Modrý Pavouček

Vánoce bez sněhu, bez mrazu a s covidovým strašákem nad hlavou. Naštěstí se nám vir, až na drobné nemoci, vyhýbá, ale i tak jsme si s ním užili. Po štědrém dni jsme museli na testy, jinak bychom nemohli do Třince. Nakonec vše vyšlo jak mělo. Děti byly nadšené z dárečků, díky Markét jsme všechny dárky i jídlo vyřešili v klidu předem a měli jsme doma celé vánoce krásný klídek. Na Silvestra jsme přejeli do Třince, kde bylo taky dobře. Škoda jen, že nebyl sníh a nedalo se lyžovat. Děti i my jsme se těšili. Tož jsem si vzal aspoň kolo a jezdil všude kolem.

Krátká, ale pečlivě naplánovaná výprava za východem slunce na Vysokou holi. V Brně už se sluníčko neukázalo aspoň dva týdny a obrázky z webových kamer na Pradědu mi pořád vrtaly v hlavě. Vstal jsem před čtvrtou, pěkně potichoučku, abych neprobudil Markét (stejně se vzbudila) a děti. Autem vyrážím na sever. V šest hodin, přesně podle plánu, jsem zaparkoval v Karlově. Cestou mě trošku potrápila spojka mezi Rýmařovem a Moravicemi, která byla zmrzlá jak kluziště. Na led navíc popadalo plno velkých větví, takže asi tři kilometry pěkně pomalinku, na jedničku a dvojku, kličkovat mezi překážkami, auto vůbec nebrzdilo. Z Karlova jsem se vydal rychlým krokem nahoru Velkou Kotlinou. Nebe bylo jasné, šel jsem bez čelovky a sem tam koukal na hvězdy. Pro čistý východ slunce dobré znamení. Po sedmé jsem byl ve Velkém kotli a na úbočí Vysoké hole jsem začal fotit. Po chvilce se slunce vynořilo zpoza Beskyd a bylo to nádherné. Magický okamžik. Po hřebeni jsem došel na Jelení studánku a začal sestupovat dolů. Přes Alfrédku jsem doklouzal zpátky do Vrbna a domů do Brna jsem dorazil akorát na oběd.

Rychlá akce na jednu noc. Potřebovali jsme zavézt pár věcí na Boženku ještě před tím, než napadne sníh. Do auta jsme jakýmsi zázrakem naložili sedmisetlitrovou nádrž a brutar. Pro příjezd k chalupě jsme zvolili lesáckou cestu, abychom se vyhnuli hlubokému sněhu na hřebeni a očíhli ústupovou cestu pro případ, že by to hodně klouzalo. To bylo překvapení, když jsme na cestě narazili na hajného, který si tam zaparkoval auto tak, že nešlo projet, a chystal se na lov. Couvat dva kilometry se nám nechtělo a pan hajný, musím říct, že byl hodný, musel sednout do auta a jet před námi na nejbližší rozcestí. Trošku nás děsil, že se nahoře nedá jezdit, ale jak jsme později zjistili, byly to jen takové lehké lži, abychom mu nevjeli do revíru. Na chaloupku jsme dojeli bez problémů. Vyložili jsme auto, zatopili na třech místech (viz fotky) a užívali si jasné mrazivé noci. Topení v Božence nemá chybu, juchu. Po večeři jsme šli na noční procházku na Větrov, kde se staví rozhledna. Spalo se krásně. Doufám, že příště už to bude i s běžkami a horkou sprchou nebo koupáním venku.

Kresba domečku, který stojí vpravo od cesty při vjezdu do Lelekovic. Má krásnou dřevěnou terasu. Kresleno na tabletu, ale během kreslení jsem si říkal, že by to šlo asi i tužkou na papír. Rychlá kresba (5minut) tužkou na papír v práci během meetingu, který mě nudil. Tužka mě začíná lákat, je to sice větší piplačka než na tabletu, zvláště gumování není tak přesné, ale dá se. Naučit se správně používat gumu je dobrá výzva.

Přijeli jsme na víkend s dětmi do Třince. Nemělo být moc pěkně, ale stejně jsem si vzal kolo. Vyšlo mi to sobotu, kdy jsem cestou zvládl i návštěvu u ségry a její rodiny v Hrádku. Plán byl jasný - Hraniční hřeben z Mostů u Jablunkova na Malý Polom. Stoupám z Lomné a objevují se první ostrůvky sněhu. Nejdříve mokré a roztopené, ale výše už je vše pěkně zmrzlé a sníh je všude. Krásný prašánek. Jede se dobře, jen mi začínají mrznout prsty na nohou. Dobře vím, že se s tím nedá nic dělat. Myslel jsem si, že na Velkém Polomu a dál nebude nikdo, ale doba se změnila. Cestička je prošlapaná a lidí je všude docela dost. Nejvíce jich paradoxně potkávám na sestupu z Polomu na Muřinkový vrch, kde je to nejezditelné a kolo vždy vedu a snáším. Lidi nechápou. Ozývají se hlášky jako: “To sis mohl rovnou pustit plyn doma, Boha jeho, čo ty tu na kole?”. Přitom se jelo fakt dobře, možná i lépe než v létě, protože všechno bahno zmrzlo. Na Muřinkovém vrchu si pár kluků dělalo ohýnek. Svitla mi naděje, že rozmrazím ty zmrzlé prsty na nohách, ale ohýnek jim nehořel a nechtěl jsem dělat hrdinu. Jel jsem rovnou dál. Byla to nádhera. Jedna z nejhezčích částí Beskyd. Bahna před Malým Polomem jsou vždy problém, ale ne dnes, vše ztvrdlo na beton. Na Slavíči jsem si dal česnečku, borůvkový koláč a čaj. Seděl jsem venku na terase, hořela svíčka, stmívalo se. Na Kalužném jsem ještě přemýšlel, jestli si nedat krásný devítikilometrový hřeben na Javorový, teď potmě už by byl bez lidí. Ale necítil jsem už prsty na nohách a k tomu část nártu, tak jsem to raději namířil rovnou domů. Přes Ostrý jsem pak potmě sjel dolů mezi “normální” lidi. Doma chvíli trvalo, než mi nohy rozmrzly, ale výjezd za to rozhodně stál.

