Modrý Pavouček

Vydali jsme se vyřídit resty, které jsme měli v Lanžhotských mokřadech. Minulý týden jsme projeli jen část, plán na dnešní den byl projet zbývající jižní část a dostat se až k soutoku Moravy s Dyjí. Po zkušenostech z minulé výpravy jsme tentokrát vzali dost teplého oblečení. Slunečno a teplo v Brně totiž vůbec neznamená, že se setměním bude stejně teplo i jinde, navíc na kole, kde fouká vítr i za bezvětří. Cesta rychle utíkala, jediné co se nám nedařilo byl přístup na násep řeky Moravy, po kterém jsme chtěli část cesty jet. Všude byly ploty a po pár pokusech jsme to vzdali. Lesem to jelo taky pěkně. K samotnému soutoku vede krásná cesta - je to takový dřevěný, asi půl kilometru dlouhý, most jaké se staví v bažinách. Zpátky se šlapalo o něco hůř, protože proti nám foukal studený vítr. Ale zvládli jsme to pěkně za světla. Oběma prckům patří velká pochvala. U Adélky jde asi o nejdelší výpravu na kole za celý její život.

Dlouho jsem se chystal na první vícedenní výpravu na kole. Poslední rok jsem po kouscích sháněl a pořizoval výbavu, pročítal články, snažil se hledat svoji cestu. Hlásili pěkný teplý víkend a tak jsem konečně vyrazil na svoji první, zkušební, výpravu. Vyrazil jsem hned po práci, kolem páté z Brna směrem na sever. Plán nejasný, hlavně si to užít a vrátit se druhý den včas domů. Schválně jedu singletraily kolem přehrady a pak po červené z Bitýšky do Březiny. Chtěl jsem vědět jak se s věcmi jezdí v těžším terénu. Jde to pěkně, mám radost. Na krkolomných pěšinkách před Šárkou jsem hluboko dole pod sebou zaslechl hlasité zapraskání dřeva, pak šílený holčičí křik a pak žblunknutí. Říkal jsem si, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Za chvíli jsem slyšel podivné hrabání, které se blížilo ke mně. Uviděl jsem černý pohybující se flek a najednou stál na cestičce, pár metrů přede mnou, divočák. Ještě že se vydal svahem nahoru, nevím kam bych tady utíkal. Pak už to šlo rychle - Tišnov, Předklášteří, Štěpánovice, Borač, místa, která známe z projížděk s dětmi. Začalo se stmívat, krajina se vylidnila a já jsem byl spokojený. Když se setmělo úplně a vjel jsem do neznámých míst, začalo orientační peklo. Snažil jsem se jet jen podle papírové mapy (trénink) a brzy jsme narazil - špatně jsem zvolil cestu z Osiky do Brumova a poté co se cesta ztratila, jsem pěkný kus přenášel kolo přes polomy a skalky. Návrat na nejbližší cestu pak probíhal stylem “kolmo dolů lesem”. Místo na spaní jsem zvolil v údolí nad Dlouhou Lhotou. Byl jsem už unavený z jízdy potmě a cesta byla tak rozbitá, že se vyplatilo potkat do rána. Večer mi bylo trošku zima, a to jsem měl zimní péřák. Teplo začalo být až když uschly všechny vlhké věci, pak začal spacák hřát jak kamínka.

Dnes je první den, kdy je povinné nosit mezi lidi roušku přes pusu a nos. Přemýšleli jsme kam zdrhout a napadly nás mokřady na jihovýchodním cípu naši republiky. Chystal jsem se tam už dlouho. V půl páté parkujeme za Lanžhotem a jedem. Většina trasy je po krásných rovných asfaltkách, kiláky pěkně odsýpají. Nedojeli jsme až k trojmezí, to si necháme na jindy, ale i tak je to krásný kout naší země. Všude je spousta potoků a jezírek, v lesích pobíhají stáda srnek a najdou se i ŘOPíky nebo malé těžní věže na ropu. Dnes to měla být pohodová výprava, bez stresu z bloudění ve tmě. Když se ale se setměním ochladilo, zjistili jsme, že pro děti nemáme dost oblečení - v těch dvaceti stupních co byly odpoledne jsme to nějak podcenili. Adélka mrzla nejvíce a posledních pět kiláků statečně bojovala, ručičky měla jak dva rampouchy. Jaro sice přichází, ale ještě tady není. Sem se ještě rozhodně vrátíme, soutok Dyje s Moravou a trojmezí čeká.

