Modrý Pavouček

Beskydská výprava, na které jsme posunuli hranice ve dvou směrech. Za prvé - šli jsme na místo, na kterém nestojí žádná chata a motivace dětí v podobě hranolek, chipsů, kofoly a podobně nebyla možná. Za druhé - bylo to hodně do kopce. Matýsek i Adélka kopec zvládli jako nic, místy i běželi, neuvěřitelné. Muřinkový vrch mám moc rád, znám ho ještě z dob, kdy tam člověk nepotkal živáčka. Byl jsem tam mockrát na kole, jednou i na běžkách když nebyly žádné stopy. Jednou jsme tam s Markét spali ve stanu. Je to místo, které leží v přibližně v polovině “hraničního hřebene”. Cestu zpátky jsme vytipovali v mapě tak, abychom šli po horských loukách a vydrželi vysoko co nejdéle. Vyšlo nám to krásně, všem tuhle procházku doporučujeme.

Prodloužený víkend na chalupě. Tentokrát jsme měli kola i lezení a na obojí došlo. S Markét jsme se v sobotu vypravili lézt na Čtyři palice. V pátek večer jsem to byl okouknou na kole a lezla tam jen jedna dvojka. Nevím odkud se vzal pocit, že tam nebude moc lidí. Bylo to hrozné. Vylezli jsme jen jednu cestu a museli jsme utéct do cesty Kejrum, která byla sice krásná a bez lidí, ale bohužel v zakázané části masivu. Poučení pro příště - nikdy sem nechodit o víkendu dopoledne. Na kole jsme toho nakonec moc nenajezdili, Matýsek se od Trenckovy rokle pořád bojí delších výprav. Ale díky zahradě a trampolíně to ani moc nevadilo.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Po delší době opět rodinná výprava na kolech. Objeli jsme pěkné kolečko po Třebíčsku. Úsek Nárameč - Trnava jsem měl vždy rád. A samozřejmě křížky všude kolem, tím je Třebíčsko unikátní. Teď ještě aby Adélka přesedlala na větší kolo a bude to nádhera. Matýsek na svém novém kole vyšlape vše co my dospělí.

Tento rok jsme se do Svratky dlouho neodvažovali. Až tento víkend vše trošku polevilo a spolu s rodiči od Markét jsme chalupu odzimovali, postavili trampolínu, přespali první noc a obhlédli trošku okolí. Nahoře na louce, u toho osamělého stromu, stojí krásný dřevěný kříž a lavička.

Společná oslava narozenin. Díky koronaviru padly všechny plány na oslavu s kamarády. Co se dá dělat … příští rok už to musí vyjít.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

Odpolední vyjížďka do Moravského krasu na Drahanské vrchoviny. Plánem bylo projet údolí, které vede z Krásenska po hranici vojenského újezdu Březina k vodní nádrži Opatovice. Trasa byla celkem náročná, první tři čtvrtiny byly pořád do kopce nebo z kopce, žádné dlouhé rovinky. Ale krajina je tam krásná a není tam moc lidí. Projel jsem spousty míst, na kterých jsem nikdy nebyl, je fajn objevovat pořád něco nového kousek za městem. Nakonec se z toho vyklubalo pěkných 110 kilometrů a to jsem se stihl vrátit do setmění do Brna. Taktika byla stejná jako na všech delších výjezdech tento rok - jet pomalu, tak abych dorazil domů příjemně unavený a (teoreticky) připravený na další podobný výjezd další den (příprava na bikepacking). Musím uznat, že unavený jsem trošku byl, zvlášť když jsme dětem do jedné v noci chystali dárky na narozeniny, v šest ráno jsme museli vstávat, zapalovat svíčky na dortech, přát,rozdávat dárky a plně se dětem věnovat (tři hodiny jsem skládal dřevěný domeček pro panenky). Místo kola jsem pak půl dne prospal.

Další průzkumná výprava. Část Bílého potoka nad Šmelcovnou moc neznáme a pro dnešek jsem našel takové pěkné kolečko kolem kopce Červená. Většina cesty vedla po pěšinkách kolem Bílého potoka, nebylo třeba brodit a navíc jsme procházeli přes tři mlýny - Spálený, Pánovský a Rýglovský. Ten poslední byl krásně opravený, tam bych klidně bydlel.

Chata na Ostrém je dobré virové útočiště. Cizího člověka tady rozhodně nepotkáte. V Brně bylo krásně teploučko, ale nahoře na Beskydských hřebenech se ještě zima úplně nevzdala. Na chalupu jsme dorazili v pátek odpoledne a byli jsme rádi, že jsme se nahoru autem dohrabali. Těch varování, že nevyjedeme bylo tentokrát hodně. Cesty jsou hodně rozježděné od lesáků a s osobákem to není vůbec zadarmo. Ale zvládli jsme to (chudák auto). V chalupě bylo teplo, v kamnech stačilo rozfoukat pár žhavých uhlíků a měli jsme zatopeno. Obojí tam zbylo po ségře, která tam s rodinkou byla jen pár hodin před námi. Zůstali jsme do neděle a celou dobou bylo úplně jasno. Přes den sluníčko, v noci hvězdy a jasný měsíc, no nádhera. Jen škoda, že tam s námi nemohli být (pro jistotu) rodiče, příště už to snad vyjde. Mamka nám aspoň navařila spoustu dobrot, které nám vystačily na celé tři dny - mockrát děkujeme.