Nemohli jsme děti dostat na hory a tak jsme vyrazili sami s Markét. O caparty se postarala babička s dědou a my jsme tak mohli po více než roce vyrazit sami do kopců. Přes noc napadlo pár centimetrů sněhu a trošku jsme šaškovali s parkováním v Nýdku, ale vše jsme přežili a vydali se nahoru na Čantoryji. Sněžilo, byla mlha a žádná panoramata se nekonala, ale i tak to bylo dobré. Na chatě jsme si dali svařák, pak jsme vylezli na vrchol, prošli kolem rozhledny a vrátili se po zelené naučné stezce, kterou jsme kdysi projížděli s maličkým Matýskem ve vozíku. Docela jsme uháněli a na oběd už jsme byli zpátky doma v Třinci.

Opět jsem vyrazil na jeden den a noc na Staroměstsko. Stavba malé Boženky se blíží ke konci a nabízela se možnost přespat v chatce první noc. To jsem si nemohl nechat ujít. Byl jsem z práce dost unavený, ale sedl jsem večer do auta a vyrazil na sever za Tomem a Laďou. Cestou byla opět mlha jak z Rákosníčka, na Paprsku dokonce i hustější. Nebylo vidět nic než bílé moře a nic nepomáhalo. Projel jsem to pěkně krokem a napůl po paměti. Chaloupka už je krásně utěsněná. Večer byla pohoda. Seděli jsme u sálajících kamen, popíjeli vínko a pozdě po půlnoci šli spát nahoru na poval. Paráda. Ráno jsem ze spacáku sledoval jak Laďa zatápí. Tohle jsem naposledy zažil dávno, když jsem byl malý, na naší chalupě v Beskydech. Nechtělo se mi ráno do studené chalupy a tak jsem čekal než někdo zatopí. Ze zahřátých kamen stoupalo nahoru teplo a k tomu někdy i vůně melty, která se vařila na plotně. Tom dodělal co bylo třeba, my jsme s Laďou nachystali dřevo a kromě okenic je chaloupka nachystaná na zimu. Ej chu chu.

Po dlouhé době se ukázalo sluníčko a navíc byl volný den. Lenivě jsme se poflakovali doma, ale zmátořili jsme se a vyrazili na krátký výlet do Moravského krasu. Z kola mám odkoukané černé díry ve svazích Suchého žlebu a už dlouhou jsem si říkal, že tam musím vzít děti. Tak dnes. Zpočátku jsme to brali poctivě a zkoumali každý vstup do jeskyně, ale ke konci už jsem byli unavení. Bylo tam toho fakt hodně. Cesta zpátky po žluté značce měla být procházkou po osamělé části Krasu, ale nějak mi nedošlo, že díky covidu jsou lidé úplně všude a zvláště pak kolem míst, kam lehce dojedou autem. Naštěstí to byly jen dva kilometry a k Macoše jsme raději vůbec nešli.

Po pár dnech jsem se vrátil zpátky na Staroměstsko. Zima se blíží a hlavní prioritou teď je dostavět malou Boženku dříve než napadne sníh. Pak už se tam autem nedostaneme a budeme muset všechno nosit z nejbližšího parkoviště. Tentokrát už nebylo tak hezky jak minule. Mlha, mrholení, teploty kolem nuly, všude voda a zima. Ale postupuje to pěkně.

Pozdě v noci jsem dorazil ze Staroměstska, ze stavby malé Boženky. Ráno jsme nabalili kola a vyrazili na jih. Předpovídali krásný den a volba padla na kola v nekopcovaté (to je pro děti důležité) krajině kolem Lednice. Objevili jsme nové parkoviště, lepší než to kam jsme vždy jezdili. Sluníčko svítilo, lesy byly krásně barevné a vše nám hezky vyšlo. Dělali jsme dlouhé zastávky a Maky zaslouží velkou pochvalu za jídlo, které s sebou vezla. Z baťůžku vytahovala jednu dobrotu za druhou. Doufám, že to nebyl poslední výlet na kolech před blížící se zimou.