Coronavirus řádí a sedět celý den doma s dětma je k nevydržení. Zvlášť když venku svítí sluníčko a je skoro dvacet nad nulou. Jedinou volbou jsou opuštěná místa, kde nikoho nepotkáme. Dnes jsme zkusili Trenckovu rokli. Vyrazili jsme pozdě a bylo jasné, že zatmíme, ale co už, všechno zvládnem (říkal jsem si). Po červené kolem Šafránkova mlýna, přes skalky a kořeny, jsme před setměním dorazili na tábořiště na dně Trenckovy rokle. Za chvilku hořel oheň, opíkali jsme párky a bylo nám fajn. Cesta zpátky za svitu čelovek se malinko protáhla. K autu jsme chtěli nejkratší cestou, což bylo mimo značky a cesty, ale že se zasekáme do hustého podrostu a louky plné ostružiní, to jsme nečekali. Děti brečely, volaly vrtulník, bály se tmy, bloudění, umírání a strašidel … no, zvládli jsme to. A kupodivu, v autě dostal Matýsek i Adélka neskutečně dobrou náladu, to se u nich jen tak nevidí. Asi byli rádi, že jsme vše přežili.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto. Nechce se nám ale v noci šlapat z Koutů až na hřeben. Zkoušíme taxíka, ale neklaplo to - 500kč za cestu z Koutů na dolní nádrž se nám zdá moc. Jedem autem nahoru kam až to po ledu jde, schováváme tam věci, pak autem zpátky dolů na parkoviště u Pelikána a na lehko stejnou cestou nahoru k věcem. Dál už ťapem na lyžích, po sněhu a ledu, temnou nocí nahoru. Kolem jedné v noci začínáme chystat spaní na krásném místečku pod Velkým Májem (pro ty co ví, tak šlo o hřebínek mezi Májem a Saša peakem). Ve dvě už se zahříváme ve spacácích a je nám dobře. Tenhle typ podnikání mě začíná bavit. Cítím jak mě pohodlí města ubíjí.

Je neděle, virus řádí čím dál více, ale venku je krásně slunečno a nezvládáme sedět doma. Hledáme oblast bez lidí, kde bychom mohli udělat oheň a trošku se projít přírodou. Lezení a opékání párků pod Babami minulý víkend odpadlo, protože si Matýsek (s mojí pomocí) pár minut před odjezdem pochroumal krk. Volíme hrad Templštejn, nedaleko Bab, kde by mělo být veřejné tábořiště. Autem se trošku motáme po Biskoupkách, je třeba trefit správný most, ale nakonec parkujeme na parkovišti U pustého mlýna. Cestou k Templštejnu míjíme spoustu skal a trampských chatiček. Baví mě toulat se po těchto místech a sledovat co trampíci zvládli postavit. Už se těším na svoji chatu s verandou a výhledem. Na konci váháme jestli dělat oheň dole na tábořišti Pod Templštýnem nebo jít nahoru. Spodní ohniště se nám zdá moc na očích a tak stoupáme nahoru. Oheň děláme pod hradbami. Neměli jsme papír, ale stačilo rozfoukat uhlíky po předchozí výpravě. Hrad má krásnou vylídku, na kterou je třeba se vyškrábat po dřevěných schodech a žebřících. Cesta zpátky se nesla v duchu motivování dětí, aby šlapaly, moc se jim nechtělo. Každopádně - údolí Jihlavy ještě čeká na pořádný průzkum.

