Modrý Pavouček

Je konec května, ale počasí je aprílové. Střídá se déšť, sluníčko a pořád je zima. Abychom alespoň na chvilku vytáhli paty z Brna, zajeli jsme na jednu na chalupu do Svratky. Z kůlny jsme vyhrabali starý gril a ke klasickým špekáčkům jsme přidali hermelín.

Krásný den si říkal o krásnou vyjížďku na kolech. Abychom si spravili chuť, tak jsme se vydali na místo, kde nehrozí žádná bahna, žádné kopce ani tlačení kola křovím. Lednice a okolí je pro pohodovou cyklistiku jak stvořená. Bylo teplo jak v létě a výběr trasy se také podařil. Polovinu trasy jsme jeli po neznámých cestách. Dokonce bylo po cestě otevřeno na třech místech občerstvení. Celá trasa pohoda, až na poslední zastávku, kde se přihodil malý karambol. Děti se chtěly čvachtat ve vodě u Janova hradu, jen tak po kotníky těsně u břehu. Adélka se do vody pořád bála a poskakovala po břehu, až najednou šup a seděla ve vodě celá. Naštěstí bylo teplo a k autu necelé dva kilometry.

S výpravou na posledními Jesenické firny jsme dlouho vyčkávali, ale vyplatilo se. V pondělí večer jsme vyrazili strávit krásnou úplňkovou noc na Boženku s plánem přejet ráno do Jeseníků. Vzali jsme s sebou Dana, taťku dvou holčiček, kde jedna chodí s Adélkou do školky a druhá s Matýskem do školy. Slíbil jsem mu to a jsem rád, že to takhle pěkně vyšlo. Noc na Staroměstsku je pro mně vždy zážitkem. Svítil měsíc, dělali jsme oheň, baštili dobroty, jen škoda, že jsme nemohli zůstat déle. Ráno jsme se pomalu přesunuli na Ramzovou (dojeli jsme tam před polednem) a vyrazili po zbytcích sněhu nahoru. Oblast Šeráku a Keprníku zatím na skialpech nemáme prozkoumanou a vypadalo to, že klukům se do sjezdů do neznáma moc nechce. Ale na Šeráku se najednou objevil Slávek, neuvěřitelná náhoda. Je to náš kamarád z Lipové, kterému už je 70 let, ale není to vůbec znát. Na Šerák to z Ramzové zvládl rychleji než my a celý zbytek dne s nám pěkně držel tempo. A bylo jasné, že se jde lyžovat. Slávek, jakožto místní znalec, nás navedl na krásný sjezd korytem Klepáčského potoka. Prudký sjezd smrkovým lesem po rozměklém firnu. Krása. Přes chatu Moricku jsme pak vyšli na vrchol Keprníku a přes Šerák jsme se krásným dlouhým sjezdem dostali zpátky k autu. Opět parádní akce. Danovi posílám velký dík za fotky.

Sobotní dlouhý výlet na Třebíčsko. Spojili jsme údolí říček Balinka a Oslava a projeli jsme se moc pěknou krajinou plnou křížků, starých chalup a velkých oblých (bludných?) balvanů. Vše po krásných cestách až na žlutou značku z Uhřínova do Nového Telečkova, kde jsme kola tlačili a kličkovali při tom mezi kalužemi a bahnem. Na konci jsme si ve Velkém Meziříčí dali zmrzku a v místním Penny nakoupili spoustu dobrot.

Narozeninový víkend nemohl začít jinak než rozdáváním dárečků, sfoukáváním svíček a přáním všeho dobrého. Že nás nedočkavé děti vzbudí už po páté jsme ale nečekali. Oba dostali to co si přáli nejvíce. Tak to má být. V neděli jsme se vydali do míst, která jsme navštívili přesně před rokem v první covidové vlně. Tehdy jsme vylezli na hrad Templštýn a opékali jsme tam párky. Letos jsme si vzali kola a prozkoumali údolí za hradem a taky krásné náhorní louky kolem Biskoupského kopce.

Beskydská procházka na jedno záměrně utajené místo. Dostali jsme tam totiž vynikající pizzu a nemuseli jsme ji baštit venku na stojáka. Naše děti dostaly příležitost vyválet se ještě jednou ve sněhu a plně toho využily. Byly napůl promočené ještě než jsme vyšli. Na konci výpravy jsme museli všechno oblečení zabalit a doma odmočit ve škopku s vodou. To ale vůbec neznamená, že by se nám to nelíbilo. Bylo so super. Ještě jednou díky organizátorům.

