Modrý Pavouček

Blížil se konec měsíce a za duben mi chyběla noc strávená někde venku. Chtěl jsem jet znovu do Trenckovy rokle, ale nakonec zvítězil duch průzkumníka a vydal jsem se do míst, kde jsem nikdy nebyl. Dlouho jsem měl v hlavě údolí Bystřice nad Olomoucí, které kopíruje hranici vojenského újezdu Libavá. Napadlo mě protáhnout tuto trasu kolem celého újezdu a plán byl na světě. Vyrazil jsem v pátek odpoledne a kolem páté jsem startoval z Olomouce. K údolí Bystřice vedou krásné cyklostezky plné cyklistů. Pro lidi z Olomouce je to asi jeden hlavních tahů do přírody. Údolí je zpočátku hodně zastavěné, ale čím severněji, tím je vše divočejší a liduprázdnější. První zastávku jsem dělal u nádraží Hrubá voda, které jsem několikrát maloval. Nádherná, ale bohužel zdevastovaná, budova. Další zastávka byla v bývalé obci Bělá. To už jsem byl v hodně opuštěných místech, nikde nikdo, jen spousty zvířat (skoro jsem přejel lišku). Před setměním jsem přejel hranici újezdu a nedočkavě zamířil ke starému lomu, kde mělo být podle mapy ohniště a snad i místo ke spaní. Bál jsem se, jestli už tam někdo nebude nebo jestli nebude ústí lomu působit moc depresivně. Ale vyšlo to. Místo bylo krásné, s nádherným výhledem do nitra újezdu, hluboko dole šuměla Odra, u ohniště bylo dřevo i klacky na opékání a na stromě visel rošt a nějaké nádobí. Uvařil jsem si čaj, poseděl u ohně a šel spát. Byla mi trošku zima, ale spalo se dobře.

Na letošní velikonoce jsme zamířili do Svratky. Sešli jsme se tam s celou Markétinou rodinou a konečně jsme odzimovali chalupu. Počasí bylo hodně studené, Markét byla nemocná a tak jediným pořádným rodinným výletem byla procházka údolím Doubravky. Je to divoké údolí v Železných horách plné skal, vodopádů, trampských chatiček, můstků a žebříků. Nejzajímavější část má asi pět kilometrů a abychom nemuseli tam a zpátky, popojeli jsme jednu zastávku vlakem (Z Bílku do Chotěboře). A protože mi to bylo málo, jezdil jsem i v té zimě na kole. Podíval jsem se do Maštalí, projel plno vesniček, ve kterých jsem nikdy nebyl a samozřejmě taky část Žďárských vrchů. A došlo i na hledání pokladů. Matýsek dostal novou dohledávačku a rýč, jeho hledačská výbava je teď kompletní.

První letošní vycházka na Tišnovsko. Z Ŕíkonína jsme vlakem přejeli do Níhova, sousední stanice, a šli pěšky zpátky klikatým údolím říčky Haldy. Průvodčí nás potěšil. Nechtěl po nás platit za lístky, že prý už stejně v Níhově jsme. Cestou jsme dělali plno zastávek. Jak se dětem ráno nechtělo, tak venku ožily a pořád něco kutily v lese. U zálesáckého srubu pod samotou Borky jsme si uvařili těstoviny s omáčkou. Počítali jsme s tím, že hlavní jídlo si dáme později U Bizona. Hospůdka byla ale zavřená, škoda. Místo jídla jsme se tak krčili pod stříškou chatky, protože nás chytla sněhová bouře. O pár minut později už ale svítilo a hřálo sluníčko. Další sněhová bouře přišla přesně ve chvíli, kdy jsme v Říkoníně nasedali do auta. Vyšlo nám to dokonale.

V pátek zavolal Peťa jestli bych si nechtěl zahrát na kytaru. Že je sám v Orličkách na chalupě. Doma jsme stejně trošku marodili, tak jsem sedl v sobotu odpoledne do auta a vyrazil na sever. Dořešili jsme dřevo a před setměním jsme stihli vyběhnout nahoru na Suchý vrch. Na večeři jsme si udělali pochoutku - čerstvé pstruhy a smažené brambory. Dobrota. A pak jsme dlouho do noci hráli. Druhý den jsem se cestou domu zajel podívat do Jablonného. Překvapilo mě, že na náhrobcích kolem kostela nebylo jediné německé jméno.

