Modrý Pavouček

Místo tradičního podzimního nekonečného vyzvídání “kdo, kam, s kým, na kolik dní, za kolik, s lyžema nebo bez …” jsme se rozhodli letošního Silvestra vůbec neřešit a čekat do poslední chvíle na “zajímavé nabídky”. A protože se nám nakonec žádná nezalíbila, sbalili jsme pár dobrot a vyběhli na víkend na Ostrý. Na poslední chvíli se přidala ještě žebětínská Dáša. Zatopili jsme v kamnech a v podvečer se vydali čerstvě napadlým prašánkem na něco dobrého na Kamenitý.

Vánoce v Třinci. Kde jsou ty časy, kdy jsem vánoční svátky prolyžoval. Z vrcholu Ostrého se dalo pralesem jezdit až dolů do Tyry k “Hokejistům”. Abychom jen nebaštili cukroví, nepili whisky a neseděli u televize, vydali jsme se do liduprázdného Těšína. Komu by se taky chtělo trajdat v tak pošmourném počasí uličkami mezi starými oprýskanými domy.

Minulý rok se místo tradičního lokálkovského lezení v Divokáči oslavovalo Tomovo jubileum na Františkově myslivně. Letos se nic neslavilo, trošku mrzlo a sněžilo, takže motyky do rukou a hurá strání vzhůru. V sobotu jsme s Tomem vyběhli levou částí jižní stěny (stráně). V neděli jsme přibrali Honzu a dohrabali se do “severu”. Bylo z toho pět pěkných lezeckých délek - netušil jsem, že se v severu dají najít i tak dlouhé cesty.

Po nějaké době se k nám zase přijel ukázat někdo z kraje za velkou louží, tedy z míst, ke kterým všichni bluegrassem postižení pidlikáři vzhlížejí jako k hudebnímu ráji. Tentokrát pozval Rosťa Čapek, známý to výrobce hudebních nástrojů, hned tři kapely - Deadly Gentlemen, Della Mae a Cahalen Morrison & Eli West. Nešlo o žádné staré bardy, ale o mladou krev, která snad možná posunuje žánr někam dál. Večerní program začal už cestou na místo konání, kterou nám spestřila celá řada (ne)veselých zážitků - tím “nej” byla jízda po kolejích mimo cestu s následným couváním po vedlejší koleji přes zastávku plnou lidí zpátky na cestu.

Počasí se konečně umoudřilo a oba víkendové slunečné dny jsem se toulal po Krase. V sobotu jsme s Maky, Kámou a Vagošem procházeli turistické značky kolem Adamova a hledali (tedá já jsem hledal) nové směry pro kolovýpravy. V neděli jsme si s Márou užívali vyhřátou a opuštěnou Krkavčí skálu - v horní nasvícené části téměř letní lezení dva týdny před vánocemi.

Na hradě Špilberku se koná pěkná výstava k filmu “Kuky se vrací”. K vidění jsou spousty Lachmanových obrázků, skic, loutek a různých předmětů používaných při natáčení - jsou tam i ty auta. Taky se tam promítá zajímavý “film o filmu”. A třeba tam potkáte i někoho vzácného - tak jako my malíře Pavla Čecha.

A když bylo před kostelem, hádala sa duša s tělem (T. Kočko) Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd.

Přiznávám, že na koncert Tomáše Kočka a jeho orchestru se mi moc nechtělo, ale bylo na čase jít se na oplátku podívat na tip, se kterým přišla Maky. Po všech těch bluegrassových hrůzách, které se mnou absolvovala (a další už jsou v plánu) jsem nakonec šel docela rád. A dobře jsem udělal. Parádně zahrané i zazpívané. Sáákryš, to zase jednou mé malé muzikantské já dostalo lekci. Kočko je z Frýdku-Místku a v jeho písních se často objevují místa, poblíž kterých jsem vyrůstal.

Dnes v práci jsem byl opravdu rád, že jsem vůbec dorazil. Kam ten svět spěje: U Rohlenky je na dálnici zpomalení. Včera večer se tam už od Slavkovského nájezdu dělaly kolony a sjížděli jsme na starou cestu. Nebyli jsme samozřejmě sami. Před náma sjížděl jeden z těch “vídeňských Poláků”. O Polácích na cestách mezi Vídní a Těšínem si myslím své, ale ten včerejší tomu dal korunu. Motal se divně už před křižovatkou, asi studoval mapu.

Když už to tento víkend nevyšlo na hory, tak alespoň nějakou “horskou” akci v krase by to chtělo. A stalo se. Starou klasiku Jeskyní na Beraní roh (tento rok bez hákování samotného rohu) jsme si dali s Kámou za podpory Arnyho. Zarostlá byla i cesta “3535”, která se nám také líbila velice převelice (vybojoval jsem to až ke slaňáku, i když jsem tomu moc nadějí nedával).