Modrý Pavouček

Docela vhod mi přišel “Health day”, tedy den volna pro zdraví, který jsme dostali v práci. Sbalil jsem kolo, vaření a spaní, a vyrazil odpoledne směr Jeseníky. Za hodinu a půl jsem se všemi věcmi vyšlapal na horní nádrž Dlouhých strání. Tuhle část Jeseníků mám nejraději. Znám tam skoro každou cestu, hřebínek, vrcholek, potok … a vím o několika místech na spaní v suchu. A protože se o Rychleb hnal déšť a bouřka, sjel jsem do chatičky nedaleko nádrže. Pršet začalo přesně na čas - stihl jsem si na ohni ohřát vodu na čaj. Spalo se krásně. Měl jsem zimní peřový spacák, abych se zase celou noc neklepal zimou. Druhý den jsem vstal s prvními paprsky, uvařil snídani a někdy před šestou vyrazil dolů. Je to asi 14 kilometrů z kopce a tak jsem na sebe navlíkl úplně všechno včetně zimní peřovky, rukavic a čepice. I tak mi bylo zima. Do auta jsem hodil věci na spaní a vydal se opět nahoru. Objel jsem hřeben přes Ztracené kameny a přes Alfrédku a Karlov jsem dojel do Malé Morávky. Nechtělo se mi zpátky nahoru, ale musel jsem přes hřeben k autu. A když už nahoru, tak úplně. Za dvě hodiny jsem otáčel kolo na vrcholku Praděda a frčelo dolů směr Švýcárna. Tam jsem si dal polívku, kterou jsem nechtěl (dostal jsem dršťkovkou místo kulajdy). No bylo to krásné. Sluníčko, bezvětří, žádní lidé. Je to fajn, projet si za pár hodin půlku Jeseníků.

Víkend na kole. V sobotru jsme se společně s Kryslovýma vydali na cestu kolem Dalešické přehrady. Čekal nás hned od začátku náročný terén plný kopců, ale děti vše statečně zvládaly. Nezastavily nás ani klády přes cestu. Co nás ale zastavilo byl defekt na Adélčině kole. Neměli jsme lepení a tak jsme se strategicky rozdělili na dvě skupiny. Skupina A jela dál, skupina B se vracela zpět na rozcestí, a já jsem frčel zpět na start pro auto. Nakonec ale vše dobře dopadlo a všichni si to užili.

V sobotu oslavil Matýsek se svými kámoši narozeniny U Hrocha u nás v Komíně. Markét se podařilo zařídit čokoládovou fontánu, ze které byl pro všechny děti kolem velký hit. Dva litry tekoucí čokolády se jen tak někde nevidí. V neděli jsme se po dlouhé době viděli s Kámou, Prokopem a Grétkou. Prošli jsme naučnou stezku kolem Olomoučan se zastávkou na Novém hradě. Moc pěkné kolečko to bylo. V Krase je pořád co objevovat.

Z předpovídaného slunečného víkendu v Beskydech byl víkend deštivý, ale to nám nevadilo. Vyjeli jsme na Ostrý a zašli jsme si na dobroty do úplně prázdné chaty na Kamenitém. Šli jsme jen s Áďou, Matýsek zůstal s babičkkou a dědou na chalupě. Já jsem se projel po Jablunkovsku na kole. Je to neuvěřitelné, ale až teď jsem objevil krásnou cyklostezku z Bukovce do Istebné - vede lesem podél vody a úplně mine kopce na hranicích.

Blížil se konec měsíce a za duben mi chyběla noc strávená někde venku. Chtěl jsem jet znovu do Trenckovy rokle, ale nakonec zvítězil duch průzkumníka a vydal jsem se do míst, kde jsem nikdy nebyl. Dlouho jsem měl v hlavě údolí Bystřice nad Olomoucí, které kopíruje hranici vojenského újezdu Libavá. Napadlo mě protáhnout tuto trasu kolem celého újezdu a plán byl na světě. Vyrazil jsem v pátek odpoledne a kolem páté jsem startoval z Olomouce. K údolí Bystřice vedou krásné cyklostezky plné cyklistů. Pro lidi z Olomouce je to asi jeden hlavních tahů do přírody. Údolí je zpočátku hodně zastavěné, ale čím severněji, tím je vše divočejší a liduprázdnější. První zastávku jsem dělal u nádraží Hrubá voda, které jsem několikrát maloval. Nádherná, ale bohužel zdevastovaná, budova. Další zastávka byla v bývalé obci Bělá. To už jsem byl v hodně opuštěných místech, nikde nikdo, jen spousty zvířat (skoro jsem přejel lišku). Před setměním jsem přejel hranici újezdu a nedočkavě zamířil ke starému lomu, kde mělo být podle mapy ohniště a snad i místo ke spaní. Bál jsem se, jestli už tam někdo nebude nebo jestli nebude ústí lomu působit moc depresivně. Ale vyšlo to. Místo bylo krásné, s nádherným výhledem do nitra újezdu, hluboko dole šuměla Odra, u ohniště bylo dřevo i klacky na opékání a na stromě visel rošt a nějaké nádobí. Uvařil jsem si čaj, poseděl u ohně a šel spát. Byla mi trošku zima, ale spalo se dobře.