S přicházejícím jarem se probouzí nálady na dlouhé výlety někam do kopců a lesů, pryč z města, do ticha a do míst, která ještě neznám. Kolo se mi teď, když nemůžu běhat, zdá jako ten nejlepší prostředek pro toulky přírodou. Během pár dní se mi povedly dvě výpravy, na kterých jsem projel spoustu neznámých míst těsně za hranicí města. První výprava směřovala do Krasu obloukem přes Kuřim a Lipůvku. Sice místy pršelo a foukal studený vítr, ale je potřeba pracovat na své hlavě, na snášení nepohodlí. Nejhezčí částí byly kopce mezi Lipůvkou a Blanskem, místy to bylo jak v horách. Musím se tam ještě vrátit. Po dlouhé době jsem si taky projel žlutou značku z Adamova do Vranova, je to hodně do kopce a potmě jsem to jel poprvé. Pořád je to stejně pěkné.

Více než rok nosím v hlavě článek Erika Hesse a téměř každý den se mi vynoří. Jednoduché pravidlo, které si tento norský dobrodruh předsevzal zní - vyrazit nejméně jednou za měsíc ven a přespat tam. Bylo na čase, abych začal bojovat se svojí pohodlností a nápad s měsíčním závazkem zní jako super výzva. Tak tohle je první. V sobotu dopoledne jsem bruslil s dětma v Brně, po obědě jsme vyrazili na kolo, ale já stejně celý den spřádal plány na večer, noc a neděli. Když vyrážím do hor sám, je to vždy dilema, napůl se mi chce, napůl ne, hledám důvody proč jet, proč nejet. Ale vyrazil jsem. Batoh sbalený hodně nalehko - spacák, žďárák, karimatka, termoska a vařič. Kolem deváté parkuju v Koutech nad Desnou a tradá nahoru. Teď už se cítím dobře a všechno váhání je pryč. Fouká vítr, stromy šumí, je celkem teplo, v klidu šlapu nahoru po sjezdovce. Plán je jasný - zkusit přespat v krásné chatičce pod horní nádrží. Kdyby to náhodou nešlo, tak v podobné chatičce pod Tupým vrchem. Když se blížím k první z nich, vidím světlo v okně a jsem naštvaný. Nakouknu dovnitř, ale někdo tam spí a má velkého psa. Uff. Jdu dál, sjíždím k druhé chatce, ale množství stop mluví jasně. Taky zkouším otevřít, ale obrovský pes, bernardýn?, mě nenechá ani nakouknout. Tohle jsem nečekal. Fouká silný vítr a kopat něco ve sněhu se mi moc nechce. Napadla mě ještě jedna možnost - tunel do štoly mezi horní a dolní nádrží měl vždy otevřený prostor před vchodem. Sjíždím ještě kousek a tradá, vstup je krytý před větrem, dokonce je tam sucho, ani vločka sněhu. Trošku mě zarazila kamera a čidlo pohybu, ale zašil jsem se do rohu, čidlo přestalo reagovat, kamera se dívala jinam a rychle jsem usnul.

Výprava jako za starých časů. Ve všední den jsme se Špekem, Ládinem a dalšíma zaparkovali na dolní nádrži a vydali se přes Saša peek na Máj. Lyžovali jsme dolů na cestu a po dlouhých letech se dalo jezdit až dolů k potku. Nebyl bych to já, kdybych si neprosadil něco extra. Po pár sjezdech z Máje jsme se s Ládinem vydali k Františkově myslivně, Hubertce a pak dále přes Velkou Jezernou na horní nádrž. Nemám ten úsek na skialpech moc rád, na dlouhé rovninky ty lyže nejsou stavěné, ale tentokrát těch pár kiláků uteklo celkem rychle. Na závěř jsme si dali krásný sjezd z Mravenečníku až dolů do Koutů. Baví mě to neuvěřitelně, je fajn, že už zase jezdím.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho. Hrálo se, zpívalo se, popíjely se dobroty, vařil se guláš a zelňačka. Ze soboty na neděli byla jasná úplňková noc a s Peťou jsme se po půlnoci pěkně prošli na Petráky, ze kterých jsme si dali super sjezd dolů přes Kurzák. Ježdění v noci mezi stromy mě baví. Na viděnou ze rok na další chatě.