Modrý Pavouček

Jsem rád, že se ve Staré pekárně opět hraje bluegrass. Kdysi jsem tam pravidelně chodil na Drive a jejich hosty. Tentokrát dorazili mí oblíbení The Jumper Cables a jako hosta přivezli kapelu Sunny Side. Část vystoupení rušil hlučný a nerytmicky reagující opilec, ale vše se pak vyřešilo a muzika zněla krásně. Na konci se kapely spojily a pár skladeb zaznělo v plném složení obou kapel. A třešnička na dortu pak byl jam session plný nádherných vokálů a akustických nástrojů. Mám ten sound prostě rád.

Když jsem zjistil, že zrovna ve dnech, které musím strávit v Praze na služební cestě, bude úplněk, neváhal jsem ani chvíli a do auta k počítači a slušenému oblečení přihodil ještě kolo. Přes den jsem seděl v práci, ale odpoledne, hned jak to šlo, jsem sedl na kolo a zmizel na pár hodin ve městě a okolí. První den jsem začal Prokopským údolím, nikdy jsem tam nebyl a po jménu to místo znám z vyprávění mého dědy. Poprvé jsem se zamotal přímo v ruinách bývalé vápenky a skoro jsem se tam potmě i bál. Podobný pocit jsem pak zažil ještě vícekrát - různých opuštěných ruin, často obydlených bezdomovci, bylo na mých trasách celkem dost a projíždět to pozdě večer potmě není nic příjemného. V pondělí jsem projel hodně míst, která mám rád - Vyšehrad, potok Botič, uličky Starého města, hrad, Nový Svět, Malou Stranu, Petřín. V noci začalo mrznout a když se mi vybil mobil, byl návrat na hotel do Stodůlek celkem dobrodružný.

Rok se s rokem sešel a vyrazili jsme tradičně na Tomovy narozky na loveckou chatu do Jeseníků. Tentokrát opět Furmanka , lepší chata v Jeseníkách snad není. Sněhu napadlo tentokrát nečekaně hodně. Bečky s pivem jsme podle plánu měli tahat na bobech, ale vytáhla nám je horská služba čtyřkolkou (s pásama), za což jim budem děkovat ještě měcíc, protože jinak bychom všichni umřeli, já určitě. Z Koutů je to na chatu 700m převýšení na devíti kilometrech. Na zádech jídlo, pití, věci na skialpy a dobro, strašná tíha. Víkend byl parádní, hodně se hrálo, trošku lyžovalo, vypilo se 150 piv. Za pozornost stála noční výprava na Vozku, kdy jsem se s Miloušem kolem půlnoci vydal nahoru. Měli jsme něco vypito a motali jsme se tam po lese jak kačeny. Díky GPSce jsme pak nakonec přece jen Vozku našli, ještě že tak, protože bez GPSky jsme se motali v nějakých divných kruzích na úplně opačné straně hřebene než byl Vozka.

Vánoce byly bez sněhu, alespoň dole ve městech. Do toho nám onemocněla Adélka a na program bylo zaděláno. V Brně jsme seděli doma, jedli cukroví, hráli hry a občas jsme vyjeli s Matýskem na kolo. V Třinci už to bylo lepší, šli jsme se projít z Visalají na Bílý kříž a pak ještě na Hrčavu a trojmezí, dokonce jsme kousek prošlapávali cestu.

S kolegou Tomem jsme se vypravili na předvánoční pracovní konferenci do Finských Helsinek. Bydleli jsme ve středu města, kousek od moře, ale na poznávání moc času nebylo. Za prvé jsme neměli moc volného času a za druhé, byla mi hrozná zima. Vzal jsem si jen pár věcí, abych měl jen malý baťůžek, ale pár hadrů navíc by se mi rozhodně hodilo. Ale i tak, sever je parádní, mám to tam hodně rád.