Na letošní velikonoce jsme zamířili do Svratky. Sešli jsme se tam s celou Markétinou rodinou a konečně jsme odzimovali chalupu. Počasí bylo hodně studené, Markét byla nemocná a tak jediným pořádným rodinným výletem byla procházka údolím Doubravky. Je to divoké údolí v Železných horách plné skal, vodopádů, trampských chatiček, můstků a žebříků. Nejzajímavější část má asi pět kilometrů a abychom nemuseli tam a zpátky, popojeli jsme jednu zastávku vlakem (Z Bílku do Chotěboře). A protože mi to bylo málo, jezdil jsem i v té zimě na kole. Podíval jsem se do Maštalí, projel plno vesniček, ve kterých jsem nikdy nebyl a samozřejmě taky část Žďárských vrchů. A došlo i na hledání pokladů. Matýsek dostal novou dohledávačku a rýč, jeho hledačská výbava je teď kompletní.

První letošní vycházka na Tišnovsko. Z Ŕíkonína jsme vlakem přejeli do Níhova, sousední stanice, a šli pěšky zpátky klikatým údolím říčky Haldy. Průvodčí nás potěšil. Nechtěl po nás platit za lístky, že prý už stejně v Níhově jsme. Cestou jsme dělali plno zastávek. Jak se dětem ráno nechtělo, tak venku ožily a pořád něco kutily v lese. U zálesáckého srubu pod samotou Borky jsme si uvařili těstoviny s omáčkou. Počítali jsme s tím, že hlavní jídlo si dáme později U Bizona. Hospůdka byla ale zavřená, škoda. Místo jídla jsme se tak krčili pod stříškou chatky, protože nás chytla sněhová bouře. O pár minut později už ale svítilo a hřálo sluníčko. Další sněhová bouře přišla přesně ve chvíli, kdy jsme v Říkoníně nasedali do auta. Vyšlo nám to dokonale.

V pátek zavolal Peťa jestli bych si nechtěl zahrát na kytaru. Že je sám v Orličkách na chalupě. Doma jsme stejně trošku marodili, tak jsem sedl v sobotu odpoledne do auta a vyrazil na sever. Dořešili jsme dřevo a před setměním jsme stihli vyběhnout nahoru na Suchý vrch. Na večeři jsme si udělali pochoutku - čerstvé pstruhy a smažené brambory. Dobrota. A pak jsme dlouho do noci hráli. Druhý den jsem se cestou domu zajel podívat do Jablonného. Překvapilo mě, že na náhrobcích kolem kostela nebylo jediné německé jméno.

Uplynulo šest dní a jsme zase u Ladenského mostu. Tentokrát v silnější sestavě a za mnohem hezčího počasí. Projeli podobný okruh jako minulý týden, ale dělali jsme více zastávek, kolem hospůdek s langoši prostě nešlo jen tak projet a nedat si. Jeden piknik jsme si udělali na břehu Dyje, kdy Dan rozdělal ohníček v naprosto jedinečném vařiči. Ohřáli jsme se, opekli špekáčky, sýr a chleba, a k autům jsme dorazili až se setměním.

Konečně. Po dvou letech jsme s Láďou zase vyrazili na přespávačku do Jeseníků. Nedávno se nám zalíbilo jedno místo na svahu Břidličné hory a tak jsme měli jasno kam. A aby to bylo dobrodružnější, šli jsme z místa, na kterém jsme zatím nikdy nebyli - z Nové vsi. Dali jsme si tam pivo v hospůdce, do které nás pan majitel pustil i po zavíračce a zapovídali jsme se s ním tam tak, že měl Laďa choutky tam rovnou přespat (a poraženecké řeči měl později i na Alfrédce). Naštěstí jsme neměli peníze a museli jsme do lesů. Cesta na Jelení studánku vedla po špinavém sněhu, místy sníh chyběl úplně a bylo to hodně po rovině, což skialpoše moc nebaví. Ještě že bylo jasno a svítily hvězdy. Na Jelení studánce jsme chvíli spekulovali, jestli nespat uvnitř boudy, ale naštěstí proběhla po podlaze myš (ty Laďin nerad) a šlo se hledat místo na stan. Spalo se nádherně (pořád mám v hlavě nedávnou ledovou noc pod Trenckovou roklí). Druhý den jsme dlouho spali, užívali si sluníčka a pak jsme zkusili sjezd z Břidličné hory. Sníh byl otřesný. Blbě se jelo dolu a blbě se šlo nahoru. Tentokrát to na lyžování moc nebylo. A tak jsme se raději opalovali na Jelení studánce, kecali s turisty a vydali se zpátky do Nové vsi. Akce parádní