Modrý Pavouček

Beskydská procházka na jedno záměrně utajené místo. Dostali jsme tam totiž vynikající pizzu a nemuseli jsme ji baštit venku na stojáka. Naše děti dostaly příležitost vyválet se ještě jednou ve sněhu a plně toho využily. Byly napůl promočené ještě než jsme vyšli. Na konci výpravy jsme museli všechno oblečení zabalit a doma odmočit ve škopku s vodou. To ale vůbec neznamená, že by se nám to nelíbilo. Bylo so super. Ještě jednou díky organizátorům.

Nečekaná nadílka sněhu, rozvolněný pohyb po republice a zprávy o záchranách lidí uvízlých ve sněhu na hřebenech. To vše mě nenechalo klidným a velice rychle se zrodil plán zopakovat akci Hraniční hřeben na běžkách. Bylo mi jasné, že nebudou stopy, že to půjde pomalu a že to bude dřina. Ale výzva už tady byla a já se jen tak nevzdám. Taťka mě hodil autem do Mostů, lyže jsem hodil na záda a vyrazil jsem svižně po vyšlapaném chodníčku na hřeben. Lyže jsem obul kousek před Skalkou a oddechl jsem si, že je dost sněhu. Vůbec jsem si do té chvíle nebyl jistý jak to nahoře vypadá a jestli to vůbec na běžkách půjde. Mezi Skalkou a Kamennou chatou jsem si povídal se skialpošem, kterého jsem dohnal. Taky šel sám a tajně jsem doufal, že bychom spolu mohli prošlapávat stopu. Ale byl jsem mnohem rychlejší, tak jsem mu za chvilku zmizel v mlze. Až na Velký Polom byla cestička dobrá, pak už to bylo horší. Potkal jsem pár lidí a pohyb mě nestál ani moc sil. Pohoda. Za Muřinkovým vrchem už to bylo horší. Jedna stopa, která se hodně bořila. Úsek na Malý polom mě stál hodně sil. Hodně mě zpomalovaly potoky, které bylo třeba přelézat. Bral jsem jako samozřejmost, že z Malého Polomu bude více stop, ale bohužel, mým směrem nevedla žádná. Nikdo nešel ze Slavíče na Bílý kříž. Nechtělo se mi šlapat stopu úplně neporušeným sněhem. Tak jsem se vydal po skialpové stopě na Kozí hřbety s vědomím, že sjezd dolů bude peklo. Znám to tam dobře, nemohlo to dopadnout dobře. A taky že jo. Skialpové stopy došly na hranu skalnatého srázu, otočily se a šly úplně jinam. A mě čekal sjezd lesem. Bylo to šílené (viz. fotky). Celá cesta až na Slavíč byl očistec. Sníh se bořil, nejelo to, začínal jsem být unavený. Jediné co mi dodávalo sílu bylo vědomí, že ze Slavíče už stopa povede. Na Slavíč jsem dorazil a dal jsem si tam vynikající česnečku (minutu před zavřením). Ze Slavíče dál jel jediný běžkař a boj s mokrým sněhem pokračoval. Z Kamenitého se pak připojila projetá stopa, uff, to byl pocit, najednou to jelo samo. Až na Ostrý se jelo krásně, užíval jsem si to a věděl jsem, že to zvládnu až do konce. Pod Kozincem mě zase vyzvedl taťka a domů jsem se dostal pěkně za světla. Celé mi to zabralo asi šest hodin, nikde jsem neodpočíval, vše bylo mokré, tak si ani nebylo kam sednout.

Dnešní sada obrázků bude trošku potemnělá. Objevil jsem techniku, kdy obrázky vypadají jako šerosvit. První obrázek je ale ještě veselý. Jde o Gymnázium Křížkovského, které stojí v Brně Komíně, pár metrů od našeho bytu. Je to krásná stará budova. Tohle je pohled shora, někde od hřbitova. Od hlavního vchodu vypadá budova úplně jinak. Jedna budova z Polska. Jmenuje se to tam Baborow a kromě této věže je tam plno krásných starých budov bývalého nádraží.

