Modrý Pavouček

S Kámou, Vagošem, Prokopem a Grétkou jsme se vydali do Rakoveckého údolí. Je to taková zastrčenější a opuštěnější část Moravského krasu. Dříve jsem tam hodně jezdil na kole a užíval si krásnou samotu. Teď tam vede několik single trailů, takže je všude hodně cyklistů, ale pořád je tam krásně. U Junácké studánky (někde také studánka sv. Václava) jsme si udělali oheň a děcka běhaly po lese. Po tom nekonečném vysedávání doma to bylo úžasné. Cítit kouř, jít po louce, překračovat potok.

Název tohoto příspěvku je Kresby, ale tentokrát je to výhradně malování. Vodovky se mi zalíbily a začal jsem se jim trošku věnovat. První dílo, ze kterého jsem měl radost jsem maloval podle fotky ze Znojma. Zalíbilo se mi opřené kolo a barva vinárny: Tento obrázek jsem měl k malování nachystaný hodně dlouho. Zkoušel jsem si na něm techniku, kterou jsem obkoukal od mého oblíbeného Alexe Hilkurtze. Jde o Unionku v České Lípě, která stojí do dnes. Takhle vypadala někdy kolem roku 1950.

Po návratu z tradiční horské akce, kterou pořádáme každý rok na vybrané lovecké chatě v Jeseníkách, jsem potřeboval dohnat těch pár dnů, kdy jsem nic nekreslil. Šáhl jsem po tabletu a stvořil aspoň jeden tmavý pohled přes okno chaty Wilibadky. Temný nejspíš proto, že mi bylo na chatě chvíli hrozně zle. Vodovkami jsem zkusil celkem povedený obrázek malého nádraží, které stojí na trati z Opavy do Nových Heřmanic: Pak přišlo téma Potštát. Městečko, které leží na hranici vojenského prostoru Livavá. Kdysi jsem tudy často projížděl na služebních cestách mezi Brnem a Ostravou. Stvořil jsem čtyři obrázky. První je perokresba rozmazávaná vodou:

Jarní prázdniny našich dětí jsme původně plánovali celé ve Svratce, ale počasí nám moc nepřálo. Tož alespoň na pár dní. Jeli s námi Hudečkovi a pobyli jsme na chalupě necelé čtyři dny. Zažili jsme sluníčko a teplo, zimu a hustou chumelenici, sníh, bahno, led i suchou louku. Snažili jsme si to užít, protože po návratu do Brna budeme na tři týdny zavřeni doma. Tak si to přeje naše vláda.

Obrázky z Opavských Sudet teď rychle přibývají. Každý den aspoň jeden. Pro začátek další, ne moc povedený, pokus o akvarel. Poprvé jsem zkoušel použít místo štětce houbičku na nádobí: Kaplička, která stojí někde hodně blízko Opavy: Kostelík - Opava Jaktař, rychlovka tužkou: Tenhle obrázek je údajně z nádraží v Polských Glubczycích. Fotka, podle které jsem to kreslil byla krásně barevná, ale šedobílé podání má taky něco do sebe:

Málokdo tomu ještě věřil, ale zázrak se stal. Podařilo se zrealizovat další ročník tradiční akce, kterou zvu Tomovy Jeseníky. Na poslední chvíli se po dlouhých průtazích podařilo domluvit chatu. Navíc takovou, na jaké jsme zatím nikdy nebyli. Několik z nás vyrazilo už ve čtvrtek odpoledne. Já jsem nakonec z Brna vyrazil sám, musel jsem zůstat déle v práci, a sám jsem si odťapkal celý noční výstup až na chatu. Pěkně mrzlo, chumelilo a užíval jsem si tu chvilku samoty. Ten pocit, když člověk po dvou hodinách nekonečného stoupání zahlídne světýlko z okna chaty, ten se nedá popsat. Zvlášť, když už je uvnitř zatopeno a na stole je plno dobrot. Je fajn potkat se takhle zase po roce. Povídalo se, hrálo se, popíjelo se, spát se šlo až k ránu. V pátek jsem se trošku projeli na lyžích. U chaty už nás čekal Ládin. Odpolední siesta (všichni jsme usnuli na dvě hodiny) byla krásná. Večer došel zbytek výpravy. Jen škoda, že mi z pátku na sobotu bylo špatně, asi z nějakého jídla. Běhání na kadibudku v tom hrozném mrazu (mínus patnáct nebo míň) bylo strašné. Naštěstí to do rána přešlo. V sobotu jsem se vracel domů, někdo odjížděl taky, ale později, někdo zůstával do neděle, někdo měl ještě dojít. Každopádně díky moc Tome. A doufám, že za rok zase.

Pokračuji s akvarely a motivy ze zapadlých Sudetských míst. Tohle je kostelík z Břidličné, který se mi zalíbil na jedné z fotek v Sudetské facebookové skupině. Druhý pokus s podobným námětem (mlýn na Slezské Hartě 37) se mi moc nepovedl. Zachovala se pouze fotka z okamžiku, kdy jsem měl hotovou akvarelovou vrstvu. Pak jsem přidal kresbu perem a obrázek byl na vyhození do koše: Abych si spravil náladu, tak jsem stejný motiv zkusil perem:

Neuvěřitelné. Po devatenácti letech jsme se znova sešli na Ostrém, abychom si zahráli bluegrass a trošku jazzu. Martin zde byl poprvé, ale Michal tady opravdu nebyl téměř dvacet let. Bylo to hodně dobré. Nemuset nikam spěchat, poflakovat se, hrát se skvělými muzikanty, do toho si jezdit na projížďky na běžkách, popíjet a pojídat samé dobroty. Co dodat? Doufám, že to do další akce nebude trvat dalších devatenáct let.

Za sněhem jsme se vypravili k našim do Třince. Bohužel, k naší velké smůle, vše začalo den před naším příjezdem roztávat. Na horách tak bylo sněhu dost, ale vše bylo úplně rozmáčené a místy to byla už jen voda. Vyběhl jsem si na běžkách potmě na Ostrý. Bylo jasno, svítil měsíc, nádhera. Škoda té vody všude. Další den jsme zkusili vyšlapat na Kamenitý. Byl to boj, ale šlo to. Nakonec jsme to otočili těsně pod chatou. Děti už byly úplně promočené, začínalo se stmívat a představa, že se do chaty díky covidu stejně nedostaneme, způsobila, že nám to ani nevadilo.

Zajel jsem za Laďou na Boženku. Užít si ticha a vytopené chaloupky, sněhu, který konečně napadl a samozřejmě bílých stop, kterými Paprsek žije. Ve čtvrtek večer klasika - nákup v Hanušovickém Penny, vynáška na Boženku direkt kolem Horské služby, teplo z kamen, vínko, smažená zelenina, povídání dlouho do noci. Venku zatím sněžilo a chumelilo. Tentokrát mě vzal Ladin na delší kolečko. Ale byl jsem nějakej jetej, na velké výkony jsem neměl morál. Ale musím uznat, že sjezd z Travné hory po hranicích byl nádherný.