Modrý Pavouček

Letí to letí. Matýsek půjde po prázdninách do školy a z Adélky je velká holka. Oba najednou už je skoro neunesu. Narozeniny jsme opět slavili dohromady, aby nikomu nebylo líto. Vynikající dortíky jsou z cukrárny Větrník v Řečkovicích.

Do Svratky jsme se v plné sestavě dostali tento rok poprvé až na velikonoce. Čekaly nás tam čtyři dny sluníčka, ježdění na kole, lumpačení na zahradě, dobrého jídla od babičky Hanky a stavebních prací v okolních lesích. Na kolech jsme si zajeli do Samotína ke Kolouškovi, je to osvědčená štace. Vypravili jsme se také ke Žďáru na krásnou 10 km dlouhou cyklostezku po náspu bývalého Posázavského Pacifiku. Velkou pochvalu zaslouží Adélka, která vše zvládla na svém kolečku. Blíží se doba, kdy zvládneme celá rodina delší výpravy na kole - bez vozíku, bez sedačky, každý pěkně na svém kole. Já jsem si jeden zajel do Toulovcových Maštalí. Tyhle dlouhé vyjížďky na kole už mi chyběly, snad se blýská na lepší časy. Bylo nám fajn.

Se silničkou (kolem s berany a úzkými plášti pro jízdu na cestách) jsem měl vždy spojený výlet na hranice s Rakouskem. Jednou jsem to jel na horákovi a nebylo to ono. Nekonečné úseky po betonu v placaté krajině, na to je silnička jako dělaná. A tak jsem vyrazil. Cesta tam byla pohodička, vítr mě jemně poháněl. Do Lednice jsem dorazil mírně unavený a v našem oblíbeném Včelařově dvoře jsem si dal smažák. Na hranice do nedalekých Valtic už to pak bylo nic moc a cesta zpátky byla hrozná. Vítr foukal proti směru jízdy, únava se začala hlásit a musel jsem nakonec změnit trasu. Místo plánovaných Kounic, Ivančic a Rosic jsem to zbaběle zatočil zpátky na rovnou cyklostezku kolem Olympie. Do kopců kolem Omic, Kývalky a Ríšovky se mi pranic nechtělo. Ale i tak, výlet to byl krásný. Je fajn ujet na kole takovou dálku.

Tentokrát je nemocná Adélka a na první jarní víkend do Svratky vyrážíme ve složení děda František, já a Matýsek - tři chlapi, tři generace. Úkol na sobotu byl daný už v Brně. Matýsek se, zřejmě po zkušenostech s Minecraftu, cítí být farmářem a potřebuje sázet rostliny. Na zahradě u chalupy jsme připravili políčko, zasadili různé semínka a vše pečlivě ohradili. V podvečer jsme proběhli Kukyho les. Kukyho atrakce jsou po zimě trošku zdevastované, ale krajina je tam pořád krásná a hospůdka také. Večerní koupání na bazéně ve Žďáře z Matýska vysálo poslední zbytky sil a v posteli usnul během minuty. V neděli jsme vyrazili na kolech, dojeli jsme přes Moravské až na Drátník a na dobroty ke Kolouškovi. Dali jsme si chipsy a výborné bramborové placky. Následoval úžasný sjezd (Matýsek svištěl jak blesk a výskal radostí) po loukách dolů ke Koskům. Do Svratky jsme se vraceli po asfaltkách. Ujeli jsme 22km a celé nám to zabralo necelé čtyři hodiny.

Krásný teplý jarní den a Maky zase nemocná. Tak jsem do auta naložil kola, prcky a vyrazili jsme do Moravského krasu. Vydali jsme se na okružní jízdu kolem Jedovnických rybníků. Myslel jsem, že budu Adélku hodně tlačit, ale zvládla celé kolečko na výbornou, stává se z ní zkušená cyklistka. Je to fajn pocit vidět obě děti na kole. Matýsek samozřejmě zvládá vše úplně automaticky, ani už se o něj nemusím moc starat.

Další služebka do Walldorfu a zase sám v autě. Tak jsem si přibalil kámoše - svého horáka. To co jsem nezvládl proběhnout si teď pěkně projezdím na kole. Cyklostezek jsem tady už dříve zahlédl hodně, tak jsem zvědav, jaké to bude. První den po práci vyrážím na hřeben, který se táhne směrem k Heidelbergu. Posledním vrcholem hřebene je Konigstuhl, vysoký kopec přímo nad Heidelbergem. Stihl jsem tam západ slunce a krásnými sjezdy jsem se dostal dolů k řece Neckar. Síť cykolostezek je tady vynikající a tak se po břehu dostávám rychle do staré části Heidelbergu. Trošku to tam znám, takže vím, že kola tady vládnou. Přesto se raději zavěšuji za svižně jedoucí holčinu, která má evidentně nastudované všechny značky a zákazy, a uzoučkými uličkami starého města prosvištím jak blesk. Do Walldorfu dojíždím potmě a spokojený.

Těšil jsem se na ně půl roku. Do Prahy přijely holky, které si říkají Larkin Poe. Akci jsme s Markét spojili s dlouhou procházkou po Praze - šli jsme z Dejvic na Žižkov, sešli jsme dolů do Nového Světa, prošli se po hradě, koukli na Kampu a Čertovku, Vltavu jsme přešli přes Karlův most … v Praze je krásně. Tento rok nám to třeba vyjde i s dětmi. Obě sestry z Larnin Poe sleduji už od dob, kdy hrály bluegrass a jmenovaly se Lovell Sisters. Když jsem je včera večer viděl na pódiu v Pražském Akropoli, nevěřil jsem, že jsou to opravdu ony. Ty pocity, kdy člověk někoho více než deset let sleduje jen virtuálně a pak se vše zhmotní, jsou vždy zvláštní. No co bych si nalhával, splnil se mi malý sen a líbilo se mi to tak, že to slovy nejde popsat. Jsou hrozně dobré. A vůbec nechápu jak je možné, že jsou tady tak slavné, že je lidé v Evropě vůbec znají. Je příjemné sledovat jak celý sál tleská a píská po sólech na lap steel.

Krásný teplý den a jasný plán na výlet do Lednice. Chystali jsme se tam už několikrát. Konečně to vyšlo. Jeli jsme od Ladenského mostu, přes Janův hrad po Anglické a Ladenské cestě k Apollónovi, na Nové dvory, do Lednice a zpět k autu. Poprvé jela Adélka na kole a neuvěřitelně statečně ušlapala celých těch 12 kilometrů. Je to fajn vidět jak celá rodinka šlape a že je možné urazit i delší vzdálenost bez všech kočárů, vozíků a sedaček.

Potřeboval jsem na skialpy, ale nikoho se mi nepodařilo přemluvit. Jako už je tady a v Jeseníkách už by na tvrdé firny mohlo být za chvíli pozdě. A tak jsem jel sám. Ve čtvrtek, pěkně z rána, abych stihl v Karlově autobus na Ovčárnu. Z Ovčárny jsem se dostal rychle na Praděd a sjel dolů do údolí Sokolího potoka. Lyžování nic moc, na tvrdém podkladu bylo místy dost mokrého sněhu. Neměl jsem navoskované lyže (ano, vím, jsem lajdák a o lyže se vůbec nestarám), místy jsem měl co dělat, abych nepřepadl přes špičky. Výstup zpět na Praděd mě úplně dorazil. Až později mi došlo, že je hodně vedro a ideál je krátký rukáv. Na Pradědu polévka a valím dál - sjezd dolů k Barborce, nalepit pásy a kolem Petráků na Vysokou holi. U boudy vidím zapíchnutou lavinovou sondu. Říkám si hurá, kolegové, poprosím o vosk. Kolegové to ale nebyli. Když jsem slepil pásy a vydal se ke Svinímu dolu, zavolali mě zpátky a vypadalo to na pokutu. Ochranáři. Ale byli slušní a asi hodinu jsme si celkem v klidu povídali. Vypadalo to, že to v práci taky nemají úplně jednoduché. Co jsem se dozvěděl? Chatičku nad Medvědím dolem zbourali oni (ochranáři z Jeseníku), protože byla v poslední době hodně vidět - konkrétně na facebooku, youtube a rajčeti. Lidé (i z horské služby) si tam prý chodili dělat párty a vše pak publikovali, čímž lákali další a další zájemce. Původně prý sloužila k pozorování ptáků a dokud se o ní moc nevědělo, tak ji tolerovali. Pokutu jsem nedostal, ale do Sviňáku jsem jet nemohl, tož jsem to “nějak” pořešil (viz. mapa) a s černým svědomím jsem si ten Sviňák stejně sjel. Nejlepší sjezd byl do Medvědího dolu, tuhle linii jsem jel poprvé a musím si ji zapamatovat. Pak jsem vylezl na Saša peek, z něj na Máj a dal si pěkněj sjezd dolů na cestu pod Františkovu myslivnu. Chtěl jsem zůstat na hřebeni až do západu slunce a tak jsem si procházku prodloužil zelenou značkou nad Malý kotel a po hřebeni se pomalu vracel k Vysoké holi. Sjezd kotlem je vždy velkolepý, po dlouhých letech jsem ho jel bez čelovky. Do Karlova jsem dorazil potmě, kde poslední kilometr a půl jsem nesl lyže na báglu. Vyšel měsíc a tak jsem cestou zpátky projel ještě Konicko se zastávkou u Vojtků v Ospělově. Dobrá akce, juchu.

Motivací pro nedělní výlet bylo několik. Chtěl jsem po dlouhých letech zkusit ujet více než sto kiláků. Chtěl jsem vyzkoušet část bikepackingového výbavení, abych věděl co mě čeká na výpravách se spaním. Chtěl jsem pořádně zatížit bolavý kotník, abych věděl, že se s ním dá počítat na delší cykovýlety (abych si nedělal plané naděje). No a samozřejmě jsem si chtěl užít trošku divoké krajiny, ticha, klidu a hvízdání větru v uších.