Modrý Pavouček

Mé první skialpy v této zimy. Snad už jsme všechny nemoci a covidy překonali a budeme zase jezdit na hory. V pátek jsme si dali sraz na Božence s Ládinem a Anetou. Já se cestou zastavil v údolí Vrbenského potoka. Zapálil jsem svíčky na dvou místech, která mám rád. Dříve tam stály domy a bydleli lidé. Zkoušel jsem fotit potmě a u toho jsem poslouchal ticho a potok. Druhý den jsme šli na hit letošního roku - lovecké chodníky ve svazích Šeráku a Keprníku.

Od poslední sady obrázků uplynulo více než půl roku. Za tu dobu se mi nastřádalo hodně výtvorů. V poslední době kreslím rychleji než stíhám publikovat. Tady je první dávka. Zkouška úsporné techniky na tabletu. Použil jsem zvláštní štětec, který maluje texturou a zanechává hodně bílých míst. Je to kostelík v Čenkovicích, malé vesničce v Orlický horách kam jezdíme za našim kámošem: Křížek v ústí Adamovského údolí mi nedá spát. To místo má pořád to správné sudetské kouzlo.

Nový rok začal Covidovou únavou. Nějak nás ten virus zmáhá. Ale druhý lednový víkend jsme se konečně trošku zmátořili a strávili víkend venku. Slunečná sobota patřila sněhové vycházce na Alexandrovu rozhlednu. Šli jsme z Adamova, mého oblíbeného městečka v jednom z nejhlubších údolí Moravského krasu. Děti se nemohly nabažit sněhu. V neděli, to už nebylo tak hezky, jsme dali klasickou výpravu na lyže - Harusák u Nového města a oběd v Maršovské rychtě.

Letos před vánocemi nás dostihl Covid. Abychom si to pořádně užili, tak jsme to dostávali jeden po druhém. Doma jsme seděli od konce listopadu až do štědrého dne. Nezbláznili jsme se, díky bohu. Hned po konci karantény jsme vyrazili do “světa”. Pár dní jsme strávili s Třineckou rodinou. Přišlo oteplení, ale stihli jsme zajet na lyže do Bukovce. Matýsek se rozjezdil hned po první jízdě, ale s Áďou to byl trošku boj.

Víkend na Ostrém s Peťou a jeho rodinkou. Napadl první sníh a cesta z Brna byla hotovým očistcem. Ale zvládli jsme to a dorazili jsme na chalupu v pátek večer. Celý víkend jsme nepřetržitě sušili věci na kamnech, protože děti to i v tom mokrém sněhu bavilo venku více než uvnitř. Obzvláště dolní jezírko s ledem bylo silným lákadlem. Markét musela lovit vidle ze středu jezírka. V sobotu jsme se podívali na Kamenitý a večer stihli i chatu na Ostrém.

Tohle byla velice spontánní akce. Pořád jsme se nemohli rozhoupat, počasí nic moc, žádný jasný cíl. Ale vyrazili jsme. Cestou na Vír jsme skoro přejeli psa. Měl obojek a vyběhl přímo pod kola. Minuli jsme ho o milimetry úplnou náhodou. Ještě že tak, nechtěl bych, aby to děti viděly. Šli jsme se projít z Víru na rozhlednu do Karasína, ale Ádélka byla hodně unavená a museli jsme to zkrátit. Nevadí. Podíváme se tam za hezčího počasí.

Odpoledne po práci jsme s Ládinem vyrazili na Boženku. Vyčistili jsme ucpaný komín, zatopili uvnitř i venku a užívali si horskou tmu, nebe plné hvězd, ticho a klid. Ale nepřijeli jsme se poflakovat. Druhý den jsme vyrazili do hor. Ládin šel běhat, já sedl na kol a jel. Svůj plán jsem si nachystal už v Brně. Chtěl jsem přejet hřeben Rychlebských hor ze Smrku na sedlo Travná a přes Polsko se vrátit zpátky.

Odpoledne, před setměním, jsme si prošli naše oblíbené kolečko na Pálavě. Takhle pozdě tam bylo málo lidí, dalo se dobře zaparkovat a světlo mělo zlatý nádech. S Markét jsme okukovali a osahávali skálu, stýská se nám po lezení. Výlet jsme zakončili ve vynikajícím (ale drahém) Café Fara. Dali jsme si kafe, svařák, mošt, čokoládu a zákusky. Vše bylo vynikající (aby ne, za tu cenu).

Po dvou letech se nám s Maky opět podařil výlet na slovenské hory. Děti hlídali rodiče v Třinci a počasí bylo pětihvězdičkově. Až na ranní peklo na silnicích nám celý den vše vzorně vycházelo. Vyrazili jsme ze Štefanové do Horných dier přes Podžiar. Předbíhali jsme všechny lidi, kterých takhle brzy nebylo moc, a za hodinku a něco jsme se slunili v sedle pod Malým Rozsutcem. Výhledy na slunečnou stranu hřebene byly úžasné.

Na říjnové svátky jsme se vydali k naším do Třince. Počasí nám neuvěřitelně přálo a byly z toho čtyři nádherné podzimní dny, které jsme strávili z velké části venku na kopcích. Hned první den jsme ještě před setměním stihli výpravu na Kamenitý. Stihli jsme krásný západ slunce a na chatě už bylo téměř prázdno. Zpátky jsme šli potmě, ale i to má něco do sebe, zvlášť když se vedle cesty pohybují poplašená zvířata.