Modrý Pavouček

Pozdě v noci jsem dorazil ze Staroměstska, ze stavby malé Boženky. Ráno jsme nabalili kola a vyrazili na jih. Předpovídali krásný den a volba padla na kola v nekopcovaté (to je pro děti důležité) krajině kolem Lednice. Objevili jsme nové parkoviště, lepší než to kam jsme vždy jezdili. Sluníčko svítilo, lesy byly krásně barevné a vše nám hezky vyšlo. Dělali jsme dlouhé zastávky a Maky zaslouží velkou pochvalu za jídlo, které s sebou vezla. Z baťůžku vytahovala jednu dobrotu za druhou. Doufám, že to nebyl poslední výlet na kolech před blížící se zimou.

Konečně začínáme stavět malou chatku hned vedle velké. Blíží se zima a je to jediný způsob jak na tomto úžasném místě přežít do doby, než se vyřeší velká chata. Láďa s Tomem mají vše krásně nachystáno už z Brna a tak se to pěkně se to hýbe. Já jsem jel první den do Mohelnice pro dřevo a bylo to poprvé co jsem sám převážel takový náklad na vozíku. Docela dálka a spousty klikatých silniček. Láďa s Tomem šli spát na paprsek a tak jsem na Božence strávil svoji první sólo noc. Ráno se stavělo dál a já jel do Starého města pro další dřevo, tentokrát mi za přívěs přesahovaly trámy o dva metry, děsil jsem se toho, že s tím budu muset někde couvat. Například úzká silnička z Kunčic na Paprsek si o problémy s vyhýbáním vyloženě koleduje. Po dvou dnech jsem se musel vrátit domů. Jel jsem až pozdě v noci a na sjezdovce jsem potkal stádo jelenů, musel jsem zastavit, abych je nepřejel, přecházeli mi přímo před autem.

Počasí sice nic moc, ale protože kvůli covidu sedíme pořád doma, tak bylo třeba někam vyrazit. Markét přišla s nápadem na kopečky kolem Vírské přehrady. I přes to, že skoro pořád mrholilo, že bylo všude mokro, že Áďa remcala něco o bolavých nožičkách a že jsme zkrátili plánované kolečko na pár kiláků, to byl dobrá akce. Objevili jsme úplně novou oblast, kterou budeme dál zkoumat. Tenhle typ krajiny nám sedí. Rozhledna Horní les už byla zavřená, ale v té mlze by stejně nebylo nic vidět. Musíme se sem vrátit.

Ráno jsem přejel ze Staroměstska do Brna a hned jsme vyrazili na výpravu do neznámých končin. Z Nelepeče, kde jsme zaparkovali auto, jsme na kolech po náhorních planinách dojeli k rybníku U Myslivny. Svítilo sluníčko, bylo teplo a všude byly křížky. Pěkný kraj. Od rybníka začal pětihvězdičkový sjezd do Dolních Louček, který vede krásným, úplně opuštěným, sedm kilometrů dlouhým údolím říčky Blahoňůvky a Libochovky. V podzimních barvách to bylo za odměnu. Do Louček jsme dojeli promrzlí a děti se tvářily unaveně. Pro auto vyrazil sám a děti s Maky zůstali na nám dobře známém hřišti u hospody. Z Louček do Předklášteří to byla úplná pohoda, jel jsem rychle a všechny jsem předjížděl. Dobrá nálada mě ale přešla na žluté značce z Předklášteří nahoru k autu. Bylo to hodně prudké, takže jsem kolo tlačil. Do toho jsem klouzal v blátě a téměř před koncem přišly dva úseky zarostlé ostružiním a maliním. Nadával jsem pěkně. Ale výlet to byl dobrej, to zase jo.

Rychlá, krátká, ale krásná výprava na Boženku. Blíží se stavba a potřebovali jsme tam navézt další dřevo. Ano, opravdu vozíme dřevo z jihu Moravy na sever do lesů k hranicím s Polskem. Já jsem jel jen na jednu noc, ale stojí mi to za to. Vyjeli jsme odpoledne a v kopcích nad Šumperkem, které jsme projížděli potmě, byla mlha jak z Rákosníčka. Na Kunčicema jsme zkoušeli variantu po lesní cestě, kterou jsme vytipovali v mapě, což bylo s naloženým vozíkem jemně odvážné (nedá se moc couvat), ale dobře to dopadlo. Večer jsme tradičně seděli u ohně dlouho do noci. Grilovali jsme zeleninu, popíjeli vínko a slivovici, plánovali akce na zimu a stavbu malé Boženky. Na nebi hvězdy a měsíc. Nádhera. Po půlnoci dorazila Zita a spát jsme šli až někdy ve dvě. Ládin se Zitou šli druhý den běhat a protože bylo krásně, frčel jsem co nejrychleji do Brna, abych stihl výlet s Maky a dětma.

