Modrý Pavouček

Coronavirus řádí a sedět celý den doma s dětma je k nevydržení. Zvlášť když venku svítí sluníčko a je skoro dvacet nad nulou. Jedinou volbou jsou opuštěná místa, kde nikoho nepotkáme. Dnes jsme zkusili Trenckovu rokli. Vyrazili jsme pozdě a bylo jasné, že zatmíme, ale co už, všechno zvládnem (říkal jsem si). Po červené kolem Šafránkova mlýna, přes skalky a kořeny, jsme před setměním dorazili na tábořiště na dně Trenckovy rokle. Za chvilku hořel oheň, opíkali jsme párky a bylo nám fajn. Cesta zpátky za svitu čelovek se malinko protáhla. K autu jsme chtěli nejkratší cestou, což bylo mimo značky a cesty, ale že se zasekáme do hustého podrostu a louky plné ostružiní, to jsme nečekali. Děti brečely, volaly vrtulník, bály se tmy, bloudění, umírání a strašidel … no, zvládli jsme to. A kupodivu, v autě dostal Matýsek i Adélka neskutečně dobrou náladu, to se u nich jen tak nevidí. Asi byli rádi, že jsme vše přežili.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto. Nechce se nám ale v noci šlapat z Koutů až na hřeben. Zkoušíme taxíka, ale neklaplo to - 500kč za cestu z Koutů na dolní nádrž se nám zdá moc. Jedem autem nahoru kam až to po ledu jde, schováváme tam věci, pak autem zpátky dolů na parkoviště u Pelikána a na lehko stejnou cestou nahoru k věcem. Dál už ťapem na lyžích, po sněhu a ledu, temnou nocí nahoru. Kolem jedné v noci začínáme chystat spaní na krásném místečku pod Velkým Májem (pro ty co ví, tak šlo o hřebínek mezi Májem a Saša peakem). Ve dvě už se zahříváme ve spacácích a je nám dobře. Tenhle typ podnikání mě začíná bavit. Cítím jak mě pohodlí města ubíjí.

Je neděle, virus řádí čím dál více, ale venku je krásně slunečno a nezvládáme sedět doma. Hledáme oblast bez lidí, kde bychom mohli udělat oheň a trošku se projít přírodou. Lezení a opékání párků pod Babami minulý víkend odpadlo, protože si Matýsek (s mojí pomocí) pár minut před odjezdem pochroumal krk. Volíme hrad Templštejn, nedaleko Bab, kde by mělo být veřejné tábořiště. Autem se trošku motáme po Biskoupkách, je třeba trefit správný most, ale nakonec parkujeme na parkovišti U pustého mlýna. Cestou k Templštejnu míjíme spoustu skal a trampských chatiček. Baví mě toulat se po těchto místech a sledovat co trampíci zvládli postavit. Už se těším na svoji chatu s verandou a výhledem. Na konci váháme jestli dělat oheň dole na tábořišti Pod Templštýnem nebo jít nahoru. Spodní ohniště se nám zdá moc na očích a tak stoupáme nahoru. Oheň děláme pod hradbami. Neměli jsme papír, ale stačilo rozfoukat uhlíky po předchozí výpravě. Hrad má krásnou vylídku, na kterou je třeba se vyškrábat po dřevěných schodech a žebřících. Cesta zpátky se nesla v duchu motivování dětí, aby šlapaly, moc se jim nechtělo. Každopádně - údolí Jihlavy ještě čeká na pořádný průzkum.

S přicházejícím jarem se probouzí nálady na dlouhé výlety někam do kopců a lesů, pryč z města, do ticha a do míst, která ještě neznám. Kolo se mi teď, když nemůžu běhat, zdá jako ten nejlepší prostředek pro toulky přírodou. Během pár dní se mi povedly dvě výpravy, na kterých jsem projel spoustu neznámých míst těsně za hranicí města. První výprava směřovala do Krasu obloukem přes Kuřim a Lipůvku. Sice místy pršelo a foukal studený vítr, ale je potřeba pracovat na své hlavě, na snášení nepohodlí. Nejhezčí částí byly kopce mezi Lipůvkou a Blanskem, místy to bylo jak v horách. Musím se tam ještě vrátit. Po dlouhé době jsem si taky projel žlutou značku z Adamova do Vranova, je to hodně do kopce a potmě jsem to jel poprvé. Pořád je to stejně pěkné.

