Modrý Pavouček

Celkem dobrodružná výprava do Moravského krasu. Za cíl jsme si zvolili (jsem zvolil) Ruský kříž, který stojí ve svazích Josefovského údolí. Nevede k němu žádná značená cesta, což nás (mě) lákalo. Vyrazili jsme od lesního baru, ve kterém jsme si museli koupit pár sladkostí, volným terénem nahoru směrem ke kříži. Sníh a podmáčený les jsme si vyloženě užívali. Hrůza. Ještě, že se objevila pěšina, která vedla přesně tím správným směrem. Jak se ale ukázalo, těsně před křížem se pěšina zařízla do skal, objevily se řetězy a v těchto podmínkách jsem nerad musel uznat, že je to nebezpečné a vrátili jsme se dolů. Náhradním cílem se stala lehce dosažitelná jeskyně Jáchymka a kousek dál krásně zasněžený plácek pod Býčí skálou.

Nadále zkoumám nové techniky a hledám co by se nejlépe hodilo pro věci, které chci dělat. První obrázek není úplně můj. Dělali jsme na tom s Matýskem a Adékou a stálo nás to spoustu času. Jde o devět sA4ek slepených lepicí páskou. Horní patro patří Adélce, spodní Matýskovi a jeho příšerám z her. Na Facebooku jsem našel velký zdroj Sudetské inspirace. Lidé chodí po zajímavých místech a sdílejí fotky. Ty já si schovávám a postupně podle nich kreslím. Dnešní obrázky jsou všechny z oblasti Nízkého Jeseníku. První dvě fotky jsou z krásného starého nádraží v Domašově nad Bystřicí, které stojí na trati na sever od Olomouce.

O vánocích jsme byli nemocní, venku bylo škaredě a nikam se nám nechtělo. V záplavě drahých dárků mě napadlo, že bych zkusil udělat něco hezkého, levného, z materiálů dostupných úplně každému. A taky jsem, naivně, předpokládal, že nalákám Matýska, ale toho to bavilo jen chvilku. Každopádně, chaloupka je hotová a tady je pár fotek z celé stavby. Zabralo mi to pár dní (ne celých samozřejmě) a hodně mě bavilo vymýšlet konstrukci podle toho co jsem viděl na stavbách, na kterých jsem v posledních letech pomáhal.

Ládin trávil celé vánoce i konec roku na Božence. Nedalo mi to a zajel jsem se za ním podívat. Cesta z Třince je to nekonečná, na mapě to sice vypadá kousek, ale v autě člověk prosedí dobré tři hodiny. Když se k tomu přidá tma, mlha, namrzlé silnice, chce to už opravdu pádný důvod jet takhle na jednu noc. Boženka, Laďa a Staroměstsko tím důvodem pro mě vždy budou. Po krátké vynášce jsme zalezli do chatičky a bylo dobře. Pivko, víno, cukroví a úžasný vegetariánský tatarách od Zity. Chci recept! Druhý den jsme vyrazili na běžky. Konečně jsem vyzkoušel nový vynález - běžky s tuleními pásy. Paráda. Je konec mazání, klouzání a házení běžek do lesa. Trošku jsme se projeli, dali si polívku na Paprsku a valil jsem zpátky do Třince, tentokrát za světla. Objevil jsem krásnou cestu z Kopřivné přes Rejchaltice do Šumperka. Okolní krajinu si přidávám do seznamu míst, která chci prozkoumat.

Říká se: “Jak na nový rok, tak po celý rok”. Přesně tohle mě napadlo prvního ledna ráno, když nám do Třineckého bytu krásně svítilo vycházející slunce. Trošku sobecky jsem se rychle oblíkl, sedl na kolo a vyrazil do hor. Stejně jako nedávno s východem slunce, jsem tušil, že to bude dobré. A bylo. Ze Zarembku jsem se nemohl vynadívat na mraky, které se valily Jalunkovským průsmykem do Čech. Na hřebenech bylo hodně ledu a jízda na kole byla velice delikátní. Třeba sjezd z Kalužného ledovým korytem směrem na Kamenitý, to člověk místy raději ani nedýchá. Dalo se, ale žádného cyklistu ani stopu od kola jsem za celý den neviděl. Sjezd z Kamenitého do Košařisek byl úžasný - dalo se jet naplno a lidi, které jsem míjel, stáli s otevřenou pusou. Byl jsem asi jak zjevení, ale měl jsem to pod kontrolou. Nádhera.

Vánoce bez sněhu, bez mrazu a s covidovým strašákem nad hlavou. Naštěstí se nám vir, až na drobné nemoci, vyhýbá, ale i tak jsme si s ním užili. Po štědrém dni jsme museli na testy, jinak bychom nemohli do Třince. Nakonec vše vyšlo jak mělo. Děti byly nadšené z dárečků, díky Markét jsme všechny dárky i jídlo vyřešili v klidu předem a měli jsme doma celé vánoce krásný klídek. Na Silvestra jsme přejeli do Třince, kde bylo taky dobře. Škoda jen, že nebyl sníh a nedalo se lyžovat. Děti i my jsme se těšili. Tož jsem si vzal aspoň kolo a jezdil všude kolem.

