Modrý Pavouček

Nemohli jsme děti dostat na hory a tak jsme vyrazili sami s Markét. O caparty se postarala babička s dědou a my jsme tak mohli po více než roce vyrazit sami do kopců. Přes noc napadlo pár centimetrů sněhu a trošku jsme šaškovali s parkováním v Nýdku, ale vše jsme přežili a vydali se nahoru na Čantoryji. Sněžilo, byla mlha a žádná panoramata se nekonala, ale i tak to bylo dobré. Na chatě jsme si dali svařák, pak jsme vylezli na vrchol, prošli kolem rozhledny a vrátili se po zelené naučné stezce, kterou jsme kdysi projížděli s maličkým Matýskem ve vozíku. Docela jsme uháněli a na oběd už jsme byli zpátky doma v Třinci.

Opět jsem vyrazil na jeden den a noc na Staroměstsko. Stavba malé Boženky se blíží ke konci a nabízela se možnost přespat v chatce první noc. To jsem si nemohl nechat ujít. Byl jsem z práce dost unavený, ale sedl jsem večer do auta a vyrazil na sever za Tomem a Laďou. Cestou byla opět mlha jak z Rákosníčka, na Paprsku dokonce i hustější. Nebylo vidět nic než bílé moře a nic nepomáhalo. Projel jsem to pěkně krokem a napůl po paměti. Chaloupka už je krásně utěsněná. Večer byla pohoda. Seděli jsme u sálajících kamen, popíjeli vínko a pozdě po půlnoci šli spát nahoru na poval. Paráda. Ráno jsem ze spacáku sledoval jak Laďa zatápí. Tohle jsem naposledy zažil dávno, když jsem byl malý, na naší chalupě v Beskydech. Nechtělo se mi ráno do studené chalupy a tak jsem čekal než někdo zatopí. Ze zahřátých kamen stoupalo nahoru teplo a k tomu někdy i vůně melty, která se vařila na plotně. Tom dodělal co bylo třeba, my jsme s Laďou nachystali dřevo a kromě okenic je chaloupka nachystaná na zimu. Ej chu chu.

Po dlouhé době se ukázalo sluníčko a navíc byl volný den. Lenivě jsme se poflakovali doma, ale zmátořili jsme se a vyrazili na krátký výlet do Moravského krasu. Z kola mám odkoukané černé díry ve svazích Suchého žlebu a už dlouhou jsem si říkal, že tam musím vzít děti. Tak dnes. Zpočátku jsme to brali poctivě a zkoumali každý vstup do jeskyně, ale ke konci už jsem byli unavení. Bylo tam toho fakt hodně. Cesta zpátky po žluté značce měla být procházkou po osamělé části Krasu, ale nějak mi nedošlo, že díky covidu jsou lidé úplně všude a zvláště pak kolem míst, kam lehce dojedou autem. Naštěstí to byly jen dva kilometry a k Macoše jsme raději vůbec nešli.

Po pár dnech jsem se vrátil zpátky na Staroměstsko. Zima se blíží a hlavní prioritou teď je dostavět malou Boženku dříve než napadne sníh. Pak už se tam autem nedostaneme a budeme muset všechno nosit z nejbližšího parkoviště. Tentokrát už nebylo tak hezky jak minule. Mlha, mrholení, teploty kolem nuly, všude voda a zima. Ale postupuje to pěkně.

Pozdě v noci jsem dorazil ze Staroměstska, ze stavby malé Boženky. Ráno jsme nabalili kola a vyrazili na jih. Předpovídali krásný den a volba padla na kola v nekopcovaté (to je pro děti důležité) krajině kolem Lednice. Objevili jsme nové parkoviště, lepší než to kam jsme vždy jezdili. Sluníčko svítilo, lesy byly krásně barevné a vše nám hezky vyšlo. Dělali jsme dlouhé zastávky a Maky zaslouží velkou pochvalu za jídlo, které s sebou vezla. Z baťůžku vytahovala jednu dobrotu za druhou. Doufám, že to nebyl poslední výlet na kolech před blížící se zimou.

Konečně začínáme stavět malou chatku hned vedle velké. Blíží se zima a je to jediný způsob jak na tomto úžasném místě přežít do doby, než se vyřeší velká chata. Láďa s Tomem mají vše krásně nachystáno už z Brna a tak se to pěkně se to hýbe. Já jsem jel první den do Mohelnice pro dřevo a bylo to poprvé co jsem sám převážel takový náklad na vozíku. Docela dálka a spousty klikatých silniček. Láďa s Tomem šli spát na paprsek a tak jsem na Božence strávil svoji první sólo noc. Ráno se stavělo dál a já jel do Starého města pro další dřevo, tentokrát mi za přívěs přesahovaly trámy o dva metry, děsil jsem se toho, že s tím budu muset někde couvat. Například úzká silnička z Kunčic na Paprsek si o problémy s vyhýbáním vyloženě koleduje. Po dvou dnech jsem se musel vrátit domů. Jel jsem až pozdě v noci a na sjezdovce jsem potkal stádo jelenů, musel jsem zastavit, abych je nepřejel, přecházeli mi přímo před autem.