Podařilo se nám děti přesvědčit k nápravné výpravě do Trenckovy rokle. Přibližně před rokem jsme tam zatměli a cestou zpátky k autu jsme se zamotali do hustého podrostu plného ostružin. Matýsek s Adélkou byli tehdy přesvědčeni, že jsme jen o vlásek unikli smrti a celý rok nechtěli o Trenckově rokli ani slyšet. Tentokrát jsme vyrazili dopoledne a vše proběhlo bez jakýchkoliv strachů. Dokonce byla Trenckova rokle o pár stovek metrů v okrese Brno-venkov, takže jsme ani neporušili ten vládní nesmysl. Cestou z rokle jsme objevili chatu na krásném místě - postavili ji na skalním hřebeni, všude kolem jsou skály. Hned bych ji bral.

Dál zkouším akvarely. Je to fajn zkoumat míchání barev nebo jen cesty, kterými se barva po papíře šíří. První malůvka je kostel v Hutově, u kterého jsem poprvé vyzkoušel nechat část budovy zmizet do ztracena. Tento obrázek jsem měl nachystaný snad rok, ale nikdy jsem nevěděl, co s ním. Teď jsem se k němu vrátil a přesně jsem věděl jak ho chci udělat. Takhle vznikají nejhezčí věci. Celou dobu cítím, že to bude dobré. Tenhle se mi hodně líbí. Dal jsem si ho do rámu a visí na stěně nad mým stolem:

Dopolední projížďka s bandou od Kámy po Moravském krase za Hostěnicemi. Hlavním cílem byl Lesní bar v údolí Malé Říčky, u kterého jsme už jednou byli. Ale kdo by si znovu nedal nějakou dobrůtku přímo pod stromy, že? Ze začátku byla pěkná zima, jeli jsme v zimních bundách. Cestou se oteplovalo a ke konci už bylo krásných patnáct stupňů. Lesní bar jsme navštívili a cestou zpátky jsme projeli pár nových cest. Sem se ještě vrátíme.

Den po výpravě k Ruskému kříži jsme se vydali v plné sestavě na vedlejší kopec. Cílem bylo další místo, ke kterému nevedou žádné značky a ke kterému si člověk musí cestu vymyslet jen podle mapy. Vydali jsme se na Purkyňovu vyhlídku. Šli jsme z Adamova po žluté, po které často jezdím na kole nahoru z údolí. Chvíli poprchávalo, chvíli svítilo sluníčko, vzorně aprílové počasí. Vyhlídku jsme našli. Je z ní krásný výhled do údolí nad Adamovem. V dálce byl vidět i Nový hrad. Výpravu jsme zakončili porcí hranolek od místního kebapáře. Jen co jsme sedli do auta, začalo poprchávat a za chvíli se přihnala dešťovo-sněhová bouře. Vyšlo nám to pěkně.

Na nedávné sněhové výpravě jsme se k Ruskému kříži pořádně nedostali a pořád jsem to měl v hlavě jako místo, na které se potřebuji podívat. Vyrazil jsem na kole. Byla to jedna velká objevná výprava. Nevím jak to, že mi tak dlouho unikal krásný sjezd po žluté z Útěchova do Adamova. Vždy jsem to jezdil po modré. Poprvé jsem taky projel cestu zvanou “Pod Jelencem”, která stoupá ze dna údolí pod Adamovem do Babic. No a pak samotný Ruský kříž, ke kterému jsem šel shora přes Jelenec. Ano, vím, že se tam nesmí. Vícekrát tam chodit nebudu, jednou jsem ale musel. Moc krásné místo - jak Ruská stráň tak hřeben nahoru na Jelenec. Domů jsem dorazil hodně unavený, na takové vyjížďky teď asi ještě nemám. Díky Covidu jsem zimu hodně prolenošil.

K Blansku legálně můžeme a tak jsme se prošli po kopcích nad krásně zastrčenou vesničkou Hořice. Stojí na hřebeni nad Blanskem, končí tam cesta, a člověk si připadá aspoň trošku jako na horách. Původně jsme si chtěli dělat oheň u turistického přístřešku Nepustilka, ale byla zima, sníh a ohniště stejně zabral někdo jiný.

Od začátku roku jsme zavřeni v Brně, nikam se díky Covidu pořádně nemůže. Dost nám to vadí. Zvláště teď na jaře, když se dělá teplo a slunečné počasí nás táhne někam dál do kopců a na chalupy. A tak místo toho chodíme na večerní čelovkové procházky na Ruský vrch, sem tam něco delšího za Brnem, ale je to bída. Děti tento rok nelyžovaly. Snad bude brzy líp. Aspoň na hory a chalupy by lidem dovolit mohli.