Modrý Pavouček

Telefonát ve čtvrtek odpoledne : Ladin: “Co děláš večer?”; Já: “Nevím, proč?”; Ladin: “Zajedeme na noc do Rychleb?”: Já: “Hmmmmmmm, předběžně jo, uvidím co doma”. Za pár hodin sedíme v autě a palubní kompas ukazuje na sever. Máme spaní, slivovici, lezecký matroš a těšíme se na les, ticho a tmu v Zapomenutých horách. Jídlo jsme si v tom spěchu nevzali téměř žádné, ale nechce se nám už nikde zastavovat. Kolem půlnoci ťapkáme jedním Rychlebským údolím, nad hlavou svítí Orion a jsme spokojení. Říkám si potichu: nádhera, teď jsem doopravdy sám sebou, všechno co mám rád tady teď je. Chatičku, ve které jsme se rozhodli přespat jsme naštěstí našli. Nepřítomnost mobilního signálu nás mírně znepokojila, protože jsem si v tom spěchu její polohu nikam nenapsal. Naštěstí jsem si matně pamatoval obrázek mapy a žádné velké bloudění se tak nekonalo. Dlouho do noci jsme seděli a povídali, pěkně potmě, jen s obrázky, které na stěny kreslil oheň z kamen. Vymysleli jsme ďábelské věci. Druhý den jsme se zašli podívat na Sokolí skály, letní lezení nic moc, ale v zimě se sem vrátíme. Prošli jsme Vysoký hřbet až na Kopřivník a jeli domů. Díky moc Ladine.

Hlásili déšť, ale to nás neodradilo. S Kámou, Vagošem, Grétkou a Prokopem jsme vyrazili na víkend na chalupu do Svratky. Měli jsme kola i lezení, ale nakonec z toho byly jen vycházky. První den jsme prošli “výběrový” okruh v Toulovcových maštalích a cestou zpět jsme nakoukli (doslova) do Pekelné Čertoviny (bylo tam moc lidí a hodně draho). V neděli se počasí úplně obrátilo - svítilo slunce, nebe bylo modré, mlha se rozpustila a a tak jsme byli skoro celý den venku. Je vidět, že přichází zima, lidí v krajině ubývá.

Konečně jsem se odhodlal vyrazit s dětmi do Beskyd úplně sám. To znamená naložit věci a děti v Brně do auta, urazit 200km, přežít celý víkend, znovu sbalit věci a děti a vrátit se v neděli zpět do Brna. To vše bez Markét, to je pro mně vždy velká výzva. [caption id=“attachment_8681” align=“aligncenter” width=“450”] Odjezd z brna v pátek[/caption] Vše začalo ve čtvrtek večer. Maky zmizela v keramice a já jsem zahájil přípravy na víkend odpoledním a večerním hlídáním dětí. Děti řádily, já cvičil na dobro, pohoda … a najednou šup, Matýsek si rozbil hlavu o troubu, kterou otevřel, aby si udělal kakao.

Přišlo babí léto. My jsme neodolali a vyrazili na chalupu do Svratky, byť s nemocnou Adélkou. Prosedět takový víkend v Brně by byl hřích. Navíc se potvrdilo, že houby ještě pořád rostou a když se to dozvěděl Matýsek, byl víkendový plán zpečetěn. [caption id=“attachment_8648” align=“aligncenter” width=“750”] Ani pád z okna ho nepoučil[/caption] Hned v sobotu se vydal děda s Matýsekm a Maky na velkou houbařskou výpravu, už mě ni nepřekvapuje, že přinesou plný košík a že se vždy objeví nějaký pěkný pravák (který vždy najde Mates).

Zapomenuté hory se schovávají daleko na severu, v bývalých Sudetech. Moc lidí tam nepotkáte, chaty tam taky nejsou, před turismem je pěkně stíní Jeseníky, jen tak náhodou se tyhle hory člověku do cesty nepřipletou. V kopcích je spousta zaniklých obcí a Genius loci je cítit na každém kroku. Krajina přesně pro lidi jako jsem já. Řeč je o Rychlebských horách. Po Sudetech se toulám už dlouho, vždy mě lákaly, nikdy jsem ale nezjistil proč. Musí to být něco z minulého života. Nedávno jsem doma z knihovny vytáhl knihu Petra Mikšíčka Sudetská pouť aneb Waldgang a říkal jsem si, že musím taky vyrazit, aspoň na den. A když teď kvůli kotníkům nemůžu běhat, bylo jasné, že pojedu na kole, tak jako za starých časů.

Tři dny v Beskydech. Krásné počasí nás provázelo na Ostrém, na Ropici, na Filipce i Loučce. Po dlouhé době jsem se projel na kole po horských hřebenech kolem Třince - tak jako kdysi, když jsem tady pracoval v nemocnici a na horách jsem byl skoro každý den. Vzpomněl jsem si na vyjížďky až k lysé, na horách přes týden v podvečer nebývali žádní lidé, domů jsem se vracel potmě. Na Chatu a zpět do Třince.

V pátek po práci jsem dojel do Ospělova za Tomem, pomoct s bouráním domečku. Večer byla super atmosféra - ponuro, kolem lesy, v boudě voněl guláš a dobré pití (pivo a slivka), hrál se bluegrass, sešli se fajn lidi. Spal jsem ve stanu. V sobotu, po velkém bourání, jsem přejel do Svratky, kde konečně začaly růst houby - Matýsek byl v sedmém nebi.

Prosatín je místo, kde se zastavil čas. Objevil jsem to tam kdysi na kole a vůbec nic se za těch deset let nezměnilo. Dnes jsme se tam šli projít a kouknout po houbách. Líbilo se nám to.

Pár dní v SAPu ve Walldorfu. Tentokrát jsem po práci běžel na nejvyšší kopec nad Heidelbergem. Převýšení jak na nějaký kopec v Beskydech. Zmohlo mě to pěkně. Pivo a řízek ve staré hospůdce přímo v centru města byl fajn. Výběh na Konigstuhl, 12km, 530m

Je tady konec léta a konečně přichází podzim. Je to mé nejoblíbenější období. Už aby se zatáhlo, přišel děšť, mlha a všechny ty ponuré věci, které k podzimu patří. Pak budu spokojený.