Zrodila se nová mánie - začali jsme sbírat dřevěné turistické známky. Minulý víkend jsme koupili první dvě na Ostrém a Kamenitém v Beskydech. Tento víkend jsme objížděli Brno a okolí. Nejdál jsme zkusili indiánskou hospodu ve Vojtěchově na Konicku, ale známku neměli, musíme tam znova.

Dva dny v Beskydech. I přes velmi studené počasi jsme se vydali na dvě horské výpravy. V sobotu jsme vylezli na Kamenitý, bylo to poprvé co to obě děti vyšlapaly bez jakékoliv pomoci. Teď už opravdu nepotřebujeme žádné kočáry a nosičky. Na Kamenitém je to pořád stejné - krásné výhledy, dobré jídlo, chata vytopená ohněm z krbu. V neděli jsme se rozdělili a já s Matýskem jsme se vydali na obhlídku Čerňaviny. Větru, ledu a zimy jsme si užili více než bychom si přáli, ale byl jsem moc rád, že jsme došli až na vrchol Ostrého. Prošli jsme se mezi starými stromy a byl jsem spokojený, mám to tam rád.

Telefonát ve čtvrtek odpoledne : Ladin: “Co děláš večer?”; Já: “Nevím, proč?”; Ladin: “Zajedeme na noc do Rychleb?”: Já: “Hmmmmmmm, předběžně jo, uvidím co doma”. Za pár hodin sedíme v autě a palubní kompas ukazuje na sever. Máme spaní, slivovici, lezecký matroš a těšíme se na les, ticho a tmu v Zapomenutých horách. Jídlo jsme si v tom spěchu nevzali téměř žádné, ale nechce se nám už nikde zastavovat. Kolem půlnoci ťapkáme jedním Rychlebským údolím, nad hlavou svítí Orion a jsme spokojení. Říkám si potichu: nádhera, teď jsem doopravdy sám sebou, všechno co mám rád tady teď je. Chatičku, ve které jsme se rozhodli přespat jsme naštěstí našli. Nepřítomnost mobilního signálu nás mírně znepokojila, protože jsem si v tom spěchu její polohu nikam nenapsal. Naštěstí jsem si matně pamatoval obrázek mapy a žádné velké bloudění se tak nekonalo. Dlouho do noci jsme seděli a povídali, pěkně potmě, jen s obrázky, které na stěny kreslil oheň z kamen. Vymysleli jsme ďábelské věci. Druhý den jsme se zašli podívat na Sokolí skály, letní lezení nic moc, ale v zimě se sem vrátíme. Prošli jsme Vysoký hřbet až na Kopřivník a jeli domů. Díky moc Ladine.

Hlásili déšť, ale to nás neodradilo. S Kámou, Vagošem, Grétkou a Prokopem jsme vyrazili na víkend na chalupu do Svratky. Měli jsme kola i lezení, ale nakonec z toho byly jen vycházky. První den jsme prošli “výběrový” okruh v Toulovcových maštalích a cestou zpět jsme nakoukli (doslova) do Pekelné Čertoviny (bylo tam moc lidí a hodně draho). V neděli se počasí úplně obrátilo - svítilo slunce, nebe bylo modré, mlha se rozpustila a a tak jsme byli skoro celý den venku. Je vidět, že přichází zima, lidí v krajině ubývá.

Konečně jsem se odhodlal vyrazit s dětmi do Beskyd úplně sám. To znamená naložit věci a děti v Brně do auta, urazit 200km, přežít celý víkend, znovu sbalit věci a děti a vrátit se v neděli zpět do Brna. To vše bez Markét, to je pro mně vždy velká výzva. [caption id=“attachment_8681” align=“aligncenter” width=“450”] Odjezd z brna v pátek[/caption] Vše začalo ve čtvrtek večer. Maky zmizela v keramice a já jsem zahájil přípravy na víkend odpoledním a večerním hlídáním dětí. Děti řádily, já cvičil na dobro, pohoda … a najednou šup, Matýsek si rozbil hlavu o troubu, kterou otevřel, aby si udělal kakao.