Počasí sice nic moc, ale protože kvůli covidu sedíme pořád doma, tak bylo třeba někam vyrazit. Markét přišla s nápadem na kopečky kolem Vírské přehrady. I přes to, že skoro pořád mrholilo, že bylo všude mokro, že Áďa remcala něco o bolavých nožičkách a že jsme zkrátili plánované kolečko na pár kiláků, to byl dobrá akce. Objevili jsme úplně novou oblast, kterou budeme dál zkoumat. Tenhle typ krajiny nám sedí. Rozhledna Horní les už byla zavřená, ale v té mlze by stejně nebylo nic vidět. Musíme se sem vrátit.

Ráno jsem přejel ze Staroměstska do Brna a hned jsme vyrazili na výpravu do neznámých končin. Z Nelepeče, kde jsme zaparkovali auto, jsme na kolech po náhorních planinách dojeli k rybníku U Myslivny. Svítilo sluníčko, bylo teplo a všude byly křížky. Pěkný kraj. Od rybníka začal pětihvězdičkový sjezd do Dolních Louček, který vede krásným, úplně opuštěným, sedm kilometrů dlouhým údolím říčky Blahoňůvky a Libochovky. V podzimních barvách to bylo za odměnu. Do Louček jsme dojeli promrzlí a děti se tvářily unaveně. Pro auto vyrazil sám a děti s Maky zůstali na nám dobře známém hřišti u hospody. Z Louček do Předklášteří to byla úplná pohoda, jel jsem rychle a všechny jsem předjížděl. Dobrá nálada mě ale přešla na žluté značce z Předklášteří nahoru k autu. Bylo to hodně prudké, takže jsem kolo tlačil. Do toho jsem klouzal v blátě a téměř před koncem přišly dva úseky zarostlé ostružiním a maliním. Nadával jsem pěkně. Ale výlet to byl dobrej, to zase jo.

Rychlá, krátká, ale krásná výprava na Boženku. Blíží se stavba a potřebovali jsme tam navézt další dřevo. Ano, opravdu vozíme dřevo z jihu Moravy na sever do lesů k hranicím s Polskem. Já jsem jel jen na jednu noc, ale stojí mi to za to. Vyjeli jsme odpoledne a v kopcích nad Šumperkem, které jsme projížděli potmě, byla mlha jak z Rákosníčka. Na Kunčicema jsme zkoušeli variantu po lesní cestě, kterou jsme vytipovali v mapě, což bylo s naloženým vozíkem jemně odvážné (nedá se moc couvat), ale dobře to dopadlo. Večer jsme tradičně seděli u ohně dlouho do noci. Grilovali jsme zeleninu, popíjeli vínko a slivovici, plánovali akce na zimu a stavbu malé Boženky. Na nebi hvězdy a měsíc. Nádhera. Po půlnoci dorazila Zita a spát jsme šli až někdy ve dvě. Ládin se Zitou šli druhý den běhat a protože bylo krásně, frčel jsem co nejrychleji do Brna, abych stihl výlet s Maky a dětma.

Byla tady poslední šance podívat se tento rok na chalupu ve Svratce. Pak se vše zazimuje a dá se zase až na jaře. Navíc všude řádí covid a každá příležitost jak vypadnout někam ven je třeba využít. Myslím, že jsme trefili ten správný čas, kdy mají stromy nejhezčí barvy. Když do toho ještě zasvítí sluníčko, je to nádhera. Podzim jsem měl vždy ze všech období nejraději a tyhle slunečné žlutooranžové dny jsou to nejlepší co v přírodě znám. Jeden den svítilo sluníčko a s dětmi jsme objeli kolečko kolem Devíti skal, pod kterými je těch žlutých stromů nejvíce. Taky jsme začali v lese stavět úplně nový domeček. Tentokrát na lepším místě a poctivě. Z Matýska už je velký pomocník, sekerou a mačetou se ohání jak zkušený zálesák. Během chvilky zvládne přesekat i patnácti centimetrový kmen. Je po mně. A protože mám rád i ponuro a mlhavo, vyrazil jsem v pondělí, kdy se nikomu ven nechtělo, na kolo sám. Mrholilo, byla zima a mlha, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Objel jsem kolečko po skalkách v okolí a krásně jsem si to užil.