Byla tady poslední šance podívat se tento rok na chalupu ve Svratce. Pak se vše zazimuje a dá se zase až na jaře. Navíc všude řádí covid a každá příležitost jak vypadnout někam ven je třeba využít. Myslím, že jsme trefili ten správný čas, kdy mají stromy nejhezčí barvy. Když do toho ještě zasvítí sluníčko, je to nádhera. Podzim jsem měl vždy ze všech období nejraději a tyhle slunečné žlutooranžové dny jsou to nejlepší co v přírodě znám. Jeden den svítilo sluníčko a s dětmi jsme objeli kolečko kolem Devíti skal, pod kterými je těch žlutých stromů nejvíce. Taky jsme začali v lese stavět úplně nový domeček. Tentokrát na lepším místě a poctivě. Z Matýska už je velký pomocník, sekerou a mačetou se ohání jak zkušený zálesák. Během chvilky zvládne přesekat i patnácti centimetrový kmen. Je po mně. A protože mám rád i ponuro a mlhavo, vyrazil jsem v pondělí, kdy se nikomu ven nechtělo, na kolo sám. Mrholilo, byla zima a mlha, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Objel jsem kolečko po skalkách v okolí a krásně jsem si to užil.

Počasí se nelepší a tak jsme v sobotu vyrazili na krátkou procházku do Moravského krasu. Naplánovali jsme krátké kolečko kolem Rudic. Nějak jsme neodhadli počasí a Matýsek se ze začátku klepal zimou, a to už je co říct. Přes skály jsme slezli dolů k propadání - místě, kde Jedovnický potok s obrovským průtokem mizí ve skále. Pak jsme opatrně mimo značky vylezli nad propadání a po loukách a hustými lesy jsme došli ke kapličce sv. Antonína. Byla zima a tak to dnes pěkně odsýpalo, každý už se těšil do vyhřátého auta. Já jsem pak jel v neděli na kole projet mé nejoblíbenější části krasu - lesy a kopce kolem Adamova. Vracel jsem se přes Bílovice a silnice podél Svitavy byla pro auta zavřená. Podle toho co jsem cestou viděl se vylila voda z koryta a tekla přes cestu.

Kresby ze začátku podzimu. Začínám více kreslit tužkou. Je to sice úplně všední nástroj pro kreslení a psaní, ale jeho možnosti jsou nekonečné. Dají se volit různé tvrdosti tužky, ale i s jednou tužkou se dá pomocí různých sklonů a tvarů hrotu nakreslit úplné zázraky. To samozřejmě není můj případ, jen se snažím poukázat na tak obyčejnou věc dostupnou každému. První obrázek je strom, který mě zaujal, když si děti hrály na břehu Pilské nádrže ve Žďáru nad Sázavou.

Musel jsem vyrazit aspoň na jednu noc ven. Covid nám ve městech vše komplikuje, ale na horách je pořád stejně. Špatné počasí mě nalákalo na druhý pokus o přespání na chatičce pod vrcholem Dlouhých strání. Lidí, kteří by přes týden v dešti a sněžení chodili po horách je málo a tak by tam nemusel nikdo být. Šel jsem promáčenou krajinou z Koutů po značkách podél sjezdovek. Na chaloupku jsme dorazil před půlnocí a oddechl jsem si když jsem ji našel prázdnou. Děsivý byl průchod kolem větrných elektráren na Medvědí hoře. Foukal silný vítr a když jsem kolem točících se vrtulí procházel potmě, se zhasnutou čelovkou, bylo to jak když na člověka padá nebe. Na chaloupce jsem chvilku fotil, dal si pár loků Jagermeistera a zalezl do spacáku. Byla mi dost zima a nemohl jsem usnout. Až do usnutí jsem myslel na život vězňů v táborech na Jáchymovsku. V hlavě totiž mám nedávno dočtenou knihu M. Čapka “O mužích, na které se zapomnělo” a taky čerstvě odvysílaný tříhodinový seriál České televize o Gulagu. Jsme rád, že se máme dobře, i s tím covidem je nám pořád tisíckrát lépe než jak se měli lidé dříve. Neměli bychom tolik nadávat. Druhý den jsem vstal brzy ráno. Nebylo moc pěkně a původní plán na hlavní hřeben jsem vzdal. Vydal jsem se dolů do údolí Borového potoka. Je to krásně opuštěný kus Jeseníků, bez značek, se spoustou skalek, potůčků a vodopádů. Jen se člověk musí obrnit trpělivostí, terén je místy dost těžko prostupný a chce to dávat pozor.

Markét se konečně zrealizovala dámskou jízdu v podobě přechodu hlavního Jesenického hřebene. Já jsem zůstal s dětmi a jako pokaždé, když hlídám sám více dní, jsme vyrazili k rodičům a ségře. Tam se máme vždy dobře. Dopoledne jsem ještě pracoval, pak rychle s Matýskem na oběd, vyzvednout Adélku ze školky, dobalit věci a hurá na sever. Hned po příjezdu jsem stihl krásný výjezd na kole. Jel jsem do údolí Hluchové, ve kterém jsme kdysi jako malí zálesáci tábořili a jehož horní část je pořád krásně opuštěná. Vystoupal jsem pod Velký Stožek a se západem slunce jsem jel po hřebeni na Filipku. Dále pak krásným nekonečným sjezdem do Hrádku, až na dno Jablunkovského průsmyku. Dokonce jsem doma stihl ještě uspat děti. Povedený den. V sobotu jsme taky pěkně kmitali. Dopoledne jsme udělali na zahradě oheň, ale na oběd už jsme byli na Ostrém. Večeřeli a spali jsme u ségry v Hrádku. Sice pořád něco přebalujeme a vybalujeme, ale je fajn, že to Áďu a Matýska baví a že to zvládáme.