horní Lipové má nad oficiální cedulí stejně velkou černobílou - “Bílý potok”. Na Staroměstsko bych mohl jezdit každý druhý víkend. Tentokrát jsme se podívali na louky kolem Kronfelzova a projeli krásnou cestu po náhorních loukách ze Starého Města přes zapadlé vesničky Šléglov, Vikantice a Habartice do Hanušovic.

Něco lehčího na lezení, v pěkné přírodě, ne moc daleko od Brna a navíc co nejschovanější před nájezdy lezců-nelezců, kteří o víkendech okupují Vysočinské skalky. David nás nasměroval na Malý Rabštejn a zprvu to opravdu vypadalo, že by mohlo být splněno vše co jsme si namysleli. V sobotu ráno jsme ťapkali hlubokým údolím s železničkou pod skály. Lidí se tam motalo hodně, Vysočinskému mumraji (psi pod skálou, rodinky s dětmi, křik, hluk, zmatky na skále) jsme se neubránili, ale něco jsme vylezli. Pěkná byla šestka (nevím jak se jmenuje) přes kruh nahoře v plotýnkách.

V odlehlém údolí Malých Karpat, v chatce schované tak, že by ji nezasvěcený člověk jen těžko hledal, se konala, v pořadí již druhá, víkendová dílna (workshop) Henricha Nováka. Tématicky byla zaměřená na herní styl legendárního amerického dobristy Mika Auldridge. Když mi Henrich potvrdil přihlášku, byl jsem nadšený. Setkám se s muzikanty, které znám jen z nahrávek, vyjasním si spoustu nejasností co pořád marně řeším, na chvilku se budu pohybovat ve stínu muzikanta, který hrává v Americe, zná se s Robem Ickesem, jamoval se Samem Bushem, vystupoval na známých Amerických pódiích a u nás v Česko-Slovensku hrál s kde kým.