Modrý Pavouček

Honba za prašanem si vyžádala jeden den dovolené. O víkendu už by mohlo být pozdě. Ve čtvrtek kolem deváté ráno jsme zaparkovali v Karlově a za necelou hodinku už jsme ťapkali z Ovčárny na Praděd. Nadějné prosvítání modrého nebe a sluníčka plynule přecházelo v depresivní bílou clonu, ve které se vše slívalo do jednoho odstínu bílé. Bylo skoro jedno jestli jsou oči otevřené nebo zavřené. Se zavřenýma se z toho aspoň nemotala hlava. Zamlžené pocity z lyžování kolem nejvyššího vrcholu jsme si spravili vynikající česnečkou a borůvkovými buchtami v budově vysílače. Zvláštní kapitolu výletu tvořila orientace v terénu. Trefit Sviní důl od Petrových kamenů se nám podařilo až napotřetí. Samozřejmě nechyběly hlášky “Tady už se nedá sjet blbě” nebo “Teď už je směr úplně jasný, stačí jet pořád dolů”. Úplně nejvtipnější okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme po prvním zabloudění zapnuli GPSku, vrátili se do správného směru a po příchodu do místa, ze kterého jsme měli sjet kolmo na vrstevnice dolů do Sviního dolu, jsme GPSku hrdinsky vypnuli. Pronesl jsem něco jako “Teď už je to jen dolů, tady není co řešit”. Na přemýšlení o tom proč jsme odbočili o více než devadesát stupňů a sjeli do úplně jiného údolí, jsme pak měli dostatek času v Dole Velkého děda. Z dřívějška moc dobře vím, jak divně se za takovýchto podmínek dokáže hlava chovat, a stejně se nechám zase napálit. Všechny sjezdy naštěstí stály za to - prašan, nepoježděný sníh, radost z každého obloučku. Když jsme hodinu před západem slunce vyšlapali nad Sviní důl, mraky se protrhaly a vyšlo sluníčko. Taková nádhera. Jako když slepý procitne. Sjezd do Medvědího dolu a výstup na Vysokou holi byl úžasný. Barvy se měnily každých pár minut. Závěrečný sjezd Velkým kotlem potmě byl opatrný, ale taky parádní. Prostě nám to zase jednou vyšlo.

V sobotu jsem dostal pár balíků mého oblíbeného vietnamského zeleného čaje. Tentokrát poprvé od nového dodavatele (levnějšího). Už jsem si zvykl na různé nesmysly, které bývají uvedeny v českých překladech cizích návodů. Netuším, jakou cestou se tyto čaje do Čech dostávají a kdo překlady vytváří, ale tentokrát si pan překladatel s českými štítky opravdu moc práce nedal. Nechcu se “srovnávat s radioaktivním uhlíkem”, ale myslím, že i gůglí překladač by to zvládl mnohem lépe (a téměř bez práce). A to nemluvím o tom, že i originální anglický návod, vzhledem k tomu že se jedná o zelený čaj, není zformulován úplně nejšťastněji. K českému uživateli se tedy dostává text, který by zasloužil nějakou cenu. No ale čaj je to moc dobrý, to zase jo.

Modré nebe, sluníčko a vítr přinášející jarní náladu. Ideální podmínky na běžeckou výpravu do hlubokých hvozdů daleké Bobravy, ve kterých se na své velké běžecké akce nenápadně připravuje známý Střelický běžec Ládin. Místy po ledu, místy bahnem, ale proběhl jsem nejhezčí část údolí. Čaj a dobroty u Ládě vše pěkně zakončily. Trasa na cykloserveru (14km, 353m)

V Pardubicích, v Domě u Jonáše, probíhá výstava obrazů Pavla Čecha. Dlouhé spekulace nad ilustracemi a grafickými technikami, které ve svých knihách používá byly o víkendu završeny pohledem na opravdové originály. Z výstavy jsme byli nadšení. Všechna Čechova díla jsou nádherná, mnohem hezčí než reprodukce v knížkách. Třeba se nám jednou poštěstí si jeden takový malý obrázek koupit.

Kolumbové vesmíru jsou dvě knihy známého publicisty Karla Pacnera, ve kterých je shromážděno neskutečné množství informací o historii raketové techniky a letech do vesmíru. V prvním díle jsou popsány úplné začátky a souboj tehdejších velmocí o vysazení člověka na Měsíci. Druhý díl se zabývá orbitálními stanicemi a současným děním na poli kosmonautiky. Obě knihy jsem přečetl téměř jedním dechem (dlouhým dechem - obě knihy jsou celkem obsáhlé). Je vidět, že se autor kosmonautice věnuje celý život na plný úvazek. Vše dokládá množstvím příběhů a údajů z různých zdrojů (v minulém století většinou tajných). Je neuvěřitelné, co všechno se dělo na pozadí většiny slavných i neslavných vesmírných událostí (zvláště v bývalém Sovětském svazu) a přes jaké překážky se lidé dokázali přenést.

Na vánoce jsem od Maky dostal knihu. Celá je kreslená tužkou a není v ní ani písmenko textu. Je plná záhadných předmětů, postav, tajemných znamení, nezvyklých staveb a bizarních dopravních prostředků, které člověka nechají během chvilky vplout do světa fantazie. Příběh knihy není vůbec jednoznačný a jeho výklad je přenechán čtenáři - ani teď nevím, jestli je to příběh smutný nebo veselý. Na štědrý den, než jsme šli spát, jsme do knihy nahlédli a nedalo se jinak než ji celou důkladně projít. Pěkné to bylo.

Na kopcích konečně napadlo trošku sněhu, což bylo jasným signálem pro všechny Jesenické lyžaře. Přibývá jich každým rokem a vypadá to, že tento rok nebude žádnou výjimkou. Z Brna vyrazilo v neděli šest (možná i více) aut a lyžovalo se snad ve všech “nej” lokalitách. Naše závodní družstvo se vydalo z Červenohorského sedla na Červenou horu. Lyžovalo se ve Sněžné kotlině, ale na dlouhé sjezdy až dolů k potokům to ještě není. Až na podivné čachry s mojí peněženkou, které mi tu sněhovou náladu trošku pokazily, to bylo dobré. Teď hlavně ať sněží a sněží a sněží …

Vánoce bez sněhu jsme strávili napůl v Brně a napůl v Třinci. Byli jsme se podívat na Hrčavě - malé zapadlé vesničce na Česko-Slovensko-Polských hranicích a taky na Kamenitém. Lyžovat ani běžkovat se moc nedalo, na kolo taky nic moc, tož jsem si dal aspoň jeden noční výběh na Kozinec. Tolik volna a takové podmínky na kopcích, hergot kuš.

Víkend před štědrým dnem se konala tradiční lezecká akce Lokálky. Do Lokálky už sice moc nepatřím, ale do Divokáče jezdím a budu jezdit každý rok. Je fajn vidět pohromadě staré i nové tváře, které se na jednom místě jen tak nesejdou. V sobotu jsme s Davidem lezli v jižní stěně (stráni) a za pár hodin jsme byli dole na nástupu - ne, nespadli jsme - vylezli jsme poctivě až nahoru a sešli dolů lesem. Tento rok to šlo pěkně rychle. Drny držely, sněhu bylo málo a já lezl poprvé bez poutek na cepínech. Nádhera. Měl jsem ty poutka vyhodit už dříve. Hodně se oteplilo a v neděli už lézt nešel nikdo. My jsme vyrazili na lyže. Na velké sjezdovce v Koutech jsme s Davidem zahájili letošní lyžařskou sezónu. Sněhu bylo dost, lidí málo, mlha hustá a sezení na lanovce mokré. Ale lyžovalo se krásně. První hodinu a půl jsme jezdili po manšestru.

Byl krásný mrazivý zimní den. V Tanganice (naše domovská hospoda) jsme se řádně posilnili (kuřecí pánev je strašně dobrá) a vydali se na podvečerní procházku po mém běhacím okruhu. Přes Rosického náměstí nahoru na Kozí horku a dál nahoru až na Palackého vrch. Pak po hřebeni za vodárnou dolů na asfaltku a po zelené znovu nahoru na nepravý Palačák (PP Medlánecké kopce), z kterého je krásný výhled na všechny strany. Když tam v noci vyběhnu, vždy si na chvilku sednu na skruž, která je na nejvyšším místě, sedím a koukám na ty milióny světýlek dole v podhůří. Tentokrát jsme tam stihli zapadající slunce. Domů už to pak bylo pořád z kopce. Byla to jen taková malá procházka kolem baráku uprostřed velkého města, ale přesto mi zase jednou došlo jak je na světě krásně a jak moc je třeba vážit si každého dne. Byl to den, kdy dobojovala svůj nerovný boj se zákeřnou nemocí Markétina teta.