Krátká, ale pečlivě naplánovaná výprava za východem slunce na Vysokou holi. V Brně už se sluníčko neukázalo aspoň dva týdny a obrázky z webových kamer na Pradědu mi pořád vrtaly v hlavě. Vstal jsem před čtvrtou, pěkně potichoučku, abych neprobudil Markét (stejně se vzbudila) a děti. Autem vyrážím na sever. V šest hodin, přesně podle plánu, jsem zaparkoval v Karlově. Cestou mě trošku potrápila spojka mezi Rýmařovem a Moravicemi, která byla zmrzlá jak kluziště. Na led navíc popadalo plno velkých větví, takže asi tři kilometry pěkně pomalinku, na jedničku a dvojku, kličkovat mezi překážkami, auto vůbec nebrzdilo. Z Karlova jsem se vydal rychlým krokem nahoru Velkou Kotlinou. Nebe bylo jasné, šel jsem bez čelovky a sem tam koukal na hvězdy. Pro čistý východ slunce dobré znamení. Po sedmé jsem byl ve Velkém kotli a na úbočí Vysoké hole jsem začal fotit. Po chvilce se slunce vynořilo zpoza Beskyd a bylo to nádherné. Magický okamžik. Po hřebeni jsem došel na Jelení studánku a začal sestupovat dolů. Přes Alfrédku jsem doklouzal zpátky do Vrbna a domů do Brna jsem dorazil akorát na oběd.

Rychlá akce na jednu noc. Potřebovali jsme zavézt pár věcí na Boženku ještě před tím, než napadne sníh. Do auta jsme jakýmsi zázrakem naložili sedmisetlitrovou nádrž a brutar. Pro příjezd k chalupě jsme zvolili lesáckou cestu, abychom se vyhnuli hlubokému sněhu na hřebeni a očíhli ústupovou cestu pro případ, že by to hodně klouzalo. To bylo překvapení, když jsme na cestě narazili na hajného, který si tam zaparkoval auto tak, že nešlo projet, a chystal se na lov. Couvat dva kilometry se nám nechtělo a pan hajný, musím říct, že byl hodný, musel sednout do auta a jet před námi na nejbližší rozcestí. Trošku nás děsil, že se nahoře nedá jezdit, ale jak jsme později zjistili, byly to jen takové lehké lži, abychom mu nevjeli do revíru. Na chaloupku jsme dojeli bez problémů. Vyložili jsme auto, zatopili na třech místech (viz fotky) a užívali si jasné mrazivé noci. Topení v Božence nemá chybu, juchu. Po večeři jsme šli na noční procházku na Větrov, kde se staví rozhledna. Spalo se krásně. Doufám, že příště už to bude i s běžkami a horkou sprchou nebo koupáním venku.

Kresba domečku, který stojí vpravo od cesty při vjezdu do Lelekovic. Má krásnou dřevěnou terasu. Kresleno na tabletu, ale během kreslení jsem si říkal, že by to šlo asi i tužkou na papír. Rychlá kresba (5minut) tužkou na papír v práci během meetingu, který mě nudil. Tužka mě začíná lákat, je to sice větší piplačka než na tabletu, zvláště gumování není tak přesné, ale dá se. Naučit se správně používat gumu je dobrá výzva.

Přijeli jsme na víkend s dětmi do Třince. Nemělo být moc pěkně, ale stejně jsem si vzal kolo. Vyšlo mi to sobotu, kdy jsem cestou zvládl i návštěvu u ségry a její rodiny v Hrádku. Plán byl jasný - Hraniční hřeben z Mostů u Jablunkova na Malý Polom. Stoupám z Lomné a objevují se první ostrůvky sněhu. Nejdříve mokré a roztopené, ale výše už je vše pěkně zmrzlé a sníh je všude. Krásný prašánek. Jede se dobře, jen mi začínají mrznout prsty na nohou. Dobře vím, že se s tím nedá nic dělat. Myslel jsem si, že na Velkém Polomu a dál nebude nikdo, ale doba se změnila. Cestička je prošlapaná a lidí je všude docela dost. Nejvíce jich paradoxně potkávám na sestupu z Polomu na Muřinkový vrch, kde je to nejezditelné a kolo vždy vedu a snáším. Lidi nechápou. Ozývají se hlášky jako: “To sis mohl rovnou pustit plyn doma, Boha jeho, čo ty tu na kole?”. Přitom se jelo fakt dobře, možná i lépe než v létě, protože všechno bahno zmrzlo. Na Muřinkovém vrchu si pár kluků dělalo ohýnek. Svitla mi naděje, že rozmrazím ty zmrzlé prsty na nohách, ale ohýnek jim nehořel a nechtěl jsem dělat hrdinu. Jel jsem rovnou dál. Byla to nádhera. Jedna z nejhezčích částí Beskyd. Bahna před Malým Polomem jsou vždy problém, ale ne dnes, vše ztvrdlo na beton. Na Slavíči jsem si dal česnečku, borůvkový koláč a čaj. Seděl jsem venku na terase, hořela svíčka, stmívalo se. Na Kalužném jsem ještě přemýšlel, jestli si nedat krásný devítikilometrový hřeben na Javorový, teď potmě už by byl bez lidí. Ale necítil jsem už prsty na nohách a k tomu část nártu, tak jsem to raději namířil rovnou domů. Přes Ostrý jsem pak potmě sjel dolů mezi “normální” lidi. Doma chvíli trvalo, než mi nohy rozmrzly, ale výjezd za to rozhodně stál.