Více než rok nosím v hlavě článek Erika Hesse a téměř každý den se mi vynoří. Jednoduché pravidlo, které si tento norský dobrodruh předsevzal zní - vyrazit nejméně jednou za měsíc ven a přespat tam. Bylo na čase, abych začal bojovat se svojí pohodlností a nápad s měsíčním závazkem zní jako super výzva. Tak tohle je první. V sobotu dopoledne jsem bruslil s dětma v Brně, po obědě jsme vyrazili na kolo, ale já stejně celý den spřádal plány na večer, noc a neděli. Když vyrážím do hor sám, je to vždy dilema, napůl se mi chce, napůl ne, hledám důvody proč jet, proč nejet. Ale vyrazil jsem. Batoh sbalený hodně nalehko - spacák, žďárák, karimatka, termoska a vařič. Kolem deváté parkuju v Koutech nad Desnou a tradá nahoru. Teď už se cítím dobře a všechno váhání je pryč. Fouká vítr, stromy šumí, je celkem teplo, v klidu šlapu nahoru po sjezdovce. Plán je jasný - zkusit přespat v krásné chatičce pod horní nádrží. Kdyby to náhodou nešlo, tak v podobné chatičce pod Tupým vrchem. Když se blížím k první z nich, vidím světlo v okně a jsem naštvaný. Nakouknu dovnitř, ale někdo tam spí a má velkého psa. Uff. Jdu dál, sjíždím k druhé chatce, ale množství stop mluví jasně. Taky zkouším otevřít, ale obrovský pes, bernardýn?, mě nenechá ani nakouknout. Tohle jsem nečekal. Fouká silný vítr a kopat něco ve sněhu se mi moc nechce. Napadla mě ještě jedna možnost - tunel do štoly mezi horní a dolní nádrží měl vždy otevřený prostor před vchodem. Sjíždím ještě kousek a tradá, vstup je krytý před větrem, dokonce je tam sucho, ani vločka sněhu. Trošku mě zarazila kamera a čidlo pohybu, ale zašil jsem se do rohu, čidlo přestalo reagovat, kamera se dívala jinam a rychle jsem usnul.

Výprava jako za starých časů. Ve všední den jsme se Špekem, Ládinem a dalšíma zaparkovali na dolní nádrži a vydali se přes Saša peek na Máj. Lyžovali jsme dolů na cestu a po dlouhých letech se dalo jezdit až dolů k potku. Nebyl bych to já, kdybych si neprosadil něco extra. Po pár sjezdech z Máje jsme se s Ládinem vydali k Františkově myslivně, Hubertce a pak dále přes Velkou Jezernou na horní nádrž. Nemám ten úsek na skialpech moc rád, na dlouhé rovninky ty lyže nejsou stavěné, ale tentokrát těch pár kiláků uteklo celkem rychle. Na závěř jsme si dali krásný sjezd z Mravenečníku až dolů do Koutů. Baví mě to neuvěřitelně, je fajn, že už zase jezdím.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho. Hrálo se, zpívalo se, popíjely se dobroty, vařil se guláš a zelňačka. Ze soboty na neděli byla jasná úplňková noc a s Peťou jsme se po půlnoci pěkně prošli na Petráky, ze kterých jsme si dali super sjezd dolů přes Kurzák. Ježdění v noci mezi stromy mě baví. Na viděnou ze rok na další chatě.

Letošní vánoce jsme promarodili. Spoustu času jsme proseděli u televize, u her a různých domácích lumpáren. Nakonec to ale vyšlo dobře, děti dobraly antibiotika a na pár dní jsme přejeli do Třince, kde jsme se potkali s celou rodinou. Já jsem se snobsky sbalil a na jednu noc jsem vyběhl nahoru na Ostrý. Bylo to úžasné. Široko daleko ani živáčka, zatopil jsem si v kamnech, uvařil čaj a dlouho do noci četl. Ráno jsem seběhl dolů do Tyry a vrátil se k rodince. Potěšilo mě, že obnovili turistickou značku od hájenky z Tyry. Chodím tam od malička a jsou na ní nejhezčí úseky, třeba přechod přes potok.

Opět nás dostihly podzimní hejna bacilů. Postupně jsme si je předávali a celý prosinec až do vánoc jsme promarodili. Kéž by to jednou skončilo. V krátké přestávce jsme stihli dva výlety - jeden na Stránskou skálu jen ve dvou s Matýskem, druhý v plném složení na Alexandrovu rozhlednu nad Adamovem.

Je páteční večer a sedím v autě, které uhání do hor kousek od mého rodného města, do Kysuckých Beskyd. Mám s sebou dobro, karimatku, spacák, něco k jídlu a samozřejmě dobré pití. Po dlouhých letech to vypadá, že se konečně podívám k Michalovi Wawrzyczkovi na chalupu. Tolikrát jsme o ní mluvili… A byl to krásný víkend. Chalupa na samotě kousek pod vrcholem Velké Rači. Autem až kam to šlo, pak dva kilometry pěšky do kopce. Nikde nikdo, tma, na nebi hvězdy. Společnost velkolepá - Martin Vitásek, Peťan z Nebor a od soboty Adam Zielonka s Maxem. Z hraní jsem měl fakt radost, z hor taky, sedět si tak u kamen, ve kterých praská dřevo, nemuset nic dělat … to mě baví.