Uplynulo šest dní a jsme zase u Ladenského mostu. Tentokrát v silnější sestavě a za mnohem hezčího počasí. Projeli podobný okruh jako minulý týden, ale dělali jsme více zastávek, kolem hospůdek s langoši prostě nešlo jen tak projet a nedat si. Jeden piknik jsme si udělali na břehu Dyje, kdy Dan rozdělal ohníček v naprosto jedinečném vařiči. Ohřáli jsme se, opekli špekáčky, sýr a chleba, a k autům jsme dorazili až se setměním.

Konečně. Po dvou letech jsme s Láďou zase vyrazili na přespávačku do Jeseníků. Nedávno se nám zalíbilo jedno místo na svahu Břidličné hory a tak jsme měli jasno kam. A aby to bylo dobrodružnější, šli jsme z místa, na kterém jsme zatím nikdy nebyli - z Nové vsi. Dali jsme si tam pivo v hospůdce, do které nás pan majitel pustil i po zavíračce a zapovídali jsme se s ním tam tak, že měl Laďa choutky tam rovnou přespat (a poraženecké řeči měl později i na Alfrédce). Naštěstí jsme neměli peníze a museli jsme do lesů. Cesta na Jelení studánku vedla po špinavém sněhu, místy sníh chyběl úplně a bylo to hodně po rovině, což skialpoše moc nebaví. Ještě že bylo jasno a svítily hvězdy. Na Jelení studánce jsme chvíli spekulovali, jestli nespat uvnitř boudy, ale naštěstí proběhla po podlaze myš (ty Laďin nerad) a šlo se hledat místo na stan. Spalo se nádherně (pořád mám v hlavě nedávnou ledovou noc pod Trenckovou roklí). Druhý den jsme dlouho spali, užívali si sluníčka a pak jsme zkusili sjezd z Břidličné hory. Sníh byl otřesný. Blbě se jelo dolu a blbě se šlo nahoru. Tentokrát to na lyžování moc nebylo. A tak jsme se raději opalovali na Jelení studánce, kecali s turisty a vydali se zpátky do Nové vsi. Akce parádní

První jarní výprava na kolech vedla do Lednického parku. Čekali jsme, že bude o něco tepleji a že se budeme hřát na sluníčku, ale aspoň v té zimě nebylo na cestách moc turistů. Plánovanou trasu jsme kvůli únavě dětí, zavřeným občerstvovnám a zimě zkrátili, ale i tak dobré. Janův hrad nezklamal a díky dvěma otevřeným stánkům s občerstvením byl pro děti největší atrakcí dne.

Na jarní prázdniny jsme strávili u našich v Třinci. Počasí bylo úžasné - každý den sluníčko, jasno a mráz tak akorát, aby netál sníh. Tři dny po sobě jsme lyžovali v našem oblíbeném středisku Złoty Groń, které máme kousíček za hranicema v Polsku. Děti už jezdí jak draci: A protože jsem měl s sebou i kolo, tak jsem si odpoledne, po návratu z lyží, užíval objevné výpravy na kole. Zpočátku mi na kole, hlavně po setmění, byla šílená zima, ale ke konci se výrazně oteplilo. Na horách bylo hodně sněhu a tak jsem začal objevovat Polsko. A musím říct, že je to tam parádní. Vůbec jsem netušil, že kousíček od Třince jsou místa jako Rownica. V Polsku jsem s kolem ještě zdaleka neskončil.

Bez velkého plánování jsme s Ladinem zmizeli na dva dny do Jeseníků. Omrkli jsme pár nemovitostí v podhůří, ale hlavní plán bylo lyžování. V sobotu odpoledne jsme se po dlouhý letech vydali do svahů nad Vernířovicema. Na Špičáku jsou krásné skály a za těch deset let co jsem tam nebyl se vůbec nic nezměnilo. I ta skalní průrva tam pořád je. Nahoře byl krásný prašan, dole málo sněhu a hustý podrost. Ale nádhera a hlavně, téměř neznámá místa. Večer jsme přejeli pod Paprsek a na Boženku jsme ťapali pod jasným nebem plným hvězd.

Rychlá víkendová akce u rodičů v Třinci. Hned po příjezdu v pátek večer jsem lapl skialpy a vyrazil na Javorový. Deset minut autem k lanovce a pak rychle , pěšky, s lyžemi na zádech, po sjezdovce nahoru. Byla tma, vichřice, všude led, už jsem se bál že si nezalyžuji, ale nahoře to šlo. Ještě že tak. Druhý den bylo nádherně. Vydali jsme se celá rodina na lyže do Polska a byla to paráda. Děti jezdily jak draci, sluníčko svítilo, vše nám krásně vyšlo. V neděli už tak pěkně nebylo, ale i tak jsme si s Markét vyběhli na česnečku na Ostrý a zpátky to vzali přes zasněženou Čerňavinu.