Modrý Pavouček

Na nedávné sněhové výpravě jsme se k Ruskému kříži pořádně nedostali a pořád jsem to měl v hlavě jako místo, na které se potřebuji podívat. Vyrazil jsem na kole. Byla to jedna velká objevná výprava. Nevím jak to, že mi tak dlouho unikal krásný sjezd po žluté z Útěchova do Adamova. Vždy jsem to jezdil po modré. Poprvé jsem taky projel cestu zvanou “Pod Jelencem”, která stoupá ze dna údolí pod Adamovem do Babic. No a pak samotný Ruský kříž, ke kterému jsem šel shora přes Jelenec. Ano, vím, že se tam nesmí. Vícekrát tam chodit nebudu, jednou jsem ale musel. Moc krásné místo - jak Ruská stráň tak hřeben nahoru na Jelenec. Domů jsem dorazil hodně unavený, na takové vyjížďky teď asi ještě nemám. Díky Covidu jsem zimu hodně prolenošil.

K Blansku legálně můžeme a tak jsme se prošli po kopcích nad krásně zastrčenou vesničkou Hořice. Stojí na hřebeni nad Blanskem, končí tam cesta, a člověk si připadá aspoň trošku jako na horách. Původně jsme si chtěli dělat oheň u turistického přístřešku Nepustilka, ale byla zima, sníh a ohniště stejně zabral někdo jiný.

Od začátku roku jsme zavřeni v Brně, nikam se díky Covidu pořádně nemůže. Dost nám to vadí. Zvláště teď na jaře, když se dělá teplo a slunečné počasí nás táhne někam dál do kopců a na chalupy. A tak místo toho chodíme na večerní čelovkové procházky na Ruský vrch, sem tam něco delšího za Brnem, ale je to bída. Děti tento rok nelyžovaly. Snad bude brzy líp. Aspoň na hory a chalupy by lidem dovolit mohli.

S Kámou, Vagošem, Prokopem a Grétkou jsme se vydali do Rakoveckého údolí. Je to taková zastrčenější a opuštěnější část Moravského krasu. Dříve jsem tam hodně jezdil na kole a užíval si krásnou samotu. Teď tam vede několik single trailů, takže je všude hodně cyklistů, ale pořád je tam krásně. U Junácké studánky (někde také studánka sv. Václava) jsme si udělali oheň a děcka běhaly po lese. Po tom nekonečném vysedávání doma to bylo úžasné. Cítit kouř, jít po louce, překračovat potok.

Název tohoto příspěvku je Kresby, ale tentokrát je to výhradně malování. Vodovky se mi zalíbily a začal jsem se jim trošku věnovat. První dílo, ze kterého jsem měl radost jsem maloval podle fotky ze Znojma. Zalíbilo se mi opřené kolo a barva vinárny: Tento obrázek jsem měl k malování nachystaný hodně dlouho. Zkoušel jsem si na něm techniku, kterou jsem obkoukal od mého oblíbeného Alexe Hilkurtze. Jde o Unionku v České Lípě, která stojí do dnes. Takhle vypadala někdy kolem roku 1950.

Po návratu z tradiční horské akce, kterou pořádáme každý rok na vybrané lovecké chatě v Jeseníkách, jsem potřeboval dohnat těch pár dnů, kdy jsem nic nekreslil. Šáhl jsem po tabletu a stvořil aspoň jeden tmavý pohled přes okno chaty Wilibadky. Temný nejspíš proto, že mi bylo na chatě chvíli hrozně zle. Vodovkami jsem zkusil celkem povedený obrázek malého nádraží, které stojí na trati z Opavy do Nových Heřmanic: Pak přišlo téma Potštát. Městečko, které leží na hranici vojenského prostoru Livavá. Kdysi jsem tudy často projížděl na služebních cestách mezi Brnem a Ostravou. Stvořil jsem čtyři obrázky. První je perokresba rozmazávaná vodou:

Jarní prázdniny našich dětí jsme původně plánovali celé ve Svratce, ale počasí nám moc nepřálo. Tož alespoň na pár dní. Jeli s námi Hudečkovi a pobyli jsme na chalupě necelé čtyři dny. Zažili jsme sluníčko a teplo, zimu a hustou chumelenici, sníh, bahno, led i suchou louku. Snažili jsme si to užít, protože po návratu do Brna budeme na tři týdny zavřeni doma. Tak si to přeje naše vláda.

Obrázky z Opavských Sudet teď rychle přibývají. Každý den aspoň jeden. Pro začátek další, ne moc povedený, pokus o akvarel. Poprvé jsem zkoušel použít místo štětce houbičku na nádobí: Kaplička, která stojí někde hodně blízko Opavy: Kostelík - Opava Jaktař, rychlovka tužkou: Tenhle obrázek je údajně z nádraží v Polských Glubczycích. Fotka, podle které jsem to kreslil byla krásně barevná, ale šedobílé podání má taky něco do sebe:

Málokdo tomu ještě věřil, ale zázrak se stal. Podařilo se zrealizovat další ročník tradiční akce, kterou zvu Tomovy Jeseníky. Na poslední chvíli se po dlouhých průtazích podařilo domluvit chatu. Navíc takovou, na jaké jsme zatím nikdy nebyli. Několik z nás vyrazilo už ve čtvrtek odpoledne. Já jsem nakonec z Brna vyrazil sám, musel jsem zůstat déle v práci, a sám jsem si odťapkal celý noční výstup až na chatu. Pěkně mrzlo, chumelilo a užíval jsem si tu chvilku samoty. Ten pocit, když člověk po dvou hodinách nekonečného stoupání zahlídne světýlko z okna chaty, ten se nedá popsat. Zvlášť, když už je uvnitř zatopeno a na stole je plno dobrot. Je fajn potkat se takhle zase po roce. Povídalo se, hrálo se, popíjelo se, spát se šlo až k ránu. V pátek jsem se trošku projeli na lyžích. U chaty už nás čekal Ládin. Odpolední siesta (všichni jsme usnuli na dvě hodiny) byla krásná. Večer došel zbytek výpravy. Jen škoda, že mi z pátku na sobotu bylo špatně, asi z nějakého jídla. Běhání na kadibudku v tom hrozném mrazu (mínus patnáct nebo míň) bylo strašné. Naštěstí to do rána přešlo. V sobotu jsem se vracel domů, někdo odjížděl taky, ale později, někdo zůstával do neděle, někdo měl ještě dojít. Každopádně díky moc Tome. A doufám, že za rok zase.

Pokračuji s akvarely a motivy ze zapadlých Sudetských míst. Tohle je kostelík z Břidličné, který se mi zalíbil na jedné z fotek v Sudetské facebookové skupině. Druhý pokus s podobným námětem (mlýn na Slezské Hartě 37) se mi moc nepovedl. Zachovala se pouze fotka z okamžiku, kdy jsem měl hotovou akvarelovou vrstvu. Pak jsem přidal kresbu perem a obrázek byl na vyhození do koše: Abych si spravil náladu, tak jsem stejný motiv zkusil perem: