Modrý Pavouček

Blížící se vlna veder nás předminulý týden vyhnala z Brna. Sbalili jsme hromadu krámů a utekli na Vysočinu. Na chalupě ve Svratce jsme strávili první dovolenou ve třech. Užili jsme si to náramně. Ani po devíti dnech se nám nechtělo zpátky do města. Mé běhací kolečko - přes Zadní hůru k Nebožtíkovi, k Židovi a na vrchol Devíti skal, tam chvilku zevlování s výhledem na západ slunce, a pak stejnou cestou (nebo přes Herálec) zpátky. Moc pěkné.

Je tomu přesně měsíc co se Matýsek narodil. Novému životnímu stylu jsme ještě pořád úplně nepřivykli. Ach, to věčné nevyspání. Chodíme na dlouhé procházky, poznáváme všechny zapadlé kouty Žabovřesk a okolí a sem tam vyrazíme na delší výpravu. Mates přibírá na váze a co nevidět začne běhat, cha, energie na to má někdy více než dost.

Tak jsem tady. To byl ale boj než jsem se dostal ven, chudák mamka. Ale povedlo se. Tati, podej mi to banjo, chtěl bych si hned začít zkoušet základní akordy a rolly abychom spolu mohli začít co nejdříve hrát. 3410g, 51cm, 9. 5. 2013, 0:10h

Deštivý pátek a plán na chladný podvečer. Tenisky, kraťasy, tričko, v kapse klíč od auta a toaleťák. Vybíhám z přístaviště po levém břehu. Hlavně šetřit síly - předčasný návrat takhle bez peněz, dokladů a mobilu by byl přinejmenším potupný. Ale jde to. Za hodinku oddechuju na mostě ve Veverské Bítýšce a za další hodnu, už po setmění, zpátky u auta v přístavišti. Velký zážitek. Akorát by to příště chtělo na takovou vzdálenost přibrat něco na pití a čokoládovou tyčinku.

Shrnutí našich jarních výprav do Brna a okolí. Vzhledem k tomu, že Maky nosí v baťohu Matýska, tak se držíme při zemi (vodě) a nepouštíme už se do žádných větších akcí. Postupně procházíme mé běhací okruhy a poflakujeme se po místech blízkých, ale neznámých.

Osa (ochranný svaz autorský) se zřejmě rozhodl vzít kosu a vymýtit u nás muziku hranou mezi obyčejnými lidmi. Jak to myslím? Třeba takhle: na českých stránkách věnovaných bluegrassu (americký menšinový hudební směr) se jednou za čas domluví pár nadšenců z různých kapel a jdou si do hospody tuto americkou muziku zahrát - v hudební hantýrce se tomu říká “zajamovat/zadžemovat” - v našem případě bluegrassovy jam (BG jam). Hraje se bez přípravy - improvizovaně. Jednou takhle večer sedíme, brnkáme ¨… a najedou ve dveřích salónku stojí chlap s notesem v ruce. Prý jestli jsme kapela “BG Jam”. Nechápali jsme co chce - každý kdo o muzice něco ví, tak přece význam slova “jam” zná a neptal by se takhle … takže muzikant co si přišel zahrát to asi nebude … byl to pán z OSY a přišel vybrat poplatek za veřejnou produkci. Netvářil se nijak přátelsky a po krátkém handrkování a vysvětlování se otočil a šel - prý jen díky tomu, že jsme byli v uzavřeném salónku, kde nikdo neposlouchal. Zprávy o podobných “akcích” OSY dostávám v poslední době z více stran a ne všichni z toho vyjdou tak dobře (nic jsme nemuseli platit) jako my. To je nádhera. A kdy začneme platit za vzduch, který dýcháme? Sportovci samozřejmě vyšší sazby, protože se častěji zadýchávají.

Na velkou noc jsem vyrazil za kámošema muzikantama na severu. Hrálo se, popíjelo se, dřevo se chystalo, po okolí se bloudilo … a pak napadlo hodně sněhu a v té největší kalamitě jsem jel do Brna - to byla zase jednou cesta - místy jsem si nebyl vůbec jistý jestli ještě jedu po silnici, všude jsem viděl jen bílou tmu.

V Jeseníkách je ještě pořád hodně sněhu. Zima tam ještě zdaleka neskončila. Vyrazili jsme s Davidem, Márou a Synkem. Tradičně jsme obešli pěkné kolečko - trasa na cykloserveru (16km, 1729m). Tentokrát jsme měli na bludné kořeny opravdu velké štěstí. Po sjezdu z hřebínku pod Petrovými kameny jsem do cílového bodu, na loučku ve Sviním dole, dorazil jen já. David se Synkem skončili v dole Velkého Děda a Mára někde mezi (vůbec se mi nepodařilo zjistit kudy se pohyboval). Druhý bludný (tentokrát pořádný) kořen jsme museli překročit u chatičky na Vysoké holi. Chtěli jsme sjet do Medvědího dolu (tedy kolmo dolů pod chatičku), ale po stometrovém traverzu, kterým jsme se chtěli posunout nad žlab s potokem, jsme sjeli do Sviního dolu. Ale co, lyžování to bylo parádní. A Márův oheň u dolní nádrže byl krásnou tečkou. Díky.

Vařit moc neumím, ale vývojku zvládnu. S pomocí kamaráda chemika, který mi vše přesně naváží, si jednou za čas podle téměř sto let starého receptu vařím klasickou vývojku ID-11 . Kdysi jsem si nakoupil chemikálie ve větším a tak mě litr přijde asi na deset korun (nejdražší je destilovaná voda). V obchodě stojí litr této vývojky dvě stovky. Ale proč o tom píšu. Ve skříni jsem objevil jeden starý nevyvolaný středoformátový svitek a byl jsem hrozně zvědavý co na něm je. Krok za krokem jsem si po dlouhé době prošel postup vyvolávání, znovu cítil vůně chemikálií a … byl to pěkný temnokomornický večírek. Má to něco do sebe tyhle staré techniky.

O víkendu jsem strávil další příjemný rezofonický víkend na Henrichově chatě v Malých Karpatech. Sešli jsme se v tradiční sestavě, do které tentokrát přibyla Adrien - dobristka z Budapešti. Dílna byla zaměřená na hraní doprovodu pod zpěv, ale jak už to s Henrichem chodí, probíralo se toho desetkrát tolik. Stejně jako minule jsem odjížděl s hlavou přeplněnou informacema, které teď budu nejméně měsíc třídit. Ať žije dobro.