Nečekaná nadílka sněhu, rozvolněný pohyb po republice a zprávy o záchranách lidí uvízlých ve sněhu na hřebenech. To vše mě nenechalo klidným a velice rychle se zrodil plán zopakovat akci Hraniční hřeben na běžkách. Bylo mi jasné, že nebudou stopy, že to půjde pomalu a že to bude dřina. Ale výzva už tady byla a já se jen tak nevzdám. Taťka mě hodil autem do Mostů, lyže jsem hodil na záda a vyrazil jsem svižně po vyšlapaném chodníčku na hřeben. Lyže jsem obul kousek před Skalkou a oddechl jsem si, že je dost sněhu. Vůbec jsem si do té chvíle nebyl jistý jak to nahoře vypadá a jestli to vůbec na běžkách půjde. Mezi Skalkou a Kamennou chatou jsem si povídal se skialpošem, kterého jsem dohnal. Taky šel sám a tajně jsem doufal, že bychom spolu mohli prošlapávat stopu. Ale byl jsem mnohem rychlejší, tak jsem mu za chvilku zmizel v mlze. Až na Velký Polom byla cestička dobrá, pak už to bylo horší. Potkal jsem pár lidí a pohyb mě nestál ani moc sil. Pohoda. Za Muřinkovým vrchem už to bylo horší. Jedna stopa, která se hodně bořila. Úsek na Malý polom mě stál hodně sil. Hodně mě zpomalovaly potoky, které bylo třeba přelézat. Bral jsem jako samozřejmost, že z Malého Polomu bude více stop, ale bohužel, mým směrem nevedla žádná. Nikdo nešel ze Slavíče na Bílý kříž. Nechtělo se mi šlapat stopu úplně neporušeným sněhem. Tak jsem se vydal po skialpové stopě na Kozí hřbety s vědomím, že sjezd dolů bude peklo. Znám to tam dobře, nemohlo to dopadnout dobře. A taky že jo. Skialpové stopy došly na hranu skalnatého srázu, otočily se a šly úplně jinam. A mě čekal sjezd lesem. Bylo to šílené (viz. fotky). Celá cesta až na Slavíč byl očistec. Sníh se bořil, nejelo to, začínal jsem být unavený. Jediné co mi dodávalo sílu bylo vědomí, že ze Slavíče už stopa povede. Na Slavíč jsem dorazil a dal jsem si tam vynikající česnečku (minutu před zavřením). Ze Slavíče dál jel jediný běžkař a boj s mokrým sněhem pokračoval. Z Kamenitého se pak připojila projetá stopa, uff, to byl pocit, najednou to jelo samo. Až na Ostrý se jelo krásně, užíval jsem si to a věděl jsem, že to zvládnu až do konce. Pod Kozincem mě zase vyzvedl taťka a domů jsem se dostal pěkně za světla. Celé mi to zabralo asi šest hodin, nikde jsem neodpočíval, vše bylo mokré, tak si ani nebylo kam sednout.

Dnešní sada obrázků bude trošku potemnělá. Objevil jsem techniku, kdy obrázky vypadají jako šerosvit. První obrázek je ale ještě veselý. Jde o Gymnázium Křížkovského, které stojí v Brně Komíně, pár metrů od našeho bytu. Je to krásná stará budova. Tohle je pohled shora, někde od hřbitova. Od hlavního vchodu vypadá budova úplně jinak. Jedna budova z Polska. Jmenuje se to tam Baborow a kromě této věže je tam plno krásných starých budov bývalého nádraží.

Podařilo se nám děti přesvědčit k nápravné výpravě do Trenckovy rokle. Přibližně před rokem jsme tam zatměli a cestou zpátky k autu jsme se zamotali do hustého podrostu plného ostružin. Matýsek s Adélkou byli tehdy přesvědčeni, že jsme jen o vlásek unikli smrti a celý rok nechtěli o Trenckově rokli ani slyšet. Tentokrát jsme vyrazili dopoledne a vše proběhlo bez jakýchkoliv strachů. Dokonce byla Trenckova rokle o pár stovek metrů v okrese Brno-venkov, takže jsme ani neporušili ten vládní nesmysl. Cestou z rokle jsme objevili chatu na krásném místě - postavili ji na skalním hřebeni, všude kolem jsou skály. Hned bych ji bral.

Dál zkouším akvarely. Je to fajn zkoumat míchání barev nebo jen cesty, kterými se barva po papíře šíří. První malůvka je kostel v Hutově, u kterého jsem poprvé vyzkoušel nechat část budovy zmizet do ztracena. Tento obrázek jsem měl nachystaný snad rok, ale nikdy jsem nevěděl, co s ním. Teď jsem se k němu vrátil a přesně jsem věděl jak ho chci udělat. Takhle vznikají nejhezčí věci. Celou dobu cítím, že to bude dobré. Tenhle se mi hodně líbí. Dal jsem si ho do rámu a visí na stěně nad mým stolem: