Modrý Pavouček

Konečně výprava na větších kolech. Adélka si už téměř zvykla na větší kolo s přehazovačkou a brzdami na řídítkách. Do údolí Říčky jsem se chystal vzít děti už dlouho. Lákadlo v podobě “Lesního baru u Jarka” je velice důležitým atributem zvyšujícím motivaci našich malých miláčků se hýbat po lesích. Vše jsem jim ještě ulehčil tím, že jsem zaparkoval auto na kopci a téměř celou cestu jsme jeli z kopce nebo po rovinkách. Z Hádku, kde je pro děti krásná louka s prolézačkami, jezírkem a občerstvením, jsem do kopce zpátky nad Hostěnice pro auto šlapal sám.

Tentokrát jsme se vydali na Staroměstsko za prací. Úkol zněl vyklidit z Boženky co nejvíce starých shnilých věcí a vyřešit spaní uvnitř, abychom už nemuseli stavět stany a přístřešky venku. Z Brna jsme na přívěsu přivezli staré skříně a desky překližek, na kterých se deset let zpátky lezlo jak o život (bývalá lezecká stěna). Začali jsme v pondělí odpoledne a kolem půlnoci byla velká část úkolu splněna. Vozík byl plný starých shnilých krámů a nahoře, po velkém úklidu a přerovnání dřeva, Ládin pěkně vyrovnal podlahu do velké rovné plochy na spaní. Téměř pořád pršelo a tak jsme byli rádi, že můžeme spát pod střechou. Celou noc to do plechové střechy krásně bubnovalo. A déšť přišel vhod i pro pálení všeho možného na ohništi za chatou. Druhý den jsme vše vyvezli do sběrného dvora ve Starém městě a oddechli jsme si, že už je všechen ten mokrý a shnilý humus pryč. Do večera jsme ještě stihli zlikvidovat hromadu starého dřeva co hnilo za chatou. Laďa to sice odhadl na “za hodinku to máme ve dvou hotové”, ale mělo to být “krát tři” a pěkně jsme se nadřeli. Místo klád nás čekalo kopání shnilého dřeva krumpáčem, nabírání lopatou a svážení na kolečkách do lesa. Domů jsme se vraceli pozdě a cestou do Starého města jsme viděli několik stád jelenů, opravdové safari (jak říká Jana z Ospělova). Jsem rád, že mám na Staroměstsko kam jezdit, kéž by to nějak dopadlo.

Sníh “na Beskydach” roztál a nemohl jsem se dočkat až se po hřebenech projedu na kole. Do Třince jsme přijeli v pátek odpoledne a hned večer jsem vyrazil na první výpravu. Rozhodl jsem se projet trasy, které jsem jezdil kdysi, když jsem byl v Třinecké nemocnici na civilní službě. Se setměním jsem vystoupal na Javorový a přes Velký Javorový jsem po hřebenových cestičkách dojel na Ostrý. Bylo to magické, protože byla hustá mlha a tma a to pak vždy vypadají i známá místa úplně jinak. Trošku jsem podcenil oblečení a po sjezdu do Tyry jsem byl zmrzlý na kost, necítil jsem ruce ani nohy, za celou zimu jsem takhle nepromrznul. Tolikrát jsem tohle kolečko jel a pořád mě baví.

Beskydská výprava, na které jsme posunuli hranice ve dvou směrech. Za prvé - šli jsme na místo, na kterém nestojí žádná chata a motivace dětí v podobě hranolek, chipsů, kofoly a podobně nebyla možná. Za druhé - bylo to hodně do kopce. Matýsek i Adélka kopec zvládli jako nic, místy i běželi, neuvěřitelné. Muřinkový vrch mám moc rád, znám ho ještě z dob, kdy tam člověk nepotkal živáčka. Byl jsem tam mockrát na kole, jednou i na běžkách když nebyly žádné stopy. Jednou jsme tam s Markét spali ve stanu. Je to místo, které leží v přibližně v polovině “hraničního hřebene”. Cestu zpátky jsme vytipovali v mapě tak, abychom šli po horských loukách a vydrželi vysoko co nejdéle. Vyšlo nám to krásně, všem tuhle procházku doporučujeme.

Prodloužený víkend na chalupě. Tentokrát jsme měli kola i lezení a na obojí došlo. S Markét jsme se v sobotu vypravili lézt na Čtyři palice. V pátek večer jsem to byl okouknou na kole a lezla tam jen jedna dvojka. Nevím odkud se vzal pocit, že tam nebude moc lidí. Bylo to hrozné. Vylezli jsme jen jednu cestu a museli jsme utéct do cesty Kejrum, která byla sice krásná a bez lidí, ale bohužel v zakázané části masivu. Poučení pro příště - nikdy sem nechodit o víkendu dopoledne. Na kole jsme toho nakonec moc nenajezdili, Matýsek se od Trenckovy rokle pořád bojí delších výprav. Ale díky zahradě a trampolíně to ani moc nevadilo.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Po delší době opět rodinná výprava na kolech. Objeli jsme pěkné kolečko po Třebíčsku. Úsek Nárameč - Trnava jsem měl vždy rád. A samozřejmě křížky všude kolem, tím je Třebíčsko unikátní. Teď ještě aby Adélka přesedlala na větší kolo a bude to nádhera. Matýsek na svém novém kole vyšlape vše co my dospělí.

Tento rok jsme se do Svratky dlouho neodvažovali. Až tento víkend vše trošku polevilo a spolu s rodiči od Markét jsme chalupu odzimovali, postavili trampolínu, přespali první noc a obhlédli trošku okolí. Nahoře na louce, u toho osamělého stromu, stojí krásný dřevěný kříž a lavička.

Společná oslava narozenin. Díky koronaviru padly všechny plány na oslavu s kamarády. Co se dá dělat … příští rok už to